Brückner: Rosický? Měl jednu věc, kterou nemá žádný hráč na světě
Sdíleli spolu spoustu krásných zážitků. Nejen fotbalových. Vztah trenéra a hráče posunuli do jiné sféry. Vedli spolu hodiny rozličných debat. Rozuměli si. „Byly to krásné diskuze, nesmírně obohacující, milé a zábavné,“ vzpomíná trenér Karel Brückner (78) na roky, kdy Tomáše Rosického vedl v reprezentačním mužstvu. Oba hrdiny své doby nově spojuje fotbalový důchod.
Téměř čtrnáct let se potkávali na různých úrovních v reprezentačních výběrech. Karel Brückner poznal osobnost Tomáše Rosického ze všech úhlů, vstoupil do různých zákoutí jeho povahy. Nejen o tom vypravuje v obsáhlém rozhovoru pro deník Sport. „Některé věci měl nejlepší na světě. Bezpochyby detaily technického a taktického ražení,“ tvrdí dost možná nejrespektovanější persona českého fotbalu.
S jakým pohnutím na duši jste přijal zprávu o konci kariéry Tomáše Rosického?
„Víte, k jeho ukončení kariéry sentiment moc nepatří.“
Proč myslíte?
„Když mám mluvit o Tomáši Rosickém, tak jedině velice optimisticky, pozitivně a kladně. Necítím žádnou lítost nebo něco podobného. Tohle k naší profesi prostě nepatří. Tomáše budu neustále vidět jako fotbalistu, jako geniálního fotbalistu. Dále jako nesmírně kreativního hráče, jehož sportovní výkon v některých akcentech přecházel do roviny umění. Bohužel byl limitován konstrukcí těla, která mu nepovolila v kariéře dokázat ještě víc. Dokonce si myslím, že pokud by byl Tomáš po zdravotní stránce v pořádku, patřil by mezi tu úplně nejužší špičku. Dejme tomu mezi pětici nejlepších světových hráčů. I tak dokázal ohromně moc. Zařadil se mezi geniální a výjimečné fotbalisty. Mezi ty, kteří zdaleka nejsou tuctoví, a na hřišti umí předvést mnohem víc. Ztvárnění fotbalu od Tomáše Rosického přesahovalo běžné hranice. Navždy se zařadil mezi fotbalové umělce.“
Chápu, že k trenérovi se to úplně nehodí. Ale zasnil jste se během zápasu při pohledu na Tomáše Rosického? Donutil vás k dojetí?
„Bezpochyby. On měl spoustu geniálních herních vlastností. Jednu věc, kterou nemá žádný jiný fotbalista na světě, bych upřednostnil. Jeho převzetí míče v rychlosti a následný manévr, kdy dovedl absolutně vyřadit bránící hráče ze hry. (směje se) To je Rosického záležitost. Byl schopný obejít dva, tři, čtyři hráče. Neskutečná věc. Jde sice jen o detail, přesto ho mám neustále před očima, když se o Tomášovi bavíme.“
Napadají vás ještě další detaily?
„Nechtěl bych hovořit jen o herních schopnostech, protože Tomáše nemám spojeného pouze s fotbalem. Byli jsme spolu dvanáct, možná čtrnáct let a během té dlouhé doby jsme spolu často komunikovali. Tomáš mně naslouchal, nebo lépe řečeno – chtěl naslouchat. Řešili jsme i plno věcí mimo obvyklé spojení trenér – hráč. Obecně se dá říct, že na úrovni reprezentace mu pomohlo, v jakém hrál mužstvu. Po přechodu z jednadvacítky se v áčku bez problémů etabloval. Naprosto si to užíval.“
Říkáte, že jste vedli spoustu debat. Tomáše jste poznal zblízka. O čem šla řeč?
„Obyčejně Tomáš spíš poslouchal. (usmívá se) Ale ne, to říkám špatně. Nechápejte to tak, že se jednalo o přednášky pana Brücknera. Tak to nebylo. My jsme spolu prostě rádi hovořili. Většinou se naše diskuse odehrávaly během rehabilitačních procedur, které prováděl každý den. Večer byl nejvhodnější čas, jak si sednout a poklábosit. Mohu odbočit?“
Jistě.
„Ty procedury byly nesmírně náročné. Během své kariéry jsem nezažil hráče, jenž by hodinu, mnohdy i dvě hodiny denně po náročném tréninku absolvoval navíc takové věci. To nebylo tak, že by si lehnul do vany a nic nedělal. Vůbec ne. Cítil potřebu se o své tělo maximálně starat. Vše probíhalo pod dohledem profesora Pavla Koláře. Kolikrát jsme i ve třech vedli krásné diskuse, bylo to nesmírně obohacující pro všechny. Hovořili jsme o rodině, o politice a o dalších věcech. Tomáš si na naše sedánky navykl, našli jsme k sobě cestu a utvořil se mezi námi nadstandardní vztah. Bylo to milé a zábavné.“
Rosického jste v národním týmu trénoval dlouhé roky. Byla potřeba ho svazovat taktikou? Nebo – a teď přeháním – jste mu jen řekl: Hraj, jak nejlíp umíš, tím mužstvu pomůžeš nejvíce.
„Ne ne, taktikou se nesvazuje hráč ani mužstvo. Taktika se dává mužstvu k dispozici a zákonitě individualita musí být podřízená kolektivu. Ale zpátky k Tomášovi: ani nevím, jestli bylo zapotřebí s ním probírat taktické věci. To si vážně nevzpomínám. Všechno souvisí s konstrukcí kolektivu. A ta byla v národním týmu nesmírně stabilní a pevná. V kabině seděli samí vyspělí hráči. Našel se efektivní model. Po určité době i systém a styl hry, který se jen donekonečna vylepšoval. Nešlo o žádné svazování taktikou Tomáše Rosického. Samozřejmě, všichni hráči dostávali taktické informace, ty však byly zapotřebí k dotvoření systému. Oni to brali, chápali. A samozřejmě Tomáš v první řadě. Byl to nesmírně přemýšlivý typ fotbalisty.“
Vidíte, to je aspekt, který bych si s ním nespojil. Spíš bych řekl, že to byl nesmírně inteligentní fotbalista.
„Samozřejmě, to máte pravdu. Tahle jeho vlastnost možná nikdy nevyplavala tolik na povrch. Ale věřte mi, bylo to tak. A nebyl sám. V tomto směru mě hrozně pozitivně překvapil Pavel Nedvěd. Jak on uměl naslouchat! Jeho zajímal každý detail hry, úplně každý. Nepotkal jsem profesionála, jenž by opravdu každou drobnost doslova prožil. Nešlo tedy jen o Tomáše. Oni dva byli naprosto výjimeční fotbalisté. Zajímavé bylo, že každý přemýšlel trochu jinak. Něco jiného potřeboval Pavel, něco jiného Rosa. I proto byla nálada v týmu neustále pracovní, což je pro každého trenéra fantastická věc. Vztahy fotbalové i lidské jsme měli nastavené velice dobré. Nechci sklouzávat k frázím, ale ti kluci se fotbalem strašně bavili, těšili se na sebe. Trénink i zápasy brali jako neskutečnou zábavu. A Tomáš mezi ně neodmyslitelně patřil.“
Také jste se na ně těšil? A třeba speciálně na Rosického?
„Ano, bezpochyby. To přiznávám. Nejen já, ale všichni v realizačním týmu. Bylo to jako opium, droga, závislost. To máte v sobě. A když vám to ještě takhle hraje, je to nádhera. Teď k tomu přidejte prostředí, diváky a dalších tisíc pět set věcí, co k fotbalu patří. Napětí, rozhodčí, novináři. To jsou všechno tak silné dojmy, že to ani nejde slovy vyjádřit.“
Zkuste na první dobrou říct největší zážitek s Tomášem Rosickým?
„Víte ono to je utkané z mnoha prožitků. Rozumím, že byste rád slyšel nějaký moment, kdy mě okouzlil. S ním to bylo tak: v kabině se moc neprojevoval. Nepatřil mezi ty vůdce, kteří jsou vidět a slyšet mimo fotbalový obdélník. Nikdy neměl potřebu vykřikovat, nebo pokřikovat po jiných. Tihle hráči pak na hřišti už tolik vidět nejsou, kdežto Tomáš byl velitel na hřišti. V kabině si dělal svoji proceduru, ale když dostal k noze balon, byl to jednoznačný vůdce.“
Příběh Rosického nebyl jen o dokonalosti na trávníku, ale také o neustálém překonávání zdravotních problémů. Může obyčejný člověk pochopit, čím si musel v kariéře projít?
„Fotbal je jedna velká opera. Když jste v tom procesu, v úžasném prostředí, které tvoří nejen samotná hra, ale také magické bílé čáry, emoce z tribun, přílet na sraz, odlet na zápas, tréninky, strašně vás to nabíjí. Přivyknete si na to a už to nechcete opustit. Vytvoří se závislost. Potřebujete to, chcete to. A všichni hráči se po celou kariéru bojí konce. Jistě existují výjimky. Někdo s tím sekne, pak zase začne a končí někdy v předkrematorním věku. Ale drtivá většina má vážně strach, že milované prostředí opustí. Proto se Tomáš tolikrát vracel, překonával bolesti, rány osudu. Moc dobře vím, jak pečlivě se o sebe staral. Kolik měl konzultací s profesorem Kolářem. Konec přišel až nyní. Zřejmě nechtěl končit jako druhořadý hráč. I když říkal, že mu hlava vypnula, spíš mám dojem, že tělo poručilo hlavě. Tak to cítím já.“
Přemýšlel jste, kam až to vlastně mohl Tomáš dotáhnout, nebýt zdravotních problémů?
„Některé věci měl nejlepší na světě. Bezpochyby detaily technického a taktického ražení. Něco má výjimečného Messi, něco Rosický. Jenže k fotbalu mimo velké míry kreativity patří fyzická dispozice. Organismus musí fungovat od šedé kůry mozkové až po palec u nohy. Před třiceti lety, kdy fotbal nebyl tak fyzicky náročný, by Tomáš ještě hrál a byl nejlepší na světě. Ale tak to je. Kdyby byl konstitučně stavěný jako hráči tmavé pleti, prosadil by se ještě víc.“
Na jaké místo v pomyslném žebříčku nejlepších českých fotbalistů byste zařadil Tomáše Rosického?
„Každý výjimečný hráč zanechá v historii nějaký podpis. Srovnávat a porovnávat ale nemá smysl. Nejde Rosického hodnotit s generacemi hráčů z 60. nebo 70. let minulého století. Do toho se pouštět opravdu nebudu. Každá doba měla totiž své umělce a hrdiny. A Tomáš je jedním z nich.“
Rosický se chce prakticky ihned začlenit do managementu Sparty. Na jakou pozice by se hodil?
„Sportovci jsou fixovaní na jeden model žití. Najednou skončíte a musíte fungovat jinak. Kratší, ale zároveň vysoce výkonná a efektní část života trvá pouze nějakých patnáct let. Pak začne fáze hledání. A to je trochu problém. S chlapci jsem o tom několikrát hovořil a zdůrazňoval jim: pozor, co nevidět přijde druhá polovina života. Buďte na ni připravení. Proto jsem rád, jak se uplatnili Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Vláďa Šmicer. Někdo zůstal u fotbalu, jiný podniká. Věřím, že Tomáš najde také novou životní náplň a v další části života si povede stejně dobře.“
Jste přesvědčený, že to zvládne?
„To se takhle nedá. Záleží jen na Tomášovi. Proto bych mu chtěl popřát hodně štěstí a ještě víc zdraví. Má krásnou ženu, krásného syna. Z celého srdce mu přeji jen to nejlepší.“
