MŮJ PRVNÍ GÓL: Vzpomínám na zákrok proti Laziu, říká Blažek
Je jedním z nejlepších gólmanů české fotbalové historie, sedminásobný ligový mistr a člen Klubu ligových brankářů. Jaromír Blažek ovšem začínal jako hráč v poli. Než rozhodly geny… „Zavinil to trochu táta. Řeklo se: On chytal, ty budeš taky,“ říká bývalá hvězda Sparty.
„Na první trénink jsem se přivedl sám a moje první fotbalové kroky řídil můj otec. Začínal jsem asi v osmi letech a to jsme všichni hráli. Takže v brance jsem nebyl. Do ní jsem se dostal až po půl roce. Nejdřív jsem se snažil góly dávat.
Na tréninku mi to asi šlo, ale to už je strašně dlouho a vůbec si to nepamatuju…(smích). Každopádně mě to bavilo. Jako každého kluka. Jenže pak jsem se stěhoval do brány. Zavinil to trochu táta, bývalý gólman. Tak se řeklo: On chytal, ty budeš taky. Ale to už je hodně pravěk.
Stejně jako můj první ligový zápas. To se ještě hrála federální liga a já dostal šanci v bráně Slavie proti Vítkovicím. Rok už vám neřeknu, ale hráli jsme nerozhodně 1:1.
Nebylo to s nulou, ale abych pravdu řekl, já na tohle moc nehraju. Jde mi spíš o to, aby tým, za který chytám, vyhrál. Jestli je to s nulou nebo bez nuly, to je mi celkem jedno. A když se naopak mému týmu povede dát gól? Neprožívám asi takovou euforii jako střelec, ale myslím, že se raduju dost podobně.
Snem každého kluka je zahrát si jednou za nároďák. Mně se to podařilo a přeju všem mladým klukům, aby se jim jejich sen taky vyplnil. Ani v reprezentaci jsem nezačal s nulou. Poprvé jsem nastoupil proti Austrálii v Teplicích a tehdy jsme vyhráli 3:1.
První nula byla taky tam, proti Turecku, ale chytal jsem jenom druhou půli za Petra Čecha. Celý zápas s nulou jsem zvládl při přáteláku ve Slovinsku v roce 2005. Vyhráli jsme 3:0, ale podrobnosti po mně nechtějte, nejsem historik. Pokud zápas není o bytí a nebytí, rychle na něj zapomenu.
Na rohy jsem do soupeřova vápna nikdy nechodil. Jsem v tomhle zásadový. Brankář je od toho, aby chytal, a střelci jsou od dávání gólů. A kopnout si penaltu na kolegu? Moc se do toho nehrnu, přijde mi to takové divné…
Potěší mě, když zneškodním velkou šanci. Jednou se mi to takhle povedlo v zápase Ligy mistrů s Laziem Řím. Se Spartou jsme ho na Letné porazili a postoupili ze základní skupiny. Nevzpomenu si jmenovitě, kdo to byl, ale hráč Lazia vystřelil někde zpoza vápna, já jsem to konečky prstů vytáhnul na tyč a balón se odrazil zpět do hřiště. Dobíhající hráč dorážel a já se stihl ještě zvednout ze země a chytit i jeho střelu.
Jestli jsem někdy neměl nutkání zatleskat povedené trefě, která spadla do mojí sítě? Většinou jde o góly, kdy je brankář v brance zbytečný. Když třeba hráč vezme míč a z dvaceti metrů ho trefí do šibenice. Jsou to krásné góly, ale jak říkám, gólman je tam v tu chvíli na nic.
Když jsem byl mladší, inkasované góly jsem si hodně bral. Ale s přibývajícím věkem člověk ví, že pokud neinkasujete v 90. minutě, ten zápas vždycky ještě pokračuje a gól můžeme dát i my.
Tohle se snažím teď předávat brankářům v Jihlavě, které trénuju. Chci kluky udržet v takové pohodě, aby v případě, kdy dostanou špatný gól, na to rychle zapomněli, protože život jde dál.
Jinak je ale fotbal vlastně celý můj život. Od osmi let jsem v podstatě nic jiného nedělal a od osmnácti jsem ho hrál profesionálně. Takže pro mě je opravdu všechno.“
