Mladí čeští brankáři v United či Liverpoolu: Popsali svůj život! | iSport.cz
29. března 2020 • 13:14

Mladí čeští brankáři v United či Liverpoolu: Popsali svůj život!

Autor: mag
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Bohemians - Sparta: Tetteh protlačil míč za Valeše, gól musel potvrdit VAR, 0:1
Upgrade štaflí, Ďolíček obklopily plošiny! Nej výhled pro fans Sparty
VŠECHNA VIDEA ZDE

Ještě jim není ani dvacet a už si budují kariéru v zahraničí. Vítězslav Jaroš, Matěj Kovář nebo Adam Stejskal mají být už brzy dalšími hvězdami české brankářské školy. Čech by tak mohl být jedničkou na Old Trafford nebo Anfield Road. Nemají k tomu tak daleko. 



Vítězslav Jaroš, 18 let

V šestnácti přestoupil ze Slavie do Liverpoolu: Nesmíte ukázat obavy

„Jakmile se objevila nabídka z Liverpoolu, měl jsem hned jasno. Chtěl jsem odmalička hrát Premier League a věděl jsem, že tenhle krok mě k tomu přiblíží! I táta to chtěl. Takže jsem neváhal.

Čím víc se blížilo moje stěhování, dostavovaly se obavy, že mi bude chybět rodina. Jenže to se dá přežít.

Když si vzpomenu na můj první den v liverpoolské akademii, vybaví se mi hned areál. Spousta hřišť, krásné šatny. Taky mě zaujalo, kolik je v centru zaměstnaných trenérů. A okamžitě jsem narazil na největší rozdíl oproti nám – na vyšší tempo a nasazení.

Trénink je tu fakt intenzivní, není v něm moc odpočinku. Když už se jde trénovat, jede se. Nikdo nikomu nic nedaruje. Tréninky jsou hodinu a půl až dvě hodiny dlouhé. Většinou začínají v jedenáct dopoledne.

Předtím máme společnou snídani a v deset jsme v posilovně, kde se věnujeme zahřátí a rozhýbání těla. Od osmnácti má každý individuální plán na rozehřátí a aktivaci, do osmnácti let je aktivace skupinová. Tým se rozdělí na čtyři, pět skupin, a každý dělá něco jiného, podle toho, co hráči v dané skupině potřebují zlepšit.

Já jsem musel nejvíc zapracovat na tom, abych si zvyknul na rychlost fotbalu. Hráči jsou tu rychlejší, každá přihrávka musí být přitažená, prudká a musí letět. Je to cvrkot, ale brzy jsem si na to zvyknul.

I moje brankářská technika prošla změnou. Každý národ má jiný typ postavení a techniku a já jsem se musel naučit tu anglickou. Její základní charakteristika: silné postavení, agresivita a hrát vysoko.

Hrát vysoko a sbírat míče, které jdou za obranu, mi naštěstí odmalička šlo. Takže se mi to po příchodu do Liverpoolu náramně hodilo.

Můj běžný denní režim? Do tréninkového areálu jezdím na devátou na snídani. V deset startuje aktivace v posilovně, od jedenácti do jedné je trénink. Po obědě zhruba kolem druhé se jde do posilovny. Pak je regenerace – ledové vany, které máme přímo v centru, nebo bazén, vířivka, sauna, které máme pronajaté v klubu asi 100 metrů od areálu - a potom domů. Když máme dlouho do odpoledne trénink, dostáváme v jídelně i večeři.

Počet a náplň tréninků se odvíjí od zápasové zátěže. Většinou hrajeme v rytmu středa, sobota. V pondělí máme trošku těžší tempo trénink. V úterý je předzápasový trénink. Po zápase ve čtvrtek máme regenerační trénink, v pátek následuje lehký předzápasový trénink, při kterém se nacvičují hlavně standardky. V sobotu je další zápas a v neděli pozápasový trénink. A takhle pořád dokola.

V Liverpoolu bydlím od začátku v rodině. Je to ideální: vyperou mi, uvaří, uklidí. Ale abych řekl pravdu, doma moc nejsem. Buď jsem na tréninku, nebo jezdím na zápasy. Každopádně se tu cítím výborně. Je to skoro už jako moje rodina. Můžu si popovídat kdykoli o čemkoli. Berou mě jako syna. Jejich děti jsou starší a žijí už samy.

Bydlení v rodině je určitě výhoda. Zaprvé: v mladém věku potřebujete mít po boku někoho staršího, kdo vám poradí. Zadruhé: pobyt v rodině vám pomůže se naučit jazyk. Právě jazyk byl pro mě v úvodu nejkrušnější. V Čechách jsem chodil ve škole na angličtinu, něco jsem uměl, ale žádná sláva. A najednou jsem byl v rodině, kde se mluvilo jen anglicky. Já jsem se prostě musel angličtinu naučit! Pomohli mi s tím a přišlo to celkem rychle.

Další věc, na kterou se musíte rychle adaptovat, je tvrdé konkurenční prostředí. Jsou tu hráči z celého světa a všichni se chtějí prosadit. Každý chce být lepší než ten druhý. Ale zároveň jsme spoluhráči a vycházíme spolu dobře. Máme k dispozici mentálního kouče, za kterým můžete zajít s jakýmkoli problémem, ale nejvíc, co vás vycvičí, je trénink.

Pro mě byl největší zkouškou můj první zápas za osmnáctku, když nás trénoval Steven Gerrard. Místo toho, abych míč odkopl, snažil jsem se rozehrávat, a byla z toho penalta. To mě naučilo, že si s balonem nesmím tak zahrávat jako v Česku.

S trenérem Gerrardem byla dobrá spolupráce. Je přísný, protože ví, jaké to je úplně na vrcholu, a ví, že ne každý se tam dostane. Hráčům s potenciálem proto vždycky dával víc zabrat. Aby měli šanci se podívat na vrchol. Taky byl pedant na disciplínu.

Ale to platí v Anglii obecně. U nás v Liverpoolu je jednou z nejdůležitějších věcí dodržování pokory. Aby si mladí hráči po podepsání první profesionální smlouvy nemysleli, že jsou něco víc. Máme jasně nastavená pravidla, třeba, že všichni musíme přijít na zápas ve stejných věcech a musíme být všude včas, a pokud je někdo nedodrží, čeká ho trest. Nejdřív ve formě pokuty.

Teď trénuju s áčkem. V kabině jsou hráči, na které jsem koukal, v televizi, takže když se s nimi potkáte, řeknete si: Wow! Ale nesmíte mít ze Salaha a dalších hvězd přehnaný respekt nebo obavy. Musíte ukázat respekt, ale ne strach. Prostě s nimi jdete na trénink. Okamžitě zjistíte, že všichni jsou fajn. Mladým hráčům se snaží pomoci. Brankáři se mi snaží pomoct samozřejmě nejvíc. Na Alissonovi se mi líbí všechno. Je to skvělý člověk, furt se směje a je příjemný.

Jürgen Klopp? Nevím, jak to vypadá o poločase, když se prohrává 0:1, ale na tréninku je to fantastický chlap. Říká mi Víťo.

Výbornou zkušeností byl zápas za áčko. Vím, že to byl jen přátelák v přípravě, takže nic velkého, ale kolik mi dal zkušeností! Vyhráli jsme 6:0.

Co mi už dal pobyt v Anglii? Naučil jsem se další jazyk, naučil jsem se samostatnosti a rozhodně jsem se zlepšil jako brankář.“

Vítězslav Jaroš poprvé nastoupil za áčko LiverpooluVítězslav Jaroš poprvé nastoupil za áčko LiverpooluFoto Profimedia.cz

Matěj Kovář, 19 let

V sedmnácti ze Slovácka do Manchesteru: De Gea mi dává rady

„Už v minulé sezoně jsem občas trénoval s áčkem a od téhle sezony s nimi absolvuji všechno. Pak jdu většinou na zápas s třiadvacítkou, protože potřebuju herní vytížení. Jsem za to velice rád. Na podzim jsem byl s A-týmem na Evropské lize v Bělehradě na Partizanu.

První trénink s áčkem? Vzpomínám si moc dobře. Bylo to po třech měsících v Anglii. Hrálo se na Manchesteru City. Třetí gólman byl zraněný. Zbyli jen De Gea a Joel Perreira, kterému se udělalo zle. A tak mě pozvali na předzápasový trénink. Byl jsem trochu nervózní, ale moc jsem si to užil. Tehdejší trenér José Mourinho je super chlap.

Před tréninkem mě oslovil a pak už normálně trénujete. Každý se soustředí na sebe a předvádí to nejlepší, co v něm je. Mě oslovují Matej, háček neumí.

V kabině se cítím neuvěřitelně. Před dvěma a půl roky jsem byl na Slovácku, a když vidím ten progres, je to něco neskutečného. Strašně mě to motivuje do další práce! Hráči mě berou už normálně, jako jednoho z nich. Takže super.

Nejvíc se bavím samozřejmě s gólmany, ale snažím se bavit s každým a se všemi prohodit pár slov. Zeptám se, co a jak.

De Gea mi dává rady. Kde mám stát, co jsem měl udělat líp, když dostanu gól… Moc mi pomáhá.

Po příchodu do akademie United jsem nemusel změnit styl chytání. Ale všechno bylo o rychlosti, výbušnosti. Jediná věc, na které jsem musel zapracovat. Trénuje se v o hodně vyšším tempu, což mi ze začátku dělalo problém, ale když tak trénujete každý den, navyknete si na to a není žádný problém. Když se zvětšuje rychlost hry, musíte zvýšit rychlost rozhodování. Je to o zkušenostech – hrát každý den rychleji a rychleji. Největší rozdíl je v tempu hry a v kvalitě hráčů. Nejtvrdší střelu má Marcus Rashford. Když se opře do míče, je to bomba.

Brankářský trénink máme každý den. Pak záleží na trenérovi, jestli vás potřebuje do týmového tréninku po půl hodině, nebo až hodině.

Můj obvyklý denní režim? Ráno jedu kolem desáté hodiny do akademie, kde máme společnou snídani. V jedenáct začíná aktivace před tréninkem, při které zahřejete svaly, abyste se nezranili. Pak jdeme trénovat. Hodinu a půl až dvě hoďky. Podle toho, jestli je po nebo teprve před zápasem.

Následuje oběd. Po něm je většinou posilovna. Každý hráč pracuje na něčem jiném podle individuálního programu. Kondičák ví, jaké cviky jsou pro vás nejlepší.

Denní program završuje regenerace v bazénu. Není povinná. Někteří hráči spěchají za dětmi a manželkami domů. Já ještě rodinu nemám, tak chodím regenerovat pravidelně.

Bydlím pořád v rodině, která má už odrostlé děti, a je to super. O všechno mám postarané, uvaří nám, vyperou. Jsme tu tři, každý máme svůj pokoj. Lepší než být zavřený sám na bytě. Máte po tréninku s kým pokecat.

V Anglii musíte chodit do školy do osmnácti let. V akademii United chodí kluci do školy pondělky a čtvrtky. Kluci ze zahraničí studují dálkově. Já patřím mezi ně, letos mě čeká maturita. Během roku jedu na přezkoušení. Klub na to hodně dbá. Vždycky se zeptají, jestli jsem udělal zkoušky a jestli nepotřebuji s něčím pomoct.

Rodiče za mnou létají dvakrát do měsíce. Anebo se já otočím doma, když mám náhodou volný víkend. Při mezinárodních přestávkách, které jsou skoro každý měsíc, to platí taky. Většinou lítám do Vídně, kde mě naši naberou a jedeme domů.

Je to dobrý krok. Kolikrát se vám naskytne taková šance jít do Anglie? Nikdy jsem neváhal, jestli ano, nebo ne. Pro mě byl Manchester United jasná volba. Jsem za to rád. V Anglii jsem se posunul jako člověk i jako fotbalový hráč. Jsem na správné cestě a doufám, že to bude pokračovat a dlouho u toho vydržím.

Je to tvrdé. Musíte hledět sám na sebe. Musíte mít hlavu sklopenou a pracovat na sobě. Protože konkurence, která je tu z celého světa, nikdy nespí. V akademii je co týden nový hráč na zkoušce. Musíte makat každý den na sto procent a doufat, že vás nikdo nepředběhne. Trenér nemusí nikoho do ničeho nutit. To je jeden z největších rozdílů oproti Česku. Kluci v akademii chtějí, v Česku ne zrovna každý chce.

Tlak v áčku je neuvěřitelný. V mužstvu máte plus minus třicet hráčů a trenér jich může postavit jen jedenáct. Každý chce hrát a vyhrávat trofeje. Každý trénink je zápas. Každý se chce ukázat před trenérem. Chce mu říct, že právě on je tím, kdo má právo nastoupit v zahajovací jedenáctce.

V týmu do třiadvaceti let je to podobné. Hrajeme na stadionu, který je kousek od tréninkového centra. Všechny zápasy běží v televizi.

Mám v hlavě, že bych už rád zkusil dospělý fotbal a postupnými krůčky se dostal do vysněné Premier League. Cítím, že pomalu nastává správný moment vydat se na hostování a zkusit seniorskou nižší soutěž. Ale kam přímo bych šel, o tom je ještě předčasné se bavit. Soutěž třiadvacítek má velkou úroveň. Kolikrát ji hrají i hráči z A-týmu. Chodí na ni kolem dvou tisíc diváků. Pokud hrajeme o víkendu, bývá návštěva ještě větší. Není si na co stěžovat.“

Matěj Kovář se upsal United na další čtyři rokyMatěj Kovář se upsal United na další čtyři rokyFoto twitter.com

Adam Stejskal, 17 let

V šestnácti z Brna do RB Salcburk: Učím se chytat naslepo

„Do salcburské akademie jsem přišel v šestnácti. Zařadili mě do kategorie U17. Bylo to tehdy těžké rozhodování. Dlouho jsem nad tím přemýšlel a řešil to s rodiči a s manažerem. Nakonec vyhrála touha zkusit něco nového v těžší konkurenci. Vůbec toho nelituji.

Našel jsem skvělé zázemí. Oproti tomu, co jsem znal v Česku, respektive v Brně, je to tady úplně obrovské a moderní! Máme umělku v hale, takže můžeme i přes zimu trénovat na normálním hřišti. Máme obrovskou posilovnu s nemodernějšími přístroji na dřepy, benchpress a na různá cvičení na nohy. Chodíme na speciální trenažér soccer boot, který je zaměřený na vnímání prostoru, správné zpracování míče a dobrou přihrávku.

V Brně jsme měli jen jednoho brankářského trenéra na všechny čtyři dorostenecké týmy, a tak jsme dělali pouze brankářské základy. Tady má každý dorostenecký tým vlastního trenéra brankářů, který pracuje s dvěma nebo třemi gólmany.

Na základní technice jsem nic neměnil. Chtěl jsem pořád chytat stejně a i Salcburk mě kupoval kvůli stylu, jakým chytám. Jen jsme dolaďovali detaily. Hodně jsme pilovali postavení. Třeba když obránce chce hrát malou domů. Abych přesně věděl, kdy stát na první a kdy na druhé tyči. Abych měl čas a viděl prostor kolem sebe.

Po každém zápase máme podrobnou analýzu videa. Nejdřív je na řadě hodnocení s týmem, pak jdu za trenérem brankářů na individuální rozbor. Abych dostal zpětnou vazbu, co jsem udělal dobře a co špatně. Nedostatky se hned snažíme v tréninku a v dalších zápasech odstraňovat.

Hodně se tu dbá i na studium. Kluci si můžou vybrat mezi gymnáziem, střední školou a učilištěm. My, kdo se učíme samostatně, máme v akademii k dispozici učebnu i učitele.

Já studuju dálkově gymnázium v Praze. Když mám volné víkendy, snažím se s učiteli domluvit na termínech zkoušky. Za každé pololetí musím udělat jednu zkoušku, abych mohl jít dál.

Všichni cizinci mají navrch ještě dvakrát 1,5 hodiny týdně doučování němčiny. Anglicky jsem jakžtakž uměl, ale němčinu jsem měl ve škole jen jeden rok, takže jsem se musel všechno učit od začátku. Teď už se německy dokážu domluvit. Na hřišti stoprocentně.

Volný čas moc nemáme. Odpoledne nemáme volno ani jednou. To nevadí, jsem rád, když si po tréninku lehnu a vyspím se. Je toho hodně.

Brankářský trénink je každý den. Máme půlhodinku až hodinku s trenérem brankářů a pak se normálně připojujeme k týmu. Potom se pokračuje dál. Program je nabitý od rána do večera.

Speciální přístroje nás testují, jak jsme na tom silově. V zápasech dostáváme GPS vesty, které zjišťují, kolik toho naběhám, v jakých rychlostech. Moderní technologie se tu používají všude.

Když jsem začínal, trenéři mi nasazovali brýle, které občas svítily černě a občas normálně. Třeba bylo dvě vteřiny normální světlo, pak to na vteřinu bliklo černě a potom bylo zase světlo. Mezitím šel většinou centrovaný balon. Musel jsem si sám dát do hlavy nebo vypočítat, kam by asi mohl míč doletět, když jsem neviděl nic, a podle toho pak na míč vystartovat. Nebylo to jednoduché, ale postupně jsem si na to zvykal a teď už je to v pohodě.

Rychlost a dynamika hraje v přípravě zásadní roli. Je tomu přizpůsoben i trénink v posilovně.

Máme přístroj, kde se zadá, jaký cvik a s jakou váhou děláme, a na displeji si hned můžeme přečíst třeba, jak hluboko jdeme do dřepu a jak rychle se z něj při výskoku dostaneme. Můžeme sami porovnávat, jak se zlepšujeme.

Já jsem se za rok a půl posunul o dost dopředu. Je to vidět už jen na mojí postavě. Když jsem sem šel z Brna, byl jsem slaboučký. Teď už to začíná trošku vypadat, jak by asi mělo.

Největší rozdíl oproti Česku? V intenzitě tréninku a zápasů. U nás je většinou dobrých deset, jedenáct kluků a zbytek je takových normálních. Tady jsou všichni velice vyrovnaní a všichni mají šanci se dostat na hřiště, pokud budou dobře pracovat během týdne. Trenéři taky oproti Česku více dbají na intenzitu tréninku. Když někdo nepracuje dobře, dělají s ním pohovory, a když to nezabere, rozloučí se s ním. Ale to je výjimka. Jinak, pokud se dodržují všechna pravidla, je vztah trenérů k nám kamarádský.

Momentálně chytám za tým do osmnácti let a trénuji s druholigovým B-týmem. Celou zimní přípravu jsem s ním odehrál. Je to dobré v tom, že v kádru se nachází spousta mladých hráčů. Momentálně jsou tam dva hráči z ročníku 1999 a zbytek tvoří kluci z ročníků 2000, 2001 a 2002. Konkurence je obrovská. V béčku jsou se mnou dva brankáři a v osmnáctce další dva. Jeden je z Německa, zbytek z Rakouska.

Po sezoně většinou jdou tři až čtyři hráči na přípravu s A-týmem a mají šanci dokázat, že na to mají. Zbytek kluků, kteří vyjdou z Liefieringu, míří na hostování a pak se uvidí, co dál. Šance dostat se z béčka do prvního mužstva rozhodně je.

Mým plánem je se co nejrychleji dostat do B-týmu, abych tam pravidelně chytal druhou ligu dospělých.

A co se mi v Salcburku nejvíc líbí? Jak tady všichni k fotbalu přistupují profesionálně, jak nikdo nic nevypustí a že fotbal má přednost přede vším.“

Adam Stejskal v dresu Red Bullu SalzburgAdam Stejskal v dresu Red Bullu SalzburgFoto istriayouthcup.com

Pohled Luďka Mikloška

„Čeští gólmani patřili vždy mezi špičku, přesto bych nemluvil o rozpoznatelné české škole. Donedávna zde nebyla jednotná brankářská metodika, trenéři se učili především zkušenostmi z domova, ze zahraničních stáží nebo studiem odborných periodik. Ani naši nejvýraznější gólmani, kteří se prosazují v zahraničí a top českých klubech, nemají podobný styl chytání nebo techniky.

Situace se však postupně mění, rozjely se klubové i svazové akademie, které vždy disponují také specializovaným trenérem brankařů. Je skvělé, že trenéřinu stále častěji vykonávají bývalí skvělí brankáři. Mohou mladým klukům předat obrovské zkušenosti a rady, děti k nim navíc přirozeně vzhlížejí.

Trend výchovy brankářů jde neskutečně dopředu. Vidíme moderní tréninkové metody zaměřené na reflexy, odrazovou sílu a spoustu dalších dílčích činností. Brankářům jsou mj. k dispozici také kondiční trenéři, velké kluby jednoduše nabízejí komplexní péči.

Co se týče Matěje Kováře, Víti Jaroše a Adama Stejskala, jedná se o talentované a inteligentní kluky. Tím je tedy zajištěno, že možnosti, které jim špičkové zahraniční akademie nabízejí, využívají do maxima. Ta hlavní zkouška však přijde až v momentě, kdy se budou přesouvat do dospělé kategorie. K tomuto momentu veškeré naše společné snažení směřujeme.“

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud