Fotbal nemá logiku. Tvrzení, které v mnoha případech nabývá reálných obrysů. Kolikrát se již v historii stalo, že klub dosáhl nečekaného úspěchu. Hráči zazářili, ale pak zasáhla mocná a nemilosrdná ruka přestupového trhu, která ukončila krátkou mezinárodní slávu. Takový Ajax Amsterdam by mohl sáhodlouze vyprávět. Které zahraniční celky v minulosti nejvíce „doplatily“ na svůj úspěch a s ním spojené velké přestupy?
Ajax (1973)
Po vítězství v Poháru mistrů evropských zemí v roce 1973 zamířil tehdy šestadvacetiletý Johan Cruyff z Ajaxu za 1,8 milionu liber do Barcelony. Odstartoval tím rozpad nadějného a úspěšného týmu. Krátce po něm totiž nizozemský celek opustili i další fotbalisté. V roce 1974 Johan Neeskens (Barcelona), Zoltán Varga (Dortmund), Arnold Mühren (Twente), další rok pak Johnny Rep (Valencie), Arie Haan (Anderlecht) či Horst Blankenburg (Hamburk). Ikonický tým, který vyhrál domácí soutěž v letech 1970, 1972 a 1973 a PMEZ 1971, 1972, 1973 zůstal po četných odchodech už jen v pamětích fanoušků.
Ajax (1987)
Patnáct let od dob týmu, který třikrát v řadě opanoval PMEZ, se v Ajaxu Amsterdam zrodil další úctyhodný soubor. Opět v něm hrál roli Johan Cruyff, tentokrát coby kouč. Na hřišti excelovali jiní. Zejména Marco van Basten a Frank Rijkaard. Společně dotáhli nizozemský celek v roce 1987 k prvenství v Poháru vítězů pohárů. Pak ale přišly nabídky ze zahraničí a klíčové opory je vyslyšely. Van Bastena si v létě vyhlédl AC Milán, Rijkaard v zimě zamířil do Sportingu Lisabon. Šance na další výraznější úspěch na evropské scéně v podobě zisku trofeje vzaly za své.
CZ Bělehrad (1991)
Mužstvo z tehdejší Jugoslávie udolalo postupně Grasshoppers Curych, Glasgow Rangers, Dynamo Drážďany i Bayern Mnichov, aby si ve finále po bezbrankové remíze v penaltovém rozstřelu poradilo s Marseille a slavilo v roce 1991 triumf v PMEZ. Odchody záložníka Roberta Prosinečkiho do Realu Madrid za 7,2 milionu liber či Dragisy Biniče do pražské Slavie Crvenou Zvezdu sice oslabily, ale ani v další sezoně se v Evropě neztratila. Ačkoliv musela kvůli bezpečnostní situaci v zemi hrát své zápasy v Segedínu, Budapešti či Sofii. Spolu s pražskou Spartou si rozdělila 3. a 4. místo v tzv. nultém ročníku Ligy mistrů v roce 1992. Navíc získala třetí domácí titul v řadě, nutno však dodat, že jugoslávskou ligu již nehrály kluby z Chorvatska a Slovinska a týmy z Bosny a Hercegoviny ji nedokončily. Následně bělehradským klubem zatřásly odchody hráčů do Itálie. Darko Pančev putoval do Interu Milán, Dejan Savičevič do AC Milán a Sinisa Mihajlovič do AS Řím. Elvir Bolič navíc přestoupil do Galatasaray.
Marseille (1993)
Po výhře ve finále Ligy mistrů v roce 1993 nad AC Milán byl celek z Marseille na vrcholu. Kvůli úplatkářskému skandálu šéfa klubu Bernarda Tapieho se ale vše sesypalo. Marseille nebyla umožněna obhajoba, navíc musel hrát Ligue 2. Alana Bokšiče koupilo Lazio Řím, Marcel Desailly přestoupil do AC Milán, Abédi Pelé do Lyonu. Během dalšího roku došlo i na Didiera Deschampse, kterého ulovil Juventus. Basile Boli zamířil do Glasgow Rangers a Rudi Völler se vrátil do Německa, konkrétně do Bayeru Leverkusen. Na další úspech v podobě trofeje si v Marseille museli počkat až do roku 2010, kdy slavili zisk double.
Palmeiras (1994)
Brazílie dala světu řadu fotbalových es. V roce 1994 zazářil v zápase o Santiago Bernábeu Trophy pořádaném Realem Madrid na počest bývalého prezidenta klubu celek Palmeiras. Ten sice „Bílému baletu“ podlehl 2:3, ale o pár měsíců později začaly na jeho hráče chodit četné nabídky. Kádr brazilských šampionů z let 1993 a 1994 tak postupně začala opouštět nejrůznější jména. Mazinha si vybrala Valencia, o rok později putoval Roberto Carlos do Interu Milán. Mezitím klub ulovil Rivalda, který ale v červenci 1996 rovněž přestoupil do Evropy, konkrétně do Deportiva La Coruňa. Samotný klub si od titulu z roku 1994 musel na další trofej počkat až do roku 1999, kdy ovládl jihoamerickou Ligu mistrů. Domácího titulu se ale dočkal až v roce 2016.
Ajax (1995)
Poslední triumf Ajaxu v Lize mistrů se datuje do roku 1995. Tehdy Amsterdamští porazili AC Milán 1:0 gólem střídajícího Patricka Kluiverta. Tehdejší sestava nizozemského celku byla opravdu hodně nabitá. V brance Edwin van der Sar, před ním borci jako Danny Blind, Frank Rijkard, Edgar Davids, Clarence Seedorf, Frank a Ronald de Boerovi, Marc Overmars či Jari Litmanen. Postupně se ale začal tým rozpadat. Seedorfa získala za 3,25 milionu liber Sampdorie Janov, Rijkaard ukončil kariéru, v létě 1996 putoval Davids do Juventusu a rok na to Kluivert do AC Milán a Overmars do Arsenalu. Evropští šampioni se rozpadli a Ajax začal být i na domácí scéně ve stínu zejména PSV Eindhoven.
Dortmund (1997)
Po domácích titulech v letech 1995 a 1996 dokázala Borussia poprvé v historii triumfovat v roce 1997 i v Lize mistrů, což je zároveň dosud jediné její prvenství. Ve finále porazila 3:1 Juventus, v jehož dresu řádil například Zinédine Zidane. Klíčoví hráči, zejména Karl-Heinz Riedle (Liverpool), Paulo Sousa (Inter Milán) či Paul Lambert (Celtic), pak ale z Dortmundu odešli. Od té doby si vyjma titulu ze sezony 2001/2002, na kterém se podílelo i české duo Tomáš Rosický, Jan Koller, a finálové účasti v Poháru UEFA v témž ročníku (prohra 2:3 s Feynoordem), mnoho radosti v Borussii neužili. Zpět na vrchol se vrátila až s příchodem Jürgena Kloppa, pod nímž slavila dva mistrovské tituly a v roce 2013 si zahrála finále Ligy mistrů (prohra 1:2 s Bayernem).
Lazio Řím (2000)
Celek z hlavního města Itálie odstartoval svou úspěšnou, avšak krátkou sérii v sezoně 1998/1999, kdy ovládl Pohár vítězů pohárů. Následující ročník se zapsal do historie Lazia doslova zlatým písmem, vyhrálo totiž jak Serii A, tak Italský pohár. Postupně ale začalo doplácet na velké nákupy a dostalo se do finanční krize. Klub tak postupně začal prodávat své hvězdy. Už v červenci 2000 odešel Sérgio Conceicao do Parmy. Další rok v létě putoval Juan-Sebastián Verón do Manchesteru United a Juventus získal Pavla Nedvěda spolu s Marcelem Salasem. Další rok přišlo Lazio i o Alessandra Nestu, kterého koupil AC Milán.
Porto (2004)
Pod taktovkou Josého Mourinha Porto udivovalo svými výkony. Na prvenství v Poháru UEFA v roce 2003 navázalo o rok později triumfem ještě o level výš – v Lize mistrů. Po vítězném finále, ve kterém si portugalský celek poradil s Monakem (3:0), se strhl o jeho fotbalisty velký zájem. Působiště vyměnil i trenér Mourinho, který si s sebou do Chelsea přetáhl i duo Ricardo Carvalho, Paulo Ferreira. Deco putoval do Barcelony, mladičký Carlos Alberto se vrátil do Brazílie (Corinthians), Derlei zase do moskevského Dynama, kam o rok později přestoupil i Maniche. Od té doby sice Porto získalo doposud dalších osm mistrovských titulů, ale na evropské scéně své triumfy zopakovat nedokázalo.
Monako (2017)
Projekt, který měl zajišťovat slávu a od prvopočátku se zdál být zalitý zlatem. Místo toho skončil tak trochu dříve než začal. Francouzský štírek Kylian Mbappé jakožto osmnáctiletý mladík pomohl knížecímu celku v sezoně 2016/17 patnácti góly a osmi asistencemi k doposud poslednímu mistrovskému titulu. Ale také k postupu do semifinále Ligy mistrů, ve kterém snovou cestu zastavil Juventus. Na základě tažení milionářskou soutěží začaly kolem Mbappého, ale i dalších, kroužit velké kluby, čehož hráči využili a postupně monacký celek opustili. Mbappého získalo nejprve na hostování PSG, kam o rok později přestoupil za 130,5 milionu liber. Bejamin Mendy s Bernardem Silvou odešli do Manchesteru City a Tiemoué Bakayoko do Chelsea. V létě 2018 pak spolu s Mbappém knížecí klub definitivně opustili Thomas Lemar (Atlético Madrid), Fabinho (Liverpool), Rachid Ghezzal (Leicester) či zkušený Joao Moutinho (Wolverhampton). Odchody opor znamenaly velký pád. Na konci sezona 2017/2018 druhé Monako skončilo v následujícím ročníku až sedmnácté a jen těsně se vyhnulo sestupu. V letošní nedohrané sezoně patřila knížecímu klubu devátá příčka.
Související články
Související články
