Viktor vytáhl Čechům do skupiny Turecko: Nanečisto jsme dopadli líp
PŘÍMO Z NICE | Když stál v brance, nerozházela ho ani střela z malého vápna, jenže tohle bylo jiné. Ivo Viktor, legendární gólman, se postavil na pódium a v přímém přenosu losoval kvalifikaci na EURO. A právě on Česku přisoudil do skupiny Turecko. „Bohužel je to hodně těžká skupina,“ vyprávěl pak.
Třináct slavných gólmanů. Andreas Köpke, Peter Schmeichel, Dino Zoff nebo Pat Jennings. A mezi nimi i zástupce Česka. Ivo Viktor, hrdina finále zlatého EURO 1976. „Dalo se to dohromady a byla sranda,“ pochvaloval si po slavnostním aktu spokojený Viktor.
V té chvíli už měl to nejhorší za sebou a všechen stres z něj spadl. Na publikum byl zvyklý celou kariéru, ale ne v obleku. „Já jsem nervózní všude a vždycky, když mám vystoupit někde před lidmi. Na hřišti to tak nebylo, ale prostě nejsem ten typ. Nejsem dobrý spíkr,“ omlouval se.
Na pozvání UEFA dorazil do Nice v sobotu s českou výpravou v čele s trenérem Pavlem Vrbou. To pravé dobrodružství však pro něj začalo až v neděli brzy ráno. Generální zkouška totiž začala už v osm hodin ráno. Vytáhnout míček, rozšroubovat ho a zase znovu. Pořád dokola.
„Připadal jsem si jako v mateřské školce,“ usmál se. „Nejhorší bylo to čekání, projeli jsme to jednou nanečisto, a pak jsme čekali na přenos hodinu a půl,“ povzdechne si. Jeho chvíle pak přišla v závěru ceremoniálu, to právě jeho ruka rozdělovala týmy ze třetího výkonnostního koše.
„Když jsme to ráno zkoušeli, dopadli jsme lépe, byli jsme v hratelnější skupině,“ vzpomíná. Do „české“ skupiny nakonec přiřadil Turecko, byť to v té chvíli ještě netušil. Míček s českou jmenovkou totiž vytáhl z osudí Jan Tomaszewski až o chvíli později.
„Bohužel je to hodně těžká skupina, ale při tom postupovém klíči bychom snad měli postoupit i tak. Je to hratelné, nevidím to tak černě. Není to skupina smrti,“ uvažuje.
Nejvíc však nakonec vzpomíná na setkání se svými brankářskými kolegy. „To jsou zážitky!“ zajiskří mu v očích. „S některými jsme se ale museli představit. Třeba Zoffa jsem poznal, ale u Van Breukelena jsem si nebyl jistý, protože jsme proti sobě nikdy nehráli,“ říká Viktor.
Anglicky ani německy moc nevládne, přesto se nakonec se všemi domluvil. „Drželi jsme pohromadě my z východního bloku, takže já, Tomaszewski a Dasajev. Trošku jsme pokecali, tam to bylo jazykově nejjednodušší,“ směje se bývalý gólman Brna a Dukly.
Už když dostal pozvání od UEFA, sháněl se po jménech dalších brankářů. Věřil, že se v Nice potká se Seppem Maierem, který při bělehradském finále stál před osmatřiceti lety proti němu v brance Německa, jenže ten mezi pozvanými nebyl. „Ptal jsem se na něj Köpkeho. Říkal mi: Jó, ten už je v důchodu a hraje jenom golf. S fotbalem prý nemá nic společného,“ zjišťoval Viktor.
Vůbec největší dojem na něj ale udělal Španěl José Ángel Iribar, mistr Evropy z roku 1964. „Je to velká osobnost. Připomněl mi, že jsme spolu v roce 1977 chytali v Barceloně za výběr světa. Každý jeden poločas proti Jižní Americe,“ dodal Viktor, než vyrazil na cestu domů.
