S fotbalem začínal v západočeském Chotěšově, kde jako malý kluk vstřelil v jednom zápase 11 branek. Jako hráč působil Jaroslav Šilhavý v pěti prvoligových mužstvech a stejný počet týmů vedl i jako hlavní kouč, aktuálně činný v Jablonci. Promlouvil nejen o svém prvním gólu.
S fotbalem jsem začínal tady v západočeském Chotěšově. Jako malý kluk jsem tu vstřelil v jednom zápase i 11 branek. Ale jak jsem dal svůj úplně první gól, to už si nevzpomínám. Je to dlouho, bylo mi osm let.
Tohle naše hřiště se jmenovalo TJ KOVO Chotěšov. Prožil jsem na něm celé dětství. V létě jsme hráli fotbal, v zimě hokej. Ve fotbale jsme jednou vyhráli 25:0 a já jsem dal těch jedenáct gólů. Po každém jsme na sebe radostí naskákali.
Fotbal byl odmalička můj život. Na plácku jsme byli od rána do večera. Jako kluk jsem měl za vzory Holanďany. Zejména vicemistry světa z roku 1974. Johan Cruyff, Neeskens, Krol a další, to byli tenkrát mí favoriti.
S kamarády jsme se ale vždycky nejvíc těšili na zápasy áčka chotěšovských chlapů. V poločase jsme si totiž mohli zastřílet na bránu se sítí. Tehdy se to ještě mohlo a byl to pro nás svátek!
V žákovských letech mi to střílelo dobře, protože jsem ještě hrál útočníka. Postupem času jsem se ale přesouval víc dozadu, až jsem skončil na postu středního obránce. I přesto, na jaké jsem byl pozici, jsem dal 26 gólů, což myslím není špatné.
Do většího fotbalu jsem nakoukl v Plzni. Pak jsem se přes Škodovku dostal až do Rudé Hvězdy Cheb, kde jsem strávil deset let. Tam jsem taky vstřelil svůj první ligový gól, ale přiznávám na rovinu, že jsem si ho musel vygooglovat, jinak bych si už na něj nevzpomněl.
Teď už vím, že jsem se prvně trefil v roce 1981 v utkání se Slovanem Bratislava. Hráli jsme 1:1, ale jestli jsem skóroval hlavou, levou nebo pravou nohou, netuším. To bych musel vyštrachat v novinových článcích nebo se zeptat kamarádů. Pak by mi to možná docvaklo.
Góly v lize jsem většinou dával ze standardních situací. Padalo mi to z nich do brány celkem dobře. Když jsem byl v Drnovicích, chvilku jsem vedl tabulku střelců spolu s Radkem Drulákem…
Pokud jde o důležité branky, vzpomínám si třeba na gól Nitře v 90. minutě, díky kterému jsme vyhráli 1:0. Nebo na góly Spartě v dresu Slavie, ale na nic vyloženě zásadního to nebylo.
Hráčskou kariéru jsem skončil v osmatřiceti na Žižkově. Mohla za to přetržená achillovka.
Potom jsem se vydal na trenérskou dráhu a postupně jsem se z pozice asistenta vypracoval až na místo hlavního kouče.
Radost z gólů mám pořád stejnou. Prožívám to po svém: nejsem takový, že bych dělal salta nebo nějaká gesta do kamer. Vždycky taky záleží na tom, co která branka znamená. I na důležitosti zápasu. Když jsme s Libercem dávali góly týmům jako Udine nebo Sevilla, emoce byly asi trochu jinde, než když je to „jen“ ligový zápas.
Nejvíc si užívám společnou radost. Já jsem byl totiž vždycky týmovým hráčem. Dodnes si považuji toho, že s některými spoluhráči nás i po těch letech pojí přátelství a jsem rád za každé setkání s nimi.
Před dvěma lety jsme hráli v Chotěšově proti domácím se starou gardou reprezentace. Byla to paráda. I nějaký ten gól ještě občas vstřelím.“
