Mamka mi pořád chybí, přiznává Vachoušek
Osud se s ním rozhodně nemazlil. Bylo mu teprve půl roku, když mu zákeřná nemoc vzala matku a zároveň ho opustil otec. Fotbalista Štěpán Vachoušek vyrostl u prarodičů a svého skutečného otce nikdy neviděl. Dokonce o něm nikdy veřejně nepromluvil. Poprvé až nyní. „Ten člověk pro mě neexistuje,“ tvrdí Vachoušek.
Zahrál si Ligu mistrů v dresu Marseille, doma má bronz z EURO 2004, jenže všechny jeho fotbalové úspěchy jsou vykoupeny velkou tragédií, kterou si v sobě nese celý život. Odemknout svou třináctou komnatu a vyprávět o rodičích, které ztratil ještě jako batole, je tak pro Štěpána Vachouška i po více než třiceti letech stále hodně bolestné. „Myslím, že život si mnou pohrál docela dost,“ vzpomíná.
Pamatujete si na maminku?
„Nikdy jsem ji nepoznal, znám ji jenom z fotek. Když umřela, bylo mi půl roku a bráchovi o rok víc. Kolikrát jsme se spolu o ní bavili a říkal mi, že si ji pamatuje jen v nějakých náznacích. Byli jsme moc malí na to, abychom si ji pamatovali.“
Proč umřela?
„Na rakovinu. Podle vyprávění babičky musela hodně trpět. Ozařování nebo chemoterapie v té době ještě pořádně nebyly, takže si to všechno protrpěla v ohromných bolestech.“ Kdy jste se tedy poprvé dozvěděl, že jste přišel o maminku? „Dlouho jsme nic netušili, až když jsme byli starší, bylo nám s bráchou divné, že máme starší rodiče. Docházelo nám to postupně. Když jsme pochopili, že babička s dědou nejsou naši praví rodiče, všechno nám řekli. Mně tehdy bylo kolem jedenácti. Byl to v první chvíli obrovský šok, ale díky tomu, že jsme měli aspoň prarodiče, bylo všechno jednodušší. Nijak jsme nestrádali a za to jsem jim strašně vděčný.“
| Očima babičky Miluše Vachouškové |
| „Mám se Štěpánem a jeho bratrem Michalem úplně jiný vztah, než bývá mezi prarodiči a vnoučaty. Jsem pro ně prostě maminka. Odmala, hned jak začali mluvit, mi tak říkají. Díky nim jsem prožila podruhé to, co jsem zažila s vlastními dětmi. Ale tohle bylo mnohem těžší. Cítila jsem větší zodpovědnost, větší strach než o vlastní děti. Když jsme zjistili, že má dcera rakovinu, zůstala jsem doma a přebrala její domácnost. Prala jsem, uklízela a mezitím ještě manžel začal stavět dům, protože jsme nevěděli, jak to všechno dopadne. Bylo to pro nás oba hodně těžké, ale když jsme si měli vzít oba vnuky k sobě, bylo to jednoduché rozhodování. Nebylo co řešit. Myslím, že oba prožili hezké dětství. Hrozně dlouho netušili, co se jim stalo. Radili jsme se s paní, která k nám tehdy chodila na kontroly, a ta nám říkala, ať jim to prozradíme co možná nejpozději. Váhali jsme, jak jim to vysvětlit. Ale jednou měl Míša nějaký průšvih, tak jsme si je vzali oba k sobě a začali jsme jim to všechno vyprávět. To víte, všichni jsme brečeli, ale museli jsme to přetrpět. Kluci nás pak vzali kolem krku a bylo to. Štěpán s bratrem měli v rodném listu jméno svého otce, ale když začali chodit do školy, nechala jsem je přepsat na Vachouškovi. Museli jsme tehdy o souhlas požádat i jejich otce. Říkal, že k nám chodil a kluky navštěvoval, ale to nebyla pravda. Nechtěl je. Když Miluška zemřela, zájem o kluky neměl. Vzal by si je, až když byli větší. Jenže to už nám říkali maminko a tatínku. To přece nejde. Došlo to až k soudu. Říkala jsem, že mu je dáme jen přes mojí mrtvolu. Myslel si, že je dostane, ale soud dal za pravdu nám. Bez nějakých velkých průtahů nám je svěřili. Jednou se pak oba kluci vrátili z fotbalu a říkali, že je někdo upozorňoval, že tam stojí jejich otec. Ale prý k němu ani jít nechtěli, protože by mu jinak museli rozbít hubu. Takhle mi to doslova řekli. Proto jsem měla strach, aby se někde náhodou nepotkali.“ |
Vychovali vás babička s dědou. Jaký jste k nim měli vztah?
„To pouto je doteď hodně silné. S bráchou jim oba vlastně pořád říkáme mámo a táto. Měli jsme to tak zafixované, a když nám pak řekli pravdu, už bylo těžké něco měnit. Domluvili jsme se, že už to tak necháme.“
Jak to tak malé dítě bere, když mu vysvětlí, že mu už před lety zemřela maminka?
„Bylo to těžké. Ale my to měli ulehčené tím, že nám rodiče nahradila babička s dědou, kteří pro nás dělali maximum. Manželku potkal úplně stejný osud - táta jí umřel ve dvou letech, mamka pak ve třinácti. V tom věku už to vnímala, to bylo daleko horší než v mém případě. Vychovávaly ji starší sestry a zhruba od patnácti se o sebe musela postarat sama. Měla to o sto procent těžší.“
Kdy vám maminka chyběla nejvíc?
„Těch chvil je hodně, ale asi nejvíc mi chyběla, když se nám narodily vlastní děti. Při narozeninách, svátcích nebo o Vánocích. Tam mamka chybí hodně.“
Vzpomenete si třeba na ni, když dáte gól nebo když jste poprvé oblékl reprezentační dres?
„Samozřejmě. Vzpomenu si na ní dost často. Při všech životních milnících nebo v těžkých chvílích, jako když jsem ležel v nemocnici po třetí operaci kolene. Tehdy mi strašně moc pomohla manželka, která se mnou byla skoro celou dobu v nemocnici. A také babička s dědou, ti nám zase hlídali děti.“
Nikdy jste naopak nemluvil o svém otci. Proč se o vás nepostaral on?
(dlouho mlčí) „Úplnou pravdu s bráchou neznáme. Ale kdyby to bylo jinak, než nám říkali babička s dědou, asi by o nás skutečně stál. Je mi jednatřicet let a za tu dobu se ani jednou neozval. Takže to beru tak, že o nás prostě neměl zájem. Tím pro mě ten člověk skončil.“
Opustil vás hned po smrti matky?
„Hned. Nedokážu si to představit. Možná si to teď vyčítá, ale mně je to úplně jedno. Pro mě ten člověk neexistuje. S čistým svědomím můžu říct, že jsem rád, že jsem ho nikdy neviděl.“
Znáte ho aspoň z fotografi í?
„Vím, kdo to je. Viděl jsem ho třeba na svatebních fotkách, takže asi tuším, jak vypadá. Ale osobně jsem ho neviděl nikdy. Vím jistě, že tohle ten správný táta nebyl.“
Nikdy jste mu neodpustil to, co udělal?
„Upřímně, takhle jsem nad tím nikdy ani neuvažoval. Vždyť toho člověka jsem vůbec neznal. Ale nechápu to. U mě jsou děti na prvním místě, něco takového bych nikdy nedopustil.“
„Ne. A já o to ani nestál. Jsem rád, že se nikdy neobjevil, ten člověk si ode mě nic nezaslouží.“
Byl to prý šikovný fotbalista. Zdědil jste fotbalové geny po něm?
„Asi jo. Co mi říkala babička, po něm jsem zdědil fotbalové geny a po mamce cílevědomost a píli. Ona byla výborná házenkářka a všechno si musela vydřít. To mám po ní.“
Ptali se vás lidé na tátu často?
„Ptali, ale já se o tom nikdy ani moc nebavil. Myslím, že si se mnou život pohrál docela dost. Nikdy jsem nestál o to to někde vyprávět. Proč taky.“
Máte o otci nějaké zprávy?
„Když jsem hrál v Teplicích za žáky nebo dorost, říkalo se, že někde u Mostu snad hraje nebo trénuje. Ale moc mě to ani nezajímalo. Začalo se to ke mně logicky dostávat, když jsem se dozvěděl, jak to všechno bylo. Jen jsem si to vyslechl a druhým uchem jsem to zase pustil ven.“
Co je vám víc líto - smrt maminky, nebo to, jak se zachoval otec?
„Jednoznačně, že mi umřela máma. Vždyť tomu člověku ani nemůžu říkat táto. Svého tátu mám. A to je děda. Ten mi dal všechno, co jsem v životě potřeboval.“
Kdo vás přivedl k fotbalu?
„Babička, děda a maminčin bratr, strejda Slávek. Babička dělala v Bílině správcovou přímo na hřišti, děda dělal na železnici, a když přišel domů, hned s námi běžel trénovat. A dost často jsme chodili hrát i se strejdou.“
Vy jste vlastně na hřišti doslova vyrůstali, že?
„Přesně tak. Od narození až do deseti let jsme bydleli v domku přímo u hřiště. To vás pak ani nic jiného než fotbal nenapadne. Po škole jsme vždy hodili tašky domů a šli válčit na hřiště. Měli jsme ho celé pro sebe, to byla velká výhoda. Nic jiného než fotbal pro nás neexistovalo.“
Bratr Michal už fotbal nehraje?
„Skončil s ním, když mu bylo asi šestnáct. Myslím, že to byla obrovská chyba. Talent jsme měli oba zhruba stejný, ale brácha hrál v obraně a byl to asi tvrdší typ, než jsem já. Jenže ho nakonec chytlo něco jiného.“
Jak pak babička s dědou prožívali všechny vaše úspěchy?
„Nemůžu mluvit za ně, ale určitě byli pyšní na to, co jsem dokázal. Ta cesta byla hodně dlouhá, stálo mě to hodně sil a odříkání, ale stálo to za to. Kdo může říct, že si kromě mistrovství světa zahrál ve všech významných soutěžích? Když už by se mi nic jiného nepodařilo, myslím, že se můžu ohlédnout za sebe a říct si, že jsem něco dokázal a ta kariéra za něco stála.“
Viděli vás osobně i v Marseille, když jste hrál Ligu mistrů?
(kýve hlavou) „Za ten rok tam byli asi dvakrát. Zrovna i v době, kdy se nám tam narodil nejmladší syn Tadeáš. Děda s babičkou chodí na zápasy ještě dnes, když jim to zdraví dovolí. Jsem rád, když jsou na stadionu.“
Vracíte babičce a dědovi jejich péči?
„Snažím se, jak to jen jde. Jenže oni jsou vychováni v jiné době a jsou tak skromní, že toho potřebují strašně málo. A ani si o nic neřeknou. Stejně se snažili vychovat i mě. Nikdy neutrácím zbytečně, vážím si toho, co jsem fotbalem vydělal, protože peněz jsme nikdy neměli moc.“
Máte za sebou smutný příběh, který musí člověka hodně změnit. Řekl byste, že vás to všechno posílilo?
„Posílilo mě to hodně. Právě proto, co se mi stalo, se celý život držím svých cílů a met. Chtěl jsem něco dokázat už proto, že nemám mamku. Díky tomu jsem byl vždy soběstačný, nikdy jsem neměl v novém prostředí problém s aklimatizací. Dokázal jsem si spoustu věcí zařídit sám. Když prožijete něco takového, mělo by vás to posílit.“
Co pro vás znamená rodina?
„Je u mě na prvním místě. Je pro mě daleko důležitější než fotbal nebo cokoliv jiného. Když máte úplnou rodinu, šťastné děti a sám jste spokojený, je to vidět i na hřišti. Snažím se teď dětem dát stejnou lásku a péči, kterou jsem dostal od babičky a dědy.“
Máte tři syny. Vyprávěl jste jim svůj příběh?
„Vědí, že já i manželka jsme přišli o rodiče. Ale jsou ještě malí a moc to nechápou. Ale postupem času to určitě pochopí a budou si daleko víc vážit toho, že mají mamku a taťku, kteří se o ně starají.“
Vy jste to štěstí neměl. Byl pro vás fotbal lék na smutek?
„V tréninku nebo při zápase na všechno zapomenete, ale když ze hřiště odejdete, všechno to špatné se vám do hlavy zase vrátí. Na nic se totiž v té chvíli nesoustředíte, už nemusíte dát gól... Když jsem byl mladý a zrovna jsem nehrál, honilo se mi to hlavou docela často.“
A je to s přibývajícím věkem lepší?
„Zapomenout se na to nedá. Bylo by to vlastně i špatně. Ale tím, že mám svoje vlastní děti a vidím, jak rostou, je to už daleko lepší.“
