Šéfa mu dělá balkánský mafián, který seděl v base. Když si připustí, že by víkendové derby proti Hajduku Split se svým týmem nezvládl, ani si nechce představovat, co by slavní rowdies Bad Blue Boys vyvedli. Jan Lecjaks si zvyká na dres chorvatského Dinama Záhřeb. „Sžívám se s tím, že když hraješ tady, musíš vyhrávat,“ vypráví 26letý obránce.
Přišel z Young Boys Bern do země, a hlavně do klubu, kde se všechno prožívá tisíckrát víc. Z malebného Švýcarska na divoký Balkán. Jan Lecjaks zapadá rychle, a minulou neděli s Dinamem dokonce porazili rivala Hajduk Split 3:1. „Kdybychom takový zápas prohráli, tak nevím, co se tu stane,“ napadají zpětně českého obránce černé myšlenky.
Fanoušci jsou v Chorvatsku vášniví, že?
„To rozhodně. Ale přitom teď to nebyl zdaleka takový kotel, o jakém mi kluci před zápasem vyprávěli. Říkali, že dřív na stadion přišlo 35 tisíc lidí a je to naprostá fantazie. Teď tam bylo nějakých dvanáct tisíc lidí, fandili, udělali nějaký oheň, ale nebylo to takové, jako když je plno.“
Ptal jste se, proč to tak je?
„Bavili jsme se o tom na klubu. Jedenáct let tu neměl titul nikdo jiný než Dinamo, lidi to pomalu přestávalo zajímat, přestávalo je to bavit, protože to bylo furt to samé. Ale v minulé sezoně vyhrála Rijeka, tak by to třeba mohl být dobrý impulz, nový náboj a lidi by tím zase mohli začít víc žít. Taky tu byly velké problémy ohledně našeho majitele Zdravka Mamiče. Spousta fanoušků kvůli němu na fotbal nechodí.“
Už je venku z basy, byl i u vašeho podpisu, že?
„Jo, a je to příjemný pán. Kdykoliv ho potkám, je usměvavý, zeptá se, jak se mám, nemám z něj žádné negativní dojmy.“
Jasně, a o tom, že jeho obchody s hráči jsou všelijaké, že ovládá policii a kolují o něm další zvěsti, víte?
„Panují tu na něj dva pohledy. Jeden je, že dělá všechno pro Dinamo, že se mu snaží pomáhat. Druhý je, co jsem si zjistil, že si třeba bere velké peníze z transferů, ale na druhou stranu, když se podíváte, kolik do toho investuje, tak si pak z prodeje něco vezme, tak je to všude. Akorát tohle je Balkán a lidi to tu prožívají dvakrát víc. Zatím jsem ho ale tolik nepoznal, jen jsem ho viděl u podpisu, párkrát před zápasem nebo když k nám promlouval před sezonou. Něco si přečtu v novinách, na internetu, ale kluci říkají, že je to v pohodě chlap a že se s ním dá mluvit o všem.“
Jak si tedy zvykáte v klubu takového bosse, navíc v zemi, kde se fotbal prožívá absolutně jinak než ve Švýcarsku?
„Nejvíc to bylo znát v prvních týdnech, co jsem byl v Záhřebu. Větší zájem fanoušků, médií, to člověk okamžitě postřehl.“
Poznal jste to i před derby s Hajdukem?
„Já osobně až tolik ne, navíc mám rodinu, takže jedu na trénink a po tréninku hned domů a hraju si se synem. Ale chorvatští kluci byli pod obrovským tlakem i proto, že se nám herně na začátku sezony tolik nevedlo, výkony nic moc. Tak nám novináři trochu dávali.“
Vy jste jim jako zkušený hráč trochu pomáhal, ne?
„Ono tím, že většinou jsou to odchovanci Dinama, jsou na tyhle věci zvyklí skoro odjakživa. Nezbývá jim opravdu nic jiného, než že musí vyhrávat každý zápas. Mají to zakódované v sobě od dětství, jsou na to celkem zvyklí, a i když jsou ještě mladí, vědí, že prostě musí.“
Jak to vypadalo u vás, když jste přišel? Hodně vás Chorvati řešili?
„Já to mám tak, že když nečtu noviny nebo internet, jsem dokonale odstřihnutý a nic neřeším. Tady je podobný list jako deník Sport u nás, a každý den tu mají titulní stranu o Dinamu. Rozebírá se o nás úplně všechno, a pak až se napíše drobet o Rijece o Hajduku, a to je všechno. Možná ještě trochu Osijek, protože teď vyřadil v předkole Evropské ligy PSV Eindhoven. Ale jinak jede pořád Dinamo. Třeba když jsme remizovali v Osijeku, tak to tady propírali všemožně celý týden. Kde se udělaly chyby, proč, něco jako když nevyhraje Sparta.“
Fanoušci? Když se daří, milují vás, když ne, nenávidí
Ale proti Hajduku jste to napravili, i vám se to povedlo, podílel jste se na prvním gólu. Zapadl jste dobře?
„Už od prvního zápasu bylo poznat, jak důležité je zapůsobit na fanoušky. Tleskají vám, milují vás, když se vám daří a když ne, skoro vás nenávidí. Je dobře, že hodně hraju, kvůli tomu jsem přicházel. Počítali se mnou, že budu jednička na levém beku, za mnou je devatenáctiletý kluk, který bude sbírat zkušenosti a nahradí mě, až odejdu.“
Svědčí vám chorvatská liga?
„Oproti švýcarské je to tady mnohem tvrdší. Hodně soubojů, hodně skluzů, něco jako v Anglii. Je to tu o velmi tvrdých zákrocích, přece jen jsou Chorvati takoví… (hledá slovo) Krvelační?“
Horkokrevní?
„Jo, horkokrevní! (smích) Přesně tak to na hřišti vypadá. Chvilku nic, pak se jeden hráč naštve a už to lítá. Občas jim cvakne a neuděláte s tím nic. Ale zase je krásné, jak fotbal prožívají celým srdcem. Hlavně soupeři jsou na nás vyhecovaní a je pravda, že když jim to proti nám nejde fotbalově, zkoušejí to soubojově. A když to nejde ani soubojově, tak zákeřně… Ještě v tom horku, co tu je, cítíte všechno daleko víc.“
Čtyřicítky?
„Jo, hrozné horko. Proto ani netrénujeme přes den, začínáme někdy v sedm večer, to už jsou jenom třicítky. (smích) Jak jsme v Záhřebu, tak nám ani nefouká od moře. Ale je to krásné město, připomíná mi architekturou Prahu, teď jsme se byli podívat u moře, tam to zase vypadá jako v Itálii, taková ta kafíčka, pohoda.“
