Jsou to přesně dva týdny. Dva týdny od smrti fotbalového virtuose Diega Maradony. Argentina se obrátila vzhůru nohama. Zajímá vás, jak to tam vypadalo? V rozhovoru pro iSport.cz o tom bude vyprávět Jindřich Kubovský, zástupce českého velvyslance v Buenos Aires. Mimochodem, právě on šel za Česko položit věnec k Maradonově rakvi do prezidentského paláce.
Kousek od české ambasády na dlouhé třídě Junín se rozkládá hřbitov La Recoleta s elegantním panteonem Evy Perónové, který bývá obsypaný květinami. Od poslední listopadové středy Argentina plakala pro jinou ikonu: zemřel fotbalový bůh i ďábel Diego Maradona, bylo mu teprve šedesát. „Celá země se zastavila,“ líčí zástupce českého velvyslance Jindřich Kubovský, když si po žhavých dnech v Buenos Aires sedne k telefonu. Byl v epicentru dění, má o čem mluvit.
S dvoutýdenním odstupem: jaká je teď nálada v Argentině?
„Argentina je klidnější, život už běží normálně. Úplný opak proti prvním dnům, kdy se všechno točilo kolem Maradony.“
Zastavila jeho smrt život v zemi?
„Naprosto, o ničem jiném se nemluvilo. Všude svítily nápisy Gracias, Diego! Na budovách i na světelných tabulích, které běžně slouží k regulaci dopravy nebo omezení rychlosti. Když jsem se v den Maradonovy smrti vracel večer z práce domů, nepotkal jsem jediné auto, které by nemělo argentinskou vlajku. A všichni troubili na Diegovu počest.“
Byla to dobrodružná cesta?
„Dobrodružná, ale ne nebezpečná. V deset večer se rozsvítila světla stadionů po celé zemi, já viděl z bytu rozzářený El Monumental, arénu River Plate. V ten samý moment lidi vyšli na balkony, začali tleskat a dojatě skandovali: Diego, Diego!“
Jak vypadal čtvrtek 26. listopadu, první den po Maradonově smrti, kdy jste jel do prezidentského paláce položit věnec k rakvi?
„Policie nám před palácem udělala kordon, přesto trvalo několik minut, než jsme projeli. Historické sídlo argentinských prezidentů Casa Rosada neboli Růžový dům bylo obležené davy, odhady mluvily o statisících lidí. Z auta v podstatě nebylo vidět a neustále do něj někdo bouchal. Říkal jsem si, že se může stát leccos, ale dopadlo to dobře.“
Bál jste se?
„Ne, je to součást naší práce. Jen jsem chtěl za naši zemi vzdát hold někomu, kdo pro Argentinu znamenal všechno. Prezidentský protokol vyhradil pro vedoucí ambasád hodinu, tak jsme koupili věnec se španělsky psaným vzkazem Děkujeme, Diego, Česká republika – a vyrazili jsme. Stálo to za to, spolu s námi tam byl i argentinský prezident Alberto Fernández.“
Ten den skončil potyčkami fanoušků s policisty, což se na rozloučení se slavnými obvykle nevídá.
„Pět minut poté, co jsme z paláce odjeli, davy vyvrátily hlavní bránu s železnou mříží. Bylo to ze vzteku, protože Maradonova rodina rozhodla o předčasném uzavření prostoru s rakví.“
Může se tohle stát jen v Argentině?
„To víte, bylo to hodně emotivní. Horkokrevní Argentinci vyrazili do ulic a truchlili po svém. Jinde by to probíhalo možná klidněji, ale Maradona byl ve svojí zemi idol nad idoly. Musíme Argentince pochopit. Dalo by se to srovnat možná jen s vnímáním Pelého v Brazílii.“
Ještě k prezidentskému paláci: jak moc je výjimečné, že je tam vystavená rakev sportovce?
„Je to stejné, jako kdyby u nás převezli zesnulého sportovce do katedrály svatého Víta. V Casa Rosada byly vystavené rakve sedmi argentinských prezidentů. Poslední z nepolitiků byl Juan Manuel Fangio, pětinásobný mistr světa formule 1. To se psal rok 1995.“
Šokovala Argentince smrt jejich milovaného Diega?
„Spíš byli smutní. Nikdo nepočítal s tím, že by se to mělo stát v jeho věku. Tři týdny před smrtí byl na operaci mozku, lékaři mluvili o standardním zákroku. Ustál to a dobře se zotavoval. Jenže operace pro Maradonovo tělo znamenala zátěž, zvlášť při jeho životním stylu. Těžko ale říct, jak moc ovlivnila smrt, jsou to spekulace. Víc než o šoku se dá mluvit o smutku, byla to národní ikona.“
Přijali Argentinci oficiální verzi o infarktu? I do Evropy prosákly zprávy o údajné pomalé reakci záchranky či nepodepsaném úmrtním listu.
„Pokaždé když zemře někdo takhle slavný, vyrojí se spousta otázek a spekulací. Argentinci jsou s Maradonovým odchodem smíření: vědí, jak probíhaly poslední roky jeho života. Jediná pochybnost je u jeho osobního lékaře Leopolda Luqueho.“
Úřady ho vyšetřují kvůli podezření z neúmyslného zabití.
„Maradonova rodina Luqueho viní, že podcenil jeho zdravotní stav. Spekuluje se o tom, že neposkytl rychlou a dostatečnou péči, prý by se infarkt ještě dal zastavit. Přitom Luque byl údajně mimořádně obětavý a měl k Diegovi hodně blízko. V médiích nad jeho smrtí plakal: nebral to jako smrt běžného pacienta, ale jako kamaráda. Pitva druhý den po úmrtí potvrdila zástavu srdce, z ní vyplývající otok plic a fatální zástavu dechu.“
Původně se mluvilo o státním pohřbu, ale rodina se nakonec rozhodla pro soukromou akci na hřbitově, kde jsou pochovaní i Maradonovi rodiče. Pochopili to Argentinci?
„Troufám si říct, že většina ano. Bylo dost možností truchlit v ulicích nebo v prezidentském paláci. Takhle si to přály hlavně Maradonovy dcery. Malý hřbitov Bella Vista na periferii Buenos Aires by davy fanoušků neunesl. I tak tam byly masivní policejní manévry, aby se soukromý obřad mohl odehrát důstojně. Lidé chtěli být s Diegem i na jeho poslední cestě.“
Takže mu Argentina odpustila jeho nezvladatelné bohémství? Drogové aféry, pletky s italskou mafií, přátelství s někdejším kubánským vůdcem Fidelem Castrem? Zůstal jen obraz jednoho z nejlepších fotbalistů všech dob, mistra světa a kouzelných kousků?
„V Argentině ho od jisté doby nemohli dávat za vzor mládeži, v tom má Pelé v Brazílii navrch. Maradonu to mrzelo, v den svých šedesátin o tom mluvil v posledním rozhovoru. Kladl si otázky, jestli ho navzdory skandálům bude Argentina milovat. Trpěl tím. Ale jeho země mu odpustila, zůstal pro ni v první řadě fotbalovým bohem.“
Vážně?
„Vyšel z chudinské čtvrti Villa Fiorito: kdybyste to tam viděli, snáz byste Maradonův příběh pochopili. Chápali byste, proč tolik inklinoval k radikální latinskoamerické levici. Nebo proč tak snadno podlehl drogám a mafii, když přišel k velkým penězům. Nic z toho mu Argentinci nezazlívají. Díky jeho lidským slabostem se s ním mohou snadněji ztotožnit, je jedním z nich. Berou to tak, že se stal obětí vlastního úspěchu a velkého světa, na který nebyl a ani nemohl být připravený. Dneska má každý hráč agenta, který ho může včas usměrnit, ale tenkrát bylo všechno syrovější. Když se chudý kluk z Argentiny dostal do bohatého světa velkého fotbalu, bylo snadnější podlehnout temným silám. Nebyl tak silný, obezřetný a protřelý životem, aby to vyfiltroval.“
Co si o Maradonovi myslíte vy?
„Předně: fotbal mám rád, ale nejsem expert. I když už jako dítě jsem viděl, co Maradona dokáže, jeho velikost jsem vnímal dost intenzivně. Co ale považuju za nevýslovnou škodu, je jeho podlehnutí alkoholu a drogám. Došlo ke ztrátě obrovského potenciálu. Mohl udělat ještě víc pro fotbal, pro mládež, pro svou zemi. Poslední dny pro mě byly velký zážitek a byl jsem rád, že jsem za celé Česko mohl dát najevo, že jsme taky fotbalový národ. Že se na Maradonu myslí v různých koutech světa. S Argentinou máme výborné vztahy, máme tu jednu z největších krajanských komunit na světě. I proto mi bylo ctí této zemi ukázat, že s ní soucítíme. Diego byl jen jeden.“
