Vízek: Za nás to bylo bez dam

V žádné velké aféře ale jeho jméno nefiguruje. „Měli jsme výhodu, že neexistovaly bulvární noviny,“ směje se. Spíš to ale bude tím, že hranice, kde začíná PRŮŠVIH A OSTUDA, se tehdy nepřekračovaly.

Propuštěný kouč reprezentace Petr Rada je váš bývalý spoluhráč a současně dost velký kamarád. Probíral jste spolu, co mu to ti hoši v národním týmu provedli?
„On je z toho úplně vyřízenej. Momentálně je to mrtvej člověk, vůbec nikam nechodí. Tak ho to sebralo, že tenhle stav bude asi ještě chvíli trvat. Každopádně si to, co se stalo, nedává za vinu.“

Měl by?
„Už dřív jsem naznačoval, dokonce i v novinách, že není ideální typ na trenéra nároďáku. Povahově mi na to neseděl. A vidíte, jak to dopadlo – měl jsem pravdu. Nároďák prostě nezvládl, bylo to nad jeho možnosti.“

Myslíte si, že to s hráči neuměl?
„Oni ho jednoduše semleli. Ti kluci si ho totiž nevážili. Věřte mi, vím to... Dělali si, co chtěli. Měl do toho chuť, ještě mi před svým jmenováním volal a ptal se mě na názor. Jenže byl zvolený handlem a tím to všechno začalo. Bylo to hrozný období. Odpovídalo tomu, jaké má náš fotbal vedení.“



Národní tým za vašich časů a dnes. Dá se to vůbec nějak srovnávat?
„V žádným případě. Dneska všichni hrajou venku, za velký kluby a taky za velký peníze. To za našich časů nebylo a hraje to v jejich chování velkou roli. Nevědí, co roupama. Dělají strašný věci. Peníze jim dávají pocit, že jsou nedotknutelní. Skoro je jim jedno, jestli reprezentují, nebo ne. My jsme na to byli hrdí. Zní to možná komunisticky, ale opravdu to tak bylo. Já jsem třeba čekal dva roky, než se uvolní místo po Masném. Byl výbornej, nechtěl mě tam pustit.“

Neříkejte, že si současní reprezentanti neumějí spočítat, že start za národní tým třeba na mistrovství světa může značně navýšit jejich cenu na trhu a pomoci jim k ještě lepším angažmá. A k dalším penězům.
„Myslím si, že by chtěli být na mistrovství světa, tohle určitě nepodceňují. Ale stejně to došlo takhle daleko.“

Neměly se jim mejdany utnout už za trenéra Brücknera? Když se před časem provalila oslava Ujfalušiho narozenin v hotelu Praha, hráče jste omlouval. Tvrdil jste, že to budou určitě chtít odčinit. Nechtěli...
„Za Brücknera hrála ještě generace, alespoň zpočátku, která se dala ještě trochu ukočírovat. Chodili taky na pivo, ale věděli, co si můžou dovolit. Milan Baroš a tihle mladí jsou už ale jiní a ... (nějakou dobu marně hledá slova). Poborák, Nedvěd, Šmíca a Galásek měli ty samé možnosti, taky byli v penězích, ale určité věci si zkrátka nedovolili.“

Nechtěl jste říct, že byli chytřejší? Že si to uměli v hlavě líp srovnat?
„No právě! (směje se) Ale to jste řekla vy, já se bál, abych někoho neurazil. Museli mít v hlavě víc. Tahle generace je už taková bláznivá.“

Jaká byla ta vaše? Ani vy jste přece nebyli žádní svatouškové. Minimálně jste fotbal rozebírali u piva.
„My jsme měli výhodu, že tehdy neexistovaly bulvární noviny.“ (zase se uculuje)

A že po vás nešli paparazzi. Při čem by vás tak mohli tajně vyfotit?
„Nebylo to tak uvolněný jako teď. A vždycky to bylo bez dam.“

Neříkejte, že se na vás, známé fotbalisty, všelijaké ty dámy nelepily?
„Já si na to, krucinál, už ani nepamatuju. (chechtá se, ale pak zvážní) Fakt to tehdy takové nebylo. Holky byly ještě takové slušnější, dneska mají jako řemeslo ty kluky přímo nadhánět. Hráči jsou jako lovená zvěř, já to moc dobře vím. Když jsem s nimi párkrát někde byl, v těch barech na ně čekaly všelijaké ty modelky. Těm odolat, je skoro nemožný! Ukážou a mají, koho chtějí. Za našich časů jsme se nadřeli, než si k nám nějaká přisedla.“ (směje se)

Kam až vaše generace mohla zajít, aby z toho nebyl průšvih?
„Určitě jsme nechodili do centra Prahy. Někam jsme si zalezli, kde jsme nebyli na očích. Centrum zabíjí. Ti kluci tam táhnou, to je samá Bodigeta (lehce ho opravuji) Aha, Bodegita. Neříkám, že za našich časů to nebylo, taky byly diskotéky. U srdíček, Bibita, U pěti P, Kaskáda, taky jsme tam sem tam šli. Ale velmi málo,i když jsem byl průserář, to vám můžu říct. Náš trenér, to byla vždycky autorita. Vengloš, Ježek... Drželi nás v hotelu Internacional, měli nás neustále pod dohledem. Nevím, jak je to možný, abych ze sebe nedělal moc svatého, ale my jsme si opravdu nic nedovolili.“

Jakým způsobem vás hlídali? Třeba Dušan Uhrin starší seděl na recepci, aby mu Tomáš Skuhravý nemohl utéct ven...
„V té době už se to pomalu trhalo. Ale my? Nás to ani nenapadlo. Že by třeba Ivo Viktor šel někam ven? My jsme si dali dole v recepci malý pivo a báli jsme se odejít z hotelu. Opravdu. Teď se hřeší na to, že hráči vědí, co mají dělat. Brückner začal s tím, že jsou to profíci. Já si myslím, že jsou to větší průseráři než profíci. Jsou zkažení, bohužel. Přemýšlím, jestli se to stává taky jinde ve světě, nebo je to naše specialita.“

Třeba ve Skotsku nebo Švédsku se reprezentanti taky opili, okamžitě je ale vyrazili.
„To zase souvisí s tím, jaké je u nás fotbalové klima. Věděl jsem, že nastane doba temna, ale že to bude takhle mizerný? Bez morálky a disciplíny...Ti kluci to vycítí. Oni se na srazy nároďáku těší, uvolní se z klubů, mají tu partičky. Těšívali se už za Šmíci (Vízkův zeť Vladimír Šmicer), ale dělali to rozumně. Ti současní nemají mantinely.“

Mě zaráží, že vědí, že na ně paparazzi budou číhat, ale stejně je to nezastaví.
(najednou obrací) „Já kdybych takového fotografa viděl za buřtastánkem, tak bych ho na jejich místě chytil a hodil do řeky. Být v nároďáku, najmul bych si bodyguardy, aby to kolem obcházeli a aspoň jednoho čapli. Absolutně s tím nesouhlasím. Jak třeba špiní Helenku Vondráčkovou, takovou slušnou ženskou...“

Tak se mi zdá, že vás taky při něčem načapali, že?
„Mně jednou taky vyfotili. S přítelkyní. Vůbec mi to ale neublížilo.“

Fotbaloví průšviháři mají jednu velkou výhodu. Jejich manželky a přítelkyně těm fotkám ani trochu nevěří.
„To není pravda, Ujfaluši se rozvedl. Nemyslete si, těm ženským to nemůže být jedno.“

Kudy z té morální bídy vede cesta ven? Najít trenéra s autoritou?
„V každém případě. Jarolímovi by se to nestalo, to vám garantuju. Hráči se ho bojí, i když jsou doma. Takovou mají ve Slavii disciplínu. Vím to od Šmíci.“

Vladimír Šmicer se bojí Karla Jarolíma i doma v kuchyni?
„To ne, ale třeba ho zvu jen kousek na pivo a on na to: On by se to dozvěděl Karel. Já mu říkám: Jsi doma, tak se neboj. Ale on nejde, tak je má ukočírované. A to je to v klubu těžší než v nároďáku. Brűcknerovi jsem se nedivil, ten ve své době nikam nechodil. Ale my už jo, známe ty uličky, a tak to Karel taky moc dobře ví. Dát ho tak k národnímu mužstvu, ještě máme šanci. K němu manažera, ale ne žádnýho Košťála, to byl hroznej omyl. Trochu mě překvapilo, že tu funkci nezvládl ani Karel Poborský.“

Koho byste na jeho místo nominoval?
„Dal bych tam Šmícu, kterej ty kluky zná a má u nich autoritu. Kopal s Barošem, ví, že taky potřebujou po stresech v klubu nějaký ventil, ale musí to mít míru. Nic by si nedovolili. Řekl by: Pojďte, kluci, někam po zápase, ale rozumně. Při dobrém realizačním týmu jde uhlídat i tuhle zvěř.“

Takže Šmíca!
„Kdyby Karel vzal nároďák, neměl by lepší volbu. Ivan svaz a Karel nároďák, já po tom úplně prahnu. Jestli promarníme tuhle šanci, tak jsme pitomci. V nároďáku musí být tvrdá ruka. Demokracie do sportu nepatří, tam panují jiné zákony. Neuznávám cukr v trenéřině, celej život jsem byl pod tvrdejma trenérama.“

Zrovna Jaroslavu Vejvodovi, který vás trénoval v Dukle, jste taky utíkali na pivo, ne?
„Před každým zápasem nás bral na soustředění do Vonoklas, protože se bál, že bychom mu třeba v Praze někde sklouzli. Byli jsme v lesích, odříznutí od světa. Jenže tam byla hospůdka, na jedno dvě piva jsme si tam po večeři procházkou došli. Jezdili jsme tam neradi, ale před důležitými zápasy jsme museli. Ale taky nás kolikrát nechal doma. Slíbil nám totiž, že když vyhrajeme, příště do Vonoklas nebudeme muset. Takže jsme měli motivaci. Na hřišti jsme bojovali, abychom nemuseli do Vonoklas.“

A když jste se tam přece jen vypravili na pivko, to vás Vejvoda nechal, nebo jste mu zdrhli?
„Dělal, že o tom neví. Byl to pan trenér, výbornej psycholog. V tom pivu ale problém nebyl. Je to náš národní nápoj, neublíží. Ublíží to, když se kluci zbouchají dva dny před zápasem. To je právě v těch hlavách. Honzu Kollera jednou nakládali U tygra do taxíku, nemohli mu tam nacpat ty jeho patnáctky nohy. Ale bylo to po zápase, navíc po vyhraném. To lidi skousnou. Naopak jsou radši, že se tam hráči po vítězství ukážou. Ale co si tihle dovolili po prohraném zápase se Slovenskem, to už byla moc silná káva. To je pak odsoudil celej národ.“