Dočkal o reprezentaci i MLS: Zlatan říká nesmysly, to se Americe líbí
Reprezentace hledá lídra. Hráče, jenž pozvedne soužící se bývalou chloubu českého národa. Jedním z těch, kteří by měli pomoci zvýšit renomé národního týmu je Bořek Dočkal. Na srazu se objevil znovu po čtrnácti měsících. „Lídrovství je hrozně abstraktní pojem. Je potřeba, aby vůdcovství každý v sobě hledal, i když to uvnitř sebe charakterově nemá. Aby se o to podělil celý tým, všech deset lidí na hřišti. Když to málo, co každý v sobě má, předá ve prospěch týmu, můžeme být úspěšní,“ uvažuje hvězda Philadelphie Union a zároveň přiznává, že pokud bude cítit, že ho mužstvo následuje, role šéfa se chopí. Nejen o tom hovoří v otevřeném rozhovoru.
Po více než roce se vracíte do národního týmu. Byl jste nedočkavý?
„Těšil jsem se moc, stejně jako na minulý sraz, kdy jsem nominaci dostal, ale bohužel jsem se v posledním zápase před plánovaným odjezdem zranil. Byl jsem z toho smutný. O to víc mě motivovalo strávit další měsíc tak, abych se dostal do pohody a měl co nabídnout.“
Chyběla vám reprezentace?
„Ano. Poslední roky jsem jezdil celkem pravidelně. Srazů jsem měl za sebou v řadě hodně. Když je člověk zvyklý být součástí reprezentace a pak z toho vypadne, tak mu to chybí. U mě to nebylo jinak.“
Reprezentace se poprvé schází pod novým trenérem Jaroslavem Šilhavým. Už jste si stihli pohovořit o vaší roli v mužstvu?
„Já vím, že pro vás je to zajímavé téma a požadujete srovnání určitých etap, ale to není fér. Ani k bývalému trenérovi, ani k tomu současnému. Nicméně zatím z toho mám dobrý pocit. S panem Šilhavým jsme byli v kontaktu, zajímal se o můj zdravotní stav. Bylo příjemné vědět, že má zájem a že komunikace probíhá. Oboustranně jsme se utvrdili v tom, že máme zájem spolupracovat.“
Řadíte Jaroslava Šilhavého ke svým osudovým trenérům?
„Částečně určitě. Tehdy v Liberci, kde jsme potkali, jsem na začátku sezony odcházel do Trondheimu. Bylo to těžké rozhodování, protože jsem cítil, že se tam tvoří něco velkého. Samozřejmě jsem netušil, že sezona skončí titulem, ale bylo mi jasné, že mužstvo má velkou sílu. Panovala dobrá atmosféra a pod trenérem Šilhavým se hrál kvalitní fotbal. Vždycky jsme spolu měli velmi dobrý a upřímný vztah.“
Překvapilo vás, že se vedení FAČRu odhodlalo po nepodařeném dvojzápasu s Ukrajinou a Ruskem odvolat trenéra Karla Jarolíma?
„Všichni jsme viděli, že výsledky a herní projev nejsou takové, jaké bychom si všichni přáli. Pak už to bylo na zodpovědných lidech, aby udělali rozhodnutí, případně aby se k tomu sám postavil trenér. Měl jsem pocit, že nakonec šlo o oboustrannou dohodu.“
Po propadáku 1:5 s Ruskem hráči shodně mluvili o tom, že taková je realita českého fotbalu. Máte stejný názor?
„Věřím, že tomu tak není. Zápas s Ruskem byl odrazem aktuálního stavu, daného momentu, rozpoložení i skladby týmu, do kterého zasáhla různá zranění. V hlavě kluci měli, že ani předchozí zápasy nebyly nic extra a to vše utvořilo celkovou atmosféru. Rusko bylo v euforii, v pohodě, my naopak v nepohodě. Když nad tím přemýšlím a vzpomenu si na léta, kdy jsme byli schopní v kvalifikaci o Euro porážet Holandsko a Turecko, v jaké sestavě jsme tehdy hráli, tak nemám pocit, že bychom kvalitou šli až tak výrazně dolů. Ano, ten předchozí tým byl asi zkušenější, byly v něm dva tři pilíře, o které se mužstvo opíralo, ale nemyslím si, že z hlediska herní kvality bychom se měli bát týmů jako Rusko nebo Ukrajina.“
Předtím lídři v mužstvu byli. Teď nejsou?
„Nemá cenu se koukat patnáct let zpátky a vzpomínat na tehdejší hráče. Byla to úspěšná generace, většina kluků hrála ve špičkových klubech, nasbírali velké zkušenosti. Plus má někdo vrozené dispozice a inklinuje k tomu být lídrem. Někdo může hrát deset let za Real Madrid a stejně v sobě nebude mít lídrovství. Ostatně, jde o hrozně abstraktní pojem. Teď to není o tom, hledat spasitele a čekat, že se někdo bude snažit být vůdcem. Naše generace nemá takové výrazné osobnosti. Je potřeba, aby vůdcovství každý v sobě hledal, i když to uvnitř sebe charakterově nemá. Aby se o to podělil celý tým, všech deset lidí na hřišti. Když to málo, co každý v sobě má, předá ve prospěch týmu, můžeme být úspěšní.“
Když vynecháme slovo lídr, patříte mezi hráče, o které by se měl tým opírat. Nedávno vám bylo třicet let, máte moře zkušeností.
„Můžu se do této role postavit. Mohu říct, že budu lídr, ale souvisí to také s výkony. Tedy zda to jsem schopný potvrdit na hřišti. Můžeme se bavit o tom, že v kabině musí být čtyři hráči, kteří budou víc mluvit, ale my potřebujeme, abychom to přenesli do zápasů. Aby i v těžkých momentech se kluci nebáli, byli v neustálé nabídce a nebáli se dělat chyby. Cítím, že jsem jeden ze zkušenějších a starších. Logicky by zodpovědnost měla padnout i na mě. Ale znovu opakuji, potvrdit to musím na hřišti.“
Trenér s vámi o této roli nemluvil? Zda vám svěří kapitánskou pásku?
„Vůbec ne. Nemůže to fungovat tak, že přijdete do skupiny lidí a někdo vám řekne: teď budeš lídr. Ten se profiluje automaticky, přirozenou cestou. Spíš jde o to, jak vás vnímá celá skupina a jak se v ní cítíte vy.“
Cítíte, že vás tým bere a vnímá jako jednu z respektovaných figur?
„Těžko říct, rok jsem tady nebyl…“
Ale dřív jste byl pevnou součástí reprezentace.
„Dobře. Svým způsobem mě věk do nějaké role předurčuje a posouvá. Přesto si každým srazem musím budovat respekt. Vazby se utváří dlouhodoběji. Není to ale něco, nad čím bych přemýšlel a vědomě se do této role stavěl. Chci se projevovat přirozeně. Jestliže uvidím, že skupina by mohla následovat moji cestu, tak jsem ochotný se role lídra zhostit. Ale rozhodně to nemůže být tak, že mi někdo předhodí pozici lídra a já se začnu chovat jinak. To je naopak jeden z prvních předpokladů, aby to nefungovalo. Jsem takový, jaký jsem. Buďto se to setká s pochopením, nebo to tam prostě nebude.“
Na předchozí srazy jste létal z Číny, nyní poprvé z Ameriky. Co se za poslední rok ve vašem životě změnilo?
„Nejvýraznější změnou je, že jsme se jako rodina rozrostli (Dočkalovi se narodil syn Mateo – pozn. aut.). Jednalo se o důležitý moment v mém životě. V Americe jsme zažili hezký rok, bylo to fajn, ale na druhou stranu - domů je to daleko. Synovi jsou tři měsíce a zbytek rodiny ještě neviděl. Všechno má své plusy a mínusy.“
Z herního pohledu jste ve Philadelphii spokojený?
„Vždycky může být líp. Nikdy se necítím stoprocentně. Sezona mohla být lepší ve spoustě ohledů, ale všechno může přebít vyvrcholení MLS. Když se ohlédnu, jsem spokojený, ale určité specifické věci mohly být z mé strany lepší.“
Jak vyjde porovnání čínské a americké fotbalové ligy?
„Každá liga má svoje pravidla a nastavení. V Číně bylo striktní, že v sestavě muselo být osm čínských fotbalistů a jen tři cizinci. V Americe jsou pravidla jiná. Klidně se stalo, že v sestavě byl třeba jeden hráč s americkým pasem a zbytek byli Jihoameričané. To lize dává jiná specifika a jinou nadstavbu. Je to jiné i z hlediska finančních stropů, což kluby do jisté míry omezuje ve skladbě týmů. Rozdílů je vážně hodně.“
Určitě i odlišnosti životního stylu.
„Samozřejmě. Byl jsem rád, že budeme žít v anglicky mluvící zemi, kde se dá zlepšovat jazyk. Na komunikaci byl přechod do Philadelphie mnohem jednodušší. V Číně byla jazyková bariéra výrazná. Znát jsou samozřejmě výrazné rozdíly i v kultuře života.“
Nakolik Američané přišli na chuť Major League Soccer?
„Populárnější jsou jiné sporty, to každopádně. Tak to bude vzhledem k tradici a historii vždycky. To je stejné jako u nás, kde florbal také nikdy nebude v popularitě na prvním místě. Ale Amerika je velká multikulturní země. Pořád se tam najde hodně lidí, kteří fotbal mají rádi a jsou schopní naplnit třicetitisícové stadiony. Zápasy mají kulisu a parametry profesionální soutěže. Třeba v Atlantě jsem nastoupil před padesátitisícovou návštěvou, což jsem dosud nikdy nezažil. V Portlandu či Seattlu je to podobné. I atmosféra je výborná. O Americe se traduje, že diváci chodí do hlediště s popcornem a nefandí, ale to musím opravit. Kulisa je velmi fotbalová.“
Ve Philadelphii prý postupně získáváte status celebrity. Jak se projevuje?
„To ne, absolutně to nepoznávám. Ani nevím, zda bych o to měl zájem. (rozesměje se) Ve Philadelphii se hrajou všechny největší sporty. V porovnání s ostatními je znát, že fotbal je někde úplně jinde.“
Potkáváte se s hokejisty Jakubem Voráčkem a Radko Gudasem, kteří hrají za Flyers?
„Jo, viděli jsme se. Byl jsem překvapený. Myslel jsem si, že zrovna ve Philadelphii to hokejem žije víc, že bude o kluky větší zájem. Přece jenom NHL je nejlepší liga na světě. Ale na to by lépe odpověděli kluci. Na zápasech jsem byl, aréna je plná a o to jde. Jestli někdo někoho poznává na ulici, není podstatné. Klukům je určitě příjemnější, že mají svůj klid a nejsou pod drobnohledem.“
Jak MLS mění Zlatan Ibrahimovič?
„Na popularitu soutěže měl jeho příchod velký dopad. Nejen, že do ligy přišlo velké jméno, ale on neustále potvrzuje svoji třídu. Pak to má smysl. Pořád má drajv, nespokojí se s tím, že by si v Americe vychutnal konec kariéry jako třeba jiní hráči. Je mentalitou vítěz. Je důležité, aby se kluby naučily vybírat přesně takové fotbalisty.“
Co vás na Americe překvapilo?
„Všichni říkali, že se v Americe hrozně dobře žije, že je všechno free a otevřený. V začátcích jsem z toho ale takový pocit neměl. Pořád jsem se musel někde prokazovat, dávat o sobě hodně informací a každý Američan mi na to odvětil, že pod Trumpem je to jiné než dřív. Podmínky pro cizince se zpřísnily. A pak ještě jedna věc.“
Povídejte.
„Kolikrát se díváme na americké filmy a říkáme si, jak je to všechno zveličené a přehnané a že v reálu to takové není. Jenže oni takhle přehnaně opravdu reagují a žijí. Mají rádi velké příběhy. Proto do stylu amerického života přesně zapadl právě Zlatan. Potřebují mít člověka, který říká téměř nesmysly a má prořízlou pusu. Proto byl pozvaný do všech největších televizních show. Navíc Zlatan má dar vytvořit příběh. Přijde do MLS a odehraje zápas, který se někomu nepovede za celou kariéru. Potom čeká na gól číslo 500 a vstřelí ho neskutečným způsobem. Také jsem si koukal, že třeba univerzitní soutěže mají obrovskou popularitu. Vysokoškolská finále se hrajou v halách pro padesát tisíc fanoušků, na univerzitní americký fotbal chodí sto tisíc lidí. Obecně sport je tam hrozně populární. Lidé tráví víkendy na sportech, přijedou na stadion dvě tři hodiny před zápasem, na parkovišti grilujou a udělají si krásný den.“
Jste natolik spokojený, že byste si angažmá v MLS rád prodloužil?
„To je hrozně těžký říct, protože situace se může vyvíjet různě. Nebude úplně záležet na mém přání. Vše se bude řešit až po sezoně.“
Umíte si představit návrat do Číny?
„O mně to vážně není. V Che-nan Ťien-jie mám platnou smlouvu, pořád tam mám dvouletý kontrakt. Oni budou rozhodovat, kde budu hrát. S nikým v Číně nejsem aktuálně v kontaktu.“
Ve Philadelphii je vaším spoluhráčem Fafá Picault, s kterým jste se potkali ve Spartě. V MLS se mu střelecky daří. Zlepšil se natolik po odchodu z Česka?
„Nemyslím si, že prošel tak výraznou změnou. Jemu vyhovuje styl soutěže. Je schopný lépe uplatnit své schopnosti a přednosti. V celé lize jsou snad jen dva týmy, co se soustředí na defenzivu a vzadu si to nekomplikují. Jinak se každý snaží hrát kombinačně. Nejsem přesvědčený, že kdyby se vrátil zpátky do české soutěže, měl by výrazně jinou pozici.“
