O kanonýrech se říká, že mají čich na góly. Není to ale přece jen trochu jinak? David Lafata nikdy nic nevypustil. Jako starší žák dostal od trenéra klíčové rady, jak se má útočník chovat v pokutovém území. Nevede právě tudy cesta k tak často zmiňovanému čichu na góly? Nejlepší střelec v historii fotbalové ligy uzavřel profesionální kariéru a už se těší na místo v útoku rodného jihočeského Olešníku.
Začátky v Olešníku
„Začal jsem hrát jako kluk u nás doma v Olešníku kousek od Českých Budějovic. Bylo to tak, jak to na vesnici chodí. Před každým zápasem áčka jsme se jako kluci sešli na hřišti a před utkáním a po něm jsme si kopali, dokud nás nevyhnali. Trénoval nás můj táta s panem Pekárkem, kteří nám dali základy, a těžím z toho dodneška. Když jsme jeli někam na zápas dvanáctsettrojkou, posbírali jsme i kluky z okolních vesnic, aby nás bylo dost. Měli jsme z fotbalu radost a těšili se na každý trénink i zápas.“
Přesun do Českých Budějovic
„Když mi bylo asi deset, máma viděla v novinách inzerát, že je nábor do Dynama. K tomu jsme hráli jednou s Budějovicemi a s nimi tam byl pan Havel, který dřív hrál za Dynamo. Líbil jsem se mu, a tak se ptal taťky, jestli bych nešel do Budějovic. Mamka to rozhodla za nás. K fotbalu ještě patřilo, že se v Budějovicích chodilo ve škole do sportovní třídy. Mně se ani moc nechtělo, protože jsem měl v Olešníku všechny kamarády. Ale mamka se musí poslouchat, tak jsem jezdil do Budějovic za fotbalem i do školy. Mým prvním trenérem v Dynamu byl pan Krieg, který je dneska u dorostu na Spartě. Měl jsem dobrý nákop a střelu a hrál jsem vždycky vpředu. Akorát pan Maruška mě ve starších žácích stáhnul trochu dozadu na středního záložníka, ale i tam jsem dával nejvíc gólů. Nejvíc mi dal možná pan Musil, když mi řekl, že střední útočník musí hrát ve skluzu na malém vápně jako Horst Siegl, to bylo někdy v osmé třídě. Vysvětlil mi taky, jak by to mělo z mé strany vypadat a co po mně chce. Na všechny trenéry v mládežnických kategoriích a v dorostu vzpomínám rád a každý mi něco dal.“
Přechod do áčka Českých Budějovic
„Měli jsme výborný tým v dorostu, v dorostenecké lize jsme skončili třetí. Asi pět nebo šest nás patřilo do reprezentace do osmnácti let. Pan Tobiáš si nás asi čtyři vzal do áčka. Moc jsem nehrál, spíš jsem se tam jen plácal. Byl jsem chvíli na hostování v Jihlavě a pak jsem se vrátil do Budějovic, kde byl u týmu zase pan Tobiáš. Tam to nebylo jednoduché, protože v Budějovicích se vždycky hrálo o záchranu nebo o postup, a trenéři mladým tolik šancí nedávali. Ale on nás nechal otrkávat a postupně jsem se čím dál víc dostával do sestavy. Naštěstí i po postupu do první ligy.“
Trenér v řeckém Xanthi
„Odcházel jsem z Budějovic, když mi končila smlouva, ale oni mě odstavili s tím, že nechci podepsat novou. V Řecku na mě čekal trenér Ioannis Matzourakis, který se narodil v Rumunsku. Měl řeckého otce a rumunskou matku. S knírkem pod nosem vypadal jako diktátor a hlavně se tak choval. Nejdřív na mě působil trochu směšně a měl jsem tendenci se smát. Ale brankář Petr Pižanowski, který tam se mnou působil, mě varoval, abych se nesmál, protože mi to může dát pěkně sežrat.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
