Maradona, král plebejců. Kluk z dělnické čtvrti sjednotil Argentinu | iSport.cz
28. listopadu 2020 • 17:02

Maradona, král plebejců. Kluk z dělnické čtvrti sjednotil Argentinu

Autor: Petr Somogyi
Vstoupit do diskuse
1
TOP VIDEA
SÁZKAŘSKÉ TIPY: Baník ztratí ve Zlíně, Sparta od Boleslavi gól nedostane
Sportovci na sítích: Karlos ukázal nahou Lelu, Cibulková se kaje kvůli očkování
VŠECHNA VIDEA ZDE

Život v Buenos Aires i v celé Argentině se ve středu 25. listopadu zastavil. Byl vyhlášen třídenní státní smutek, ulice se zaplnily truchlícími. Rakev s ostatky zemřelého byla vystavena v prezidentském paláci, rozloučit se přišel snad každý, kdo v Argentině něco znamená. Policie měla co dělat, aby udržela pod kontrolou davy, které chtěly proniknout dovnitř. V podvečer převezli rakev na hřbitov Jardín Bella Vista, kde byla v nejužším rodinném kruhu uložena do země. Ve městě mezitím pokračovala tryzna.



Takový pohřeb může mít v Argentině jen jeden člověk – a není to ani prezident, ani papež.

Je to Diego Maradona.

Dny bezprostředně po smrti fotbalového boha jsou živnou půdou pro velká slova. A v Argentině jich padlo víc než dost („nejlepší fotbalista všech dob“ se nepočítá): „symbol jedné epochy“, „transcendentní osobnost“, „Evita, Che Guevara, Maradona“, „jsi nesmrtelný, králi králů, miluji tě“.

Stačí dát v jednom zápase na mistrovství světa dva góly (oba historické, každý svým způsobem), aby vás vaše země postavila na piedestal? Může být fotbalista tak důležitý, aby se z něj stala světová celebrita, natáčely se o něm filmy, postavili mu sochu v Indii, aby fanoušci založili sektu, která ho uctívá jako božstvo?

Začátek Maradonovy cesty k nesmrtelnosti je nejlepší hledat v jeho dětství. Vyrostl ve čtvrti Villa Fiorito na kraji Buenos Aires. Nebyl to vysloveně slum, spíš dělnická čtvrť s malými domky pro ty nejchudší. Každopádně malý Diego rozhodně nepatřil k bohaté elitě: otec měl co dělat, aby uživil svých osm dětí. Věděl, že v tradičně třídně ostře rozdělené argentinské společnosti cesta pryč z Villa Fiorito jen tak nepovede – a jednou z mála možností byl fotbal.

Z tohoto úhlu pohledu je Maradonův osud jako pohádka. Už od útlého věku bylo jasné, že je jako fotbalista výjimečný. Hvězdná chvíle přišla v roce 1986, v nejslavnějším zápase proti Anglii. Nejprve v 51. minutě „boží ruka“, kterou prý Gary Lineker dodnes nestrávil. (Maradona ve svých pamětech mimochodem píše, že poprvé použil ruku už v roce 1973: „Byl to počátek mého umění dát gól za přispění i jiných končetin než dolních.“) V 55. minutě pak nezapomenutelný „gól století“. Pamětníci si v Argentině prý dodnes všichni pamatují, co přesně v tu chvíli dělali a jak celou zemi zachvátilo vlastenecké šílenství. Zápas se stal „historickým milníkem v boji proti kolonialismu“ a od té doby si všichni na stadionech s gustem zaskandují „Kdo neskáče, ten je Anglán“.

Stadion v Neapoli, kde se lidé loučili s Diegem Maradonou
Stadion v Neapoli, kde se lidé loučili s Diegem Maradonou

Tady se neobejdeme bez historického kontextu: v Argentině od roku 1976 vládla vojenská junta, jedna z nejhorších, jaké Latinská Amerika zažila. Generálové rozpoutali proti vlastnímu obyvatelstvu teror, který se nepodařilo zamaskovat ani uspořádáním mistrovství světa ve fotbale, kde domácí slavili první titul (Maradona se tehdy do týmu na poslední chvíli nedostal). Junta se držela u moci až do roku 1983, její členové později po právu skončili před soudem. Pád junty přímo souvisí s krátkou válkou o ostrovy v jižním Atlantiku, Falklandy neboli Malvíny, podle toho, která strana je vám bližší. Konflikt skončil drtivou porážkou Argentiny: nezkušení dvacetiletí argentinští odvedenci se museli postavit mnohem silnější britské profesionální armádě – a výsledkem bylo několik set argentinských rodin, které oplakávaly mrtvé syny.

Tato válka, kterou obě strany vedly tak trochu proto, aby odvrátily pozornost od vážných domácích problémů (platí to pro Galtieriho juntu, stejně jako pro thatcherovskou Británii) se pro většinu obyčejných Argentinců stala symbolem pošlapané národní hrdosti, přestože jim byla vlastně vnucena jejich vlastními domácími utlačovateli. A čtvrtfinále proti Anglii v Mexiku byla jejich odveta. Roli mstitele sehrál naprosto spektakulárně Maradona – tohle musí ocenit každý, kdo má smysl pro drama.

ANKETA redaktorů Sportu o Maradonovi: Úkaz, z dnešních hráčů se mu vyrovná jen Messi

Od té doby byl Diego nedotknutelný. Hrál skvěle. Nevysoký, spíš podsaditý až zavalitý, se stylem života rockové hvězdy. Někdo takový by se klidně mohl objevit v některé epizodě seriálu Narcos. Byl všechno, jen ne vzor pro mládež. Kokainová ekonomika zažívala celosvětový boom a Maradona byl i z hlediska hýření v úplně jiné lize než ostatní. Do pracovitého a uvědomělého sportovce, který využívá své bohatství a popularitu pro dobrou věc (jak se očekává od slavných fotbalistů dnes), měl opravdu daleko.

V očích Argentinců ale zůstal tím, kým byl odjakživa: klukem z Villa Fiorito, který ví, co znamená nemít na jídlo a který má nade vše rád fotbal. Maradona byl v mnoha ohledech plebejec, a právě proto mu lidé všechno odpouštěli. Byl pro ně symbolem toho, že každý dělá chyby a že i ten největší outsider může získat něco, co se nedá koupit za peníze: respekt celého světa.

Není úplná náhoda, že se druhým „adoptivním“ Diegovým domovem stala Neapol. Zeptejte se někdy někoho z bohaté severní Itálie, co si myslí o svých krajanech z jihu poloostrova. Zkratkovitě řečeno, pro mnohé Italy je celá Neapol něco podobného jako Villa Fiorito pro počestné občany Buenos Aires: jeden velký mafiánský slum.

Maradona přišel, získal pro Neapol historicky první mistrovský titul a – podobně jako v Argentině – také respekt. Ochozy mu za to zpívaly: „Mami, mami, mami, viděl jsem Maradonu! Viděl jsem Maradonu, mami, já se zamiloval!“

Maradona v sobě v pozdější fázi života objevil další nadání, tentokrát pro určitou formu showbyznysu. Mohl nabídnout prvotřídní zboží, které táhlo – sám sebe. Jeho život byl v Argentině veřejným majetkem, on sám ochotně vyprávěl stále dokola všechny historky, prošel snad všemi televizními show, okázale se přátelil s různými levicovými politiky, veřejně nenáviděl Spojené státy (což není v Latinské Americe nic složitého), byl ke všem přátelský (pokud zrovna nestřílel po novinářích ze vzduchovky) a nikdy nezapomínal na to, odkud pochází. Dokonce si vybral svého nástupce – vyvoleným se stal Carlos Tévez, další „fotbalista z lidu“ z chudé čtvrti.

Po celou dobu pokračoval v huntování vlastního těla: období excesů střídaly zdravotní krize, z té nejvážnější se léčil na Kubě. I Maradonova trenérská kariéra byla tak trochu divadelní. Symbolický pro jeho život je vlastně i datum jeho smrti: ve stejný den se dříve odebrali na věčnost Fidel Castro a George Best.

Argentinci (kromě nepočetných podivínů, kteří se nezajímají o fotbal) Maradonu prostě milují a respektují. Dokonce i ti, kteří ho považovali tak trochu za šaška, případně nesouhlasili s jeho politickými názory, uznale pokývají hlavou, když přijde řeč na fotbalové umění, a shodnou se na tom, že Diego dával všem radost a naději.

Tady nejde o vítězství. Na Maradonově pohřbu se objímali a společně slzeli fanoušci Boky Juniors i River Plate, a to už něco znamená. Dívat se na něj přinášelo čisté potěšení z pohybu, hry, fotbalu.

Dobře to tehdy vystihl Victor Hugo Morales, asi nejslavnější jihoamerický sportovní komentátor: „Maradona… Maradona… ta ta ta ta ta ta ta… Diego… Diego… Diegól!!!“

Autor je iberoamerikanista

Kubík o Maradonovi: Jsem smutný. Ve své době byl nejlepší

Ronaldo, Messi i prezident Argentiny. Svět se loučí s hvězdným Maradonou

Fotbal pláče, legendární Diego Maradona zemřel krátce po 60. narozeninách

Vstoupit do diskuse
1
Články odjinud


Články odjinud