Soukup o trénování v Jemenu: Do restaurací nosí lidé samopaly | iSport.cz
Karel Häring
15. února 2015 • 22:00

Soukup o trénování v Jemenu: Do restaurací nosí lidé samopaly

Fotbalový trenér Miroslav Soukup vypráví v rozsáhlém rozhovoru o trénování v Jemenu
TOP VIDEA
Berdych vysvětlil konec kariéry: Jednoho dne jsem se probudil a touha se trápit byla pryč Berdych vysvětlil konec kariéry: Jednoho dne jsem se probudil a touha se trápit byla pryč
iSport podcast: Reprezentace je závislá na Slavii. Ale Šilhavý týmu dokázal dát nadšení iSport podcast: Reprezentace je závislá na Slavii. Ale Šilhavý týmu dokázal dát nadšení
VŠECHNA VIDEA ZDE

Hodně bohatých deset měsíců má za sebou Miroslav Soukup. Trenér, který v roce 2007 postoupil s českou „dvacítkou“ do finále mistrovství světa, převzal loni v květnu reprezentaci Jemenu a přivedl ji k historickému úspěchu. Zažil přijetí u prezidenta, desetitisíce fanoušků slavících v ulicích, ale zvyká si na tvrdou realitu života v nestabilní zemi, kde si civilisté v restauracích odkládají samopaly.



Ačkoliv na prestižním turnaji Gulf Cup nevyhrál ve skupině jediný zápas, vítali v Jemenu tamní reprezentační tým jako hrdiny. „Mně to trochu evokovalo atmosféru českého Nagana. Tohle byl moment, kdy ta země zapomněla na své problémy,“ říká v rozhovoru pro Sport Miroslav Soukup, jehož při cestě zpět pozvali piloti do kokpitu, aby se s ním mohli vyfotit.

Co vás vlastně zlákalo k práci v Jemenu?
„Práce u reprezentace. Pro každého trenéra je čest, pokud ho osloví nějaká země s nabídkou pracovat u národního týmu. Nedělal jsem si iluze, že jdu do nějaké ideální země, kde budou maximální podmínky, protože jsem znal nějakou historii. Ale hodně mi pomohlo působení v Egyptě (u dvacítky), kde jsem byl rok a půl a seznámil se s mentalitou arabských zemí.“

Jaká byla realita po příjezdu do Jemenu?
„Podmínky pro fotbal jsou hodně složité. Země není bezpečná, tím pádem tým nemůže hrát mezinárodní zápasy doma. Národní stadion s kapacitou 35 tisíc – jediným travnatým hřištěm v Jemenu je sice vybudovaný, ale pro reprezentační utkání zavřený (kvůli sankcím FIFA). Samozřejmě absence trávníků je první zásadní problém. Celá jemenská liga se hraje na umělých hřištích. Z toho pohledu je to složité, protože vlastně děláte dva sporty. Připravujete mužstvo na umělce a pak jedete do Emirátů, Kataru nebo Bahrajnu, kde hrajete na přírodním povrchu.“

Kde tedy hráváte domácí utkání?
„V Kataru, je to domluveno s jejich federací. Ale tohle jsem už před nástupem věděl. Po různých revolucích a nepokojích zakázala FIFA hrát zápasy v Jemenu. Teď máme rozlosovaný dvojzápas předkvalifikace s Pákistánem a opět nastoupíme k tomu domácímu v Kataru.“

A jaké jste našel podmínky pro práci?
„Rozdělil bych to na dvě části. Materiální vybavení bylo zpočátku minimální, většinu jsme dovybavili až my, když jsme řekli, co potřebujeme. Mimo jiné jsme dovezli sporttestry a trochu zprovoznili posilovnu. Ze čtrnácti klubů ji mají asi jen ve dvou. Ale obrovská výhoda pro trenéra je, že může kontinuálně s hráči pracovat každý týden.“

To znamená, že je máte k dispozici častěji než jen při klasických reprezentačních srazech?
„V pátek a v sobotu se hraje liga, já v týdnu udělám nominaci, v neděli pozvu vybrané hráče do hotelu, v pondělí máme dva tréninky plus posilovnu, úterý to samé, ve středu dopoledne jeden a pak se rozjíždí do klubů. To je velká výhoda. Nedokážu si tady představit ten evropský standard s krátkým srazem před utkáním. Složitější to bylo s výběrem hráčů.“

Trenér Jemenu Soukup: V Jemenu nás vítali jako po Naganu

Podle čeho jste je za tak relativně krátkou dobu vybíral?
„Musel jsem zvolit mezi hráči, kteří tam působili, ale v podstatě dva roky nic nevyhráli. Nebo jít jinou cestou. Že mě nebude zajímat věk ani životopisy a vyberu kvalitu na hřišti. Rozhodl jsem se pro druhou cestu. Pozval jsem na tři kempy celkem šedesát hráčů. Pak jsem selektoval sestavu, až mi vypadla dvaadvacítka hráčů. Vedu zároveň olympijský tým a nakonec z toho vypadlo, že na Gulf Cup jsme odlétali s týmem, v němž kromě osmi hráčů byli všichni do dvaadvaceti. A ti starší byli v rozmezí 24 až 26 let. Bylo to extrémně mladé mužstvo, ale hráči splňovali nějaké čtyři z pěti bodů, které by podle mě měli mít.“

Gulf Cupu se účastní země Arabského poloostrova, kde má turnaj velkou tradici a prestiž. Jemen ze skupiny nepostoupil, ale poprvé neobsadil poslední místo. Prý to vyvolalo v zemi velký ohlas.
„Kdybych měl soutěž s něčím srovnat, nebál bych se přirovnání k mistrovství Evropy, což by asi potvrdil ten, kdo na tom turnaji někdy byl, viděl jeho atmosféru i sledovanost. Celý Arabský poloostrov přeruší všechny ligy, i když to není ve FIFA kalendáři, a úspěch je pak obrovským měřítkem. Všechny celky se pohybují od 80. do 100. místa v žebříčku FIFA (Jemen okolo 180.) a byli jsme jasným outsiderem. Navíc nám vylosovali skupinu s domácí Saúdskou Arábií, Katarem a Bahrajnem. Nakonec to Katar vyhrál a ve finále porazil Saúdskou Arábii. Na rovinu, když jsem odlétal, říkal jsem si, kolik gólů dostaneme, ne jestli něco uděláme. Ale chtěl jsem, aby dojem z nás byl takový, že budeme odvážní a nebudeme lacinou kořistí, aby si soupeři říkali, že nám dají pět.“

Nakonec jste dvakrát remizovali a jednou prohráli a inkasovali celkem jen jednou.
„To ještě ze standardní situace, kdy se míč odrazil na šestnáctku, soupeř to trefil a dal možná nejhezčí gól turnaje. Nemůžu ale říct, že bychom byli s ostatními týmy vyrovnaní. Odehráli jsme dobrý zápas s Bahrajnem. Následný Katar už byl velká kvalita. A na nás se už začal projevovat podobný syndrom, který jsem znal z Egypta. To jsou spojené nádoby toho, proč třeba arabské země nedosáhnou něčeho velkého na šampionátech. Proč ve finální fázi zklamou.“

Co tím myslíte?
„Byl tam obrovský vliv peněz. My jsme odlétali na Gulf Cup se směšnými prémiemi, byť by si federace mohla dovolit vyšší, protože kolik utkání jsme tam mohli reálně vyhrát? Poté, co jsme remizovali, tak hned přišel do kabiny ministr sportu a prezident federace. A začali slibovat, že dají peníze navíc. Pak volal někdo z vlády:,Řekněte hráčům, že dostanou peníze.‘. Kluci najednou přestali myslet na fotbal a začali myslet na to, že by mohli být po turnaji bohatí. Do druhého zápasu už nešli s tak čistou hlavou. Nedá se to odbourat, protože ti hráči jsou v podstatě chudí.“

Semlelo je to?
„Začali o tom přemýšlet. To samé se mi stalo v Egyptě, kdy hráči dvacítky po postupu z prvního místa podlehli dojmu, že jsou dobří. Tam to nebylo o penězích. Proč vyhrávají Němci? Připraví se na každý zápas stejně, Egypťané ne. Kostarika není nic, psali v médiích, přes ně projdete. Jak to slyšeli denně, začali tomu věřit. Tady to bylo těmi penězi. Nejvíc to bylo znát před utkáním se Saúdskou Arábií, kdy jeden tamní princ řekl, že pokud neprohrajeme, každý dostane řádově asi dvacet tisíc dolarů a trenéři nový Jeep Cherokee.“

A proč vám to nabízel princ ze Saúdské Arábie?
„Já tuším proč. Protože věděl, že naše hráče dostane pod ještě větší tlak, než byli. Proč by nám jinak chtěl někdo ze Saúdské Arábie dát peníze proti svému týmu? Ale věděl, že nás to semele. Hráči budou myslet na to, jak si odvezou velké peníze, a ne na fotbal. A ono to tak i v podstatě bylo.“

Mluvil jste o tom s hráči?
„Na přípravě jsem jim řekl, ať na to nemyslí, protože pokud budou přemýšlet o penězích, nebudou mít nic, zatímco pokud budou myslet na fotbal, něco si vydělat můžou. Odpověděli, že budou hrát fotbal. Jenže vezměte si kluka, kterému je devatenáct, nemá nic a najednou se může vrátit hodně bohatý. To se asi nedá odbourat. Byl to od toho prince podraz (Jemen prohrál 0:1).“

Vypadli jste, ale i tak vás přivítali jako hrdiny.
„Měli jsme zprávy už během turnaje o tom, co se děje v Jemenu, chodily nám esemesky, že to mělo velký o ohlas. Čekali jsme, co se bude dít po příletu. Přivítal nás premiér i ministr sportu už na přistávací ploše. Poté stály desítky tisíc fanoušků před letištěm a při cestě z něj lemovaly ulice. Všichni jsme jeli do nejlepšího hotelu, báli se nás rozpustit na letišti, protože bychom se možná nikam nedostali. Odvezli nás a ubytovali na tři noci v nejluxusnějším hotelu. Bylo to hlídané. Poté nás přijal prezident. Mně to trochu evokovalo atmosféru Nagana. Těžká doba, ne všechno se daří a tohle odpoutalo myšlenky lidí jinam. A pro mě bylo cenné, že jsme lidem v Jemenu udělali radost. Situace v zemi není jednoduchá, každého půl roku je tam nějaká revoluce nebo převrat. Možná na to jsou zvyklí, ale radost z toho nemají. To byl moment, kdy země zapomněla na své problémy, což beru jako náš největší úspěch, ne ty dvě remízy.“

Není normální život v Jemenu příliš nebezpečný?
„To se těžko popisuje, člověk by se tam musel jet podívat na měsíc nebo dva. Ta země není bezpečná. Do novin to ani detailně popisovat nechci. Členové Al-Káidy jsou všude, a když řeknu něco, co není třeba úplně přesné, můžu si udělat nějaké problémy. Každopádně Jemen není stabilní. Když se v devadesátých letech sloučil severní a jižní Jemen, vypadalo to, že vznikne demokratická země. Určitou dobu to fungovalo, ale v posledním období jsou tam nepokoje.“

V minulém roce tam proběhl převrat.
„Ano, to jsme zažili v červnu. Ze dne na den se začalo střílet, dvě strany se napadly. Pak to skončilo, byl zvolený nový premiér. Bohužel po Novém roce, když jsme odletěli na dvojzápas a pak kemp do Turecka, byla svržena vláda a prezident podal demisi. Teď tam panuje bezvládí a čeká se, co bude dál (Al-Káida dobyla v tomto týdnu velkou vojenskou základnu – pozn. aut). Jestli se bude válčit, nebo se to dostane k nějakým volbám. Těžko to můžu komentovat. Země bezpečná není. I z toho důvodu, že potkáte na ulicích ozbrojené lidi.“

Předpokládám, že nejde jen o vojáky nebo policisty.
„Nejsou to členové armády nebo policie. Chodí tam chlapi ozbrojení samopaly nebo pistolemi. Nikdo jim zbraně nebere, nezavírá je za to. Cítíte se zvláštně, když jste v restauraci a vedle vás si sedne skupina chlapů, kteří odloží kalašnikovy na stůl, jedí a koukají po vás. Netvrdím, že mi chtějí něco udělat. Ale já v tu chvíli nevím, co si o mně myslí. Jestli jsem Američan? Těžko odhadujete, co koho může v danou chvíli napadnout.“

Nemáte obavy se teď po dovolené vrátit do Jemenu?
„Samozřejmě vyjádření ambasády je takové, aby tam teď lidé nejezdili. Nás teď čeká nabitý program, proto nebyl problém, abych odletěl domů. A před dovolenou jsme mimo jiné byli na kempu v Turecku. Koncem února bychom měli hrát v Addis Abebě s Etiopií. A pak se přesouváme do Kataru, kde odehrajeme domácí zápas s Pákistánem a v rámci toho tam máme třítýdenní kemp. Poté nás čeká odlet do Emirátů, kde hrajeme předskupinu o olympiádu. Na konci května mi pak končí smlouva.“

Chcete za dané situace pokračovat?
„Měl jsem už nějaké nabídky po Gulf Cupu, ale zájemce by za mě musel zaplatit šest výplat. Uvidím, jak to bude po kvalifikacích. Rád bych v nich uspěl. Chtěl bych tam pracovat, ale ne za stavu, který tam teď panuje. Prezident mi nabízí prodloužení každý týden. Ale kdyby přišla adekvátní nabídka odjinud, smlouvu bych neprodloužil.“

 
Články odjinud


Články odjinud