Nároďák je v Japonsku: Sem smrt nemůže
PŘÍMO Z JAPONSKA - Do ztrápené země vyrazil národní tým na přípravný turnaj. V březnu řádila v Japonsku smrt, která na sebe brala podobu tsunami, zemětřesení a pak i havárie v jaderné elektrárně Fukušima. Není divu, že k účasti na Kirin Cupu přistupovali Češi s rozpaky. V Macumotu, klidném městě mezi horami, by však nikdo nepoznal, jaké hrůzy tohle císařství zažilo.
Kdo viděl záběry japonských měst, která v březnu bez milosti spláchla divoká mořská voda, tomu musel běhat mráz po zádech. Ještě větší nebezpečí však vidět nebylo – hrozba radiace z poškozené jaderné elektrárny Fukušima se nad Japonskem vznášela jako přízrak. A právě do téhle země včera přivezl Michal Bílek svůj tým...
„Obavy určitě jsou, byla tam tsunami a pak radiace, mám to v hlavě. Ale věřím, že by nás sem netahali, kdyby to nebylo v pořádku. Garantovali to, snad to bude v pohodě,“ ošíval se v den reprezentačního srazu Tomáš Necid.
Právě kvůli tragédii ve Fukušimě už dříve svolal český svaz mimořádnou tiskovou konferenci, také ze strany japonských pořadatelů létalo jedno ujištění za druhým, že se nikomu nemůže nic stát.
„Byla by největší hloupost, kdyby nás někdo posílal někam, kde něco hrozí. V Japonsku si nedovolí něco takového pořádat, kdyby bylo nějaké nebezpečí, záření. Navíc tam hraje jejich nároďák,“ povídal klidně Martin Fenin.
| 300 |
| Přibližně tolik kilometrů od jaderné elektrárny Fukušima bydlí česká reprezentace. |
V Macumotu ostatně není po nedávné katastrofě ani památky. Město v prefektuře Nagano, tak významné pro český hokej, působí na první pohled klidným, až ospalým dojmem. Je obklopeno vysokými horami, železniční trať lemují rýžová pole, je to skoro idylická scenérie z filmů Akira Kurosawy. V devět hodin večer je na ulicích asi tak rušno jako na Smíchově v neděli v osm ráno.
„Tady jsme skoro nic necítili. Velké otřesy byly na východě, my jsme měli jen tři slabé,“ povídá s ledovým klidem zemětřeseními „ošlehaného“ Japonce manažer hotelu Micuru Kusakabe. „Ani záření z Fukušimy se nebojíme. Je to tři sta kilometrů daleko, navíc jsou mezi námi a elektrárnou hory,“ pokračuje ve svém stoickém líčení současné macumotské nálady.
Je to paradoxní – Japonci strach z jaderného nebezpečí nemají a Němci, o nějakých osm tisíc kilometrů dál na západ, vypínají nukleární elektrárny. „Vy v Evropě jste zažili Černobyl,“ chápe obavy některých obyvatel starého kontinentu Kusakabe. „My jsme tady sice měli Hirošimu, ale to je strašně dávno. Známe ji jen z obrázků a ty hrůzu nenahánějí,“ krčí rameny.
Čeští reprezentanti měli při příjezdu do Macumota také jiné starosti. Když se jejich autobus objevil před vysokým hotelem Buena Vista, bylo ve zdejším časovém pásmu už jedenáct hodin večer. Fotbalisté za sebou měli dvacetihodinovou cestu, z níž čtrnáct hodin ukrojil let s mezipřistáním ve městě Almaty, metropoli Kazachstánu.
„Cesta byla dlouhá, ale byli jsme na to předem připravení. V letadle jsme měli dost času na to, abychom se vyspali,“ zívá na recepci hotelu Jan Rezek. Jeho spoluhráči – jako když do nich střelí – do půl minuty po příjezdu zmizeli v pokojích.
Reprezentace přistála v Nagoji, odtamtud ještě skoro čtyři hodiny cestovala autobusem. „To bylo delší, než na co jsme byli připravení. Navíc tam byla jedna nucená přestávka, museli jsme si zajít na záchod, jinak bychom to museli řešit PET lahvemi,“ usmívá se unavený Rezek.
Fotbalisté navíc cestou absolvovali přípravu na časový posun – od lékaře dostali prášky na spaní, aby sladili rytmus se sedmihodinovou změnou.
„Krátce po vzletu a po jídle jsme dostali prášek na spaní, totéž se opakovalo v druhé části cesty. Proto jsme celou dobu v podstatě prospali, podle mě se nikdo z kluků ani nedostal ke knížce nebo nějakému filmu,“ povídá Tomáš Sivok.
Radiace neradiace, první cesta českých fotbalistů v Japonsku vedla rovnou čarou do postele...
