Fotbalovou Slavii dovedl k ligovému titulu a do semifinále Poháru UEFA, už jako hráč za ni nastřílel 41 gólů. František Cipro, současný kouč Českých Budějovic ve druhé lize, ovšem vzpomíná i na jiné zážitky. „Jako osmiletý kluk jsem začínal na ulici. Hrálo se ulice proti ulici, škola proti škole, třída proti třídě. Bohužel, dneska tohle už klukům chybí, na ulicích je nevidíte,“ lituje.
„Na fotbalové začátky si asi vzpomene každý, ačkoliv je to hodně dávno. Jako osmiletý kluk jsem začínal na ulici. Tehdy byly uliční turnaje. Hrálo se ulice proti ulici, škola proti škole, třída proti třídě. Bohužel, dneska tohle už klukům chybí, na ulicích je nevidíte.
Tehdy do mladších žáků, dnes se tomu říká přípravka, jsem šel v Budějovicích a vzpomínám si na první trenéry. Pak to šlo dál až do dorostenecké ligy a následně do Dukly Tábor.
Dávat góly se mi tehdy dařilo dost, protože jsem hrával v útoku. Tam chtěl hrát samozřejmě každý. Za žáčky jsem těch gólů dal asi nejvíc. Nakonec jsem skončil jako obránce.
Emoce při gólech? Nejen při nich. Celá moje generace, to bylo o něčem jiném. První dres, první trenýrky a první štulpny. Pamatuju si, jak jsem ve všem spal a nemohl se dočkat druhého dne. Na zápasy jsme jezdívali na kole. Fotbal jsme hrozně milovali.
I v lize jsem ze začátku hrál v útoku, takže jsem pár gólů dal. Na ten první si pamatuju, to si pamatuje snad každý: v dresu Pardubic v sezoně 1968/69 proti Teplicím. Vstřelil jsem ho hlavou a byl to pro mě zážitek. Také si vybavuju gól v derby se Spartou, z penalty. Na takové góly člověk vzpomíná rád. Nejhezčí se mi povedl za Slavii proti Slovanu Bratislava. Z pětatřiceti metrů jsem se ukopl přímo do šibenice. To bylo výjimečné. Bohužel zápas jsme stejně prohráli.
Pokud nepočítám žáčky, tak víc než dva góly jsem snad nikdy nedal. Já pomalu ani nevěděl, co je hattrick. (smích) Hrozně jsem chtěl dát gól Ivo Viktorovi. Ivo byl fantastický gólman, v té době asi nejlepší v Evropě, něco jako dneska Petr Čech. Jednou nebo dvakrát se mi jej překonat podařilo, to byl opravdu zážitek.
Pokud nepočítám pozice hrajícího trenéra, tak jsem trenérsky začínal v sezoně 1988/89 v Brně ve Zbrojovce. Měl jsem trošku štěstí, protože jsme postoupili z druhé ligy do první. Dodnes jsem těm klukům, od Kroupy přes Jarůška či Pepíka Hrona, vděčný, že mi tu šanci dali. Na Brno moc rád vzpomínám. Lužánky, to je genius loci stadion, my jsme tam měli normální návštěvu kolem 35 tisíc diváků.
V takové atmosféře jsem prožíval góly hodně a prožíval jsem to i dál při dalších angažmá. Nejvíc asi potom ve Slavii, když šlo o poháry. To je pro každého trenéra asi největší zážitek.
Fotbal pro mě znamená každé ráno vstávat na trénink, což by pro někoho bylo únavné, ale člověk se na to těší a je rád. Ani momentálně si život bez fotbalu nedokážu představit.“
