Listopad 2020 se mohl do historie zapsat jako měsíc, kdy Donald Trump prohrál prezidentské volby. Nebo kdy se konečně podařilo dotestovat vakcínu, která snad pomůže zažehnat koronavirovou pandemii. Ale pro hodně lidí nejen v Argentině zůstane měsícem, kdy zemřel Diego Armando Maradona, možná nejlepší fotbalista všech dob. Máte pocit, že jste o něm slyšeli už všechno? Budete možná překvapení, když se dozvíte o okolnostech jeho přestupu do Barcelony a Neapole, zjistíte, jak chudou bilanci měl v Poháru mistrů evropských zemí a jak jinak mohl vypadat jeho nejslavnější gól.
Sychravý duben 1989. Před odvetným semifinálovým utkáním Poháru UEFA mezi Bayernem a Neapolí se obě mužstva rozcvičují na trávníku mnichovského Olympiastadionu tak, jak je ve fotbale zvykem. Strečink, přihrávky, lehké střely na gólmana. Pak ale domácí DJ pustí do reproduktorů cover verzi písničky Live is life a dějí se věci.
Neapolský útočník Diego Maradona si všimne, že ho zabírá kamera, a tak začne rošťácky žonglovat s míčem. Hlavičky, kolínka, nožičky, míč mu chvílemi poskakuje po ramenou, pak dopadne na nárt, zase letí nahoru, na prsa, potom znovu levá, pravá, levá, pravá, hlavička, ramena. Celou dobu s rozvázanými tkaničkami.
Když po chvíli nechá být míč míčem, do rytmu diskotékového hitu – který světu sděloval, že bychom měli žít tak nějak naplno a ze všeho se radovat a zpívat a tančit – se aspoň pohupuje v bocích a vrtí trupem. Diváci, kteří zrovna nestojí frontu na pivo a bratwurst, jenom žasnou. V neplánovaném tanečním představení vení je tolik bezstarostnosti, svobody, obyčejné radosti z dovádění s míčem! Žádná nervozita, žádný signál, že za chvíli začne důležitý zápas, který nakonec dovede Maradonu na cestu k nejcennější klubové trofeji kariéry.
Oním kameramanem nebyl nikdo z televizní společnosti, která utkání přenášela, však koho kdy zajímaly tuctové cviky. Video pořídil nizozemský reportér Frank Raes. Později záběry sestříhal do minutáže 2:30 a po odvysílání v televizi se nejúžasnější fotbalová rozcvička všech dob stala hitem – a rakouská skupina Opus mohla sčítat tantiémy, protože už skoro zapomenutá písnička se znovu probrala k životu.
Loterie proti Barce
Dnes má Raesův klip na YouTube miliony shlédnutí a od 25. listopadu 2020, kdy Diego Maradona zemřel, údaj na počítadle přístupů strmě roste. Protože přes třicet let staré video je důkazem, že argentinský hráč byl jedinečný i při takové prkotině, jakou je předzápasové rozehřátí.
Kdyby po něm ve fotbale nezůstalo nic jiného, bylo by to hodně. Ale naštěstí toho zanechal mnohem víc.
Poprvé před kamerami žongloval v deseti letech, jako malý fotbalový zázrak z chudé rodiny žijící na předměstí Buenos Aires. Tehdy se jeho jméno i poprvé objevilo v novinách. Ještě ve zkomolené verzi – jako Caradona. Chyba, kterou už nikdo neudělal a neudělá.
Ligu ochutnal talent z klubu Argentinos Juniors krátce před šestnáctými narozeninami, o rok později už debutoval v reprezentaci a připravoval se i na domácí světový šampionát 1978. Na poslední chvíli ho ale trenér César Luis Menotti z kádru vyškrtl. „Potřeboval jsem zkušené fotbalisty. Hráli jsme doma a byl na nás obrovský tlak, celá země chtěla titul. A umíte si představit, jaká zloba by se na Diega snesla, kdyby se to nepovedlo?“ vysvětloval kouč, proč svého sedmnáctiletého chráněnce neposlal do bojů o titul, jako to o dvacet let dřív Brazilci úspěšně udělali s Pelém .
Pelé… Jeho stín pronásledoval Maradonu celý život. Od prvních dnů v profesionálním fotbale ho s ním všichni srovnávali. Nový Pelé. To byl slogan, kterým se prodávaly lístky na zápasy, tak zněly titulky na prvních stránkách novin. Mimochodem, ti dva se na trávníku těsně minuli. O rok. Pelé končil kariéru v létě 1977 a v následující sezoně hrál Maradona exhibiční utkání v dresu juniorské reprezentace proti New Yorku Cosmos, Pelého poslednímu týmu. Tak se aspoň vyfotil s Beckenbauerem.
Mistrem světa v roce 1978 se tedy Maradona nestal, ale i tak byl celebritou obletovanou stejně jako šampioni. „Všichni po mně pořád něco chtějí. Novináři, manažeři, svaz. Říkají, jak mi chtějí pomoct, ale jejich jediným cílem je na mně vydělat,“ postěžoval si v roce 1979, kdy už se začalo řešit, jestli vydrží v Argentině, nebo vyrazí do Evropy. Dnes by to byla jasná volba. Evropa. A co nejdřív.
Ale na přelomu 70. a 80. let věci fungovaly trochu jinak. Jihoameričtí hráči běžně zůstávali dlouhé roky doma – však kapitán argentinských mistrů světa Daniel Passarella se sem vypravil až v devětadvaceti, brazilský kouzelník Zico ještě o rok později. Nebylo totiž moc kam jít.
V evropských týmech byli povoleni pouze dva cizinci. Navíc do studeného Německa to Jihoameričany netáhlo, ani ostrovní fotbal nebyl většinou pro ně, Itálie se otevřela světu až v roce 1980, takže zbývalo pár španělských a francouzských klubů, které byly při penězích.
O Maradonu měla vytrvalý zájem Barcelona. Už v roce 1979 nabízela šest milionů dolarů klubu a tři miliony jemu, úžasné peníze na tu dobu. Jenže i tahle zdánlivá formalita měla háček. Diego potřeboval
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
