Pokorný po konci kariéry: Se Slavií to byla chyba. Lidé byli v šoku

Zdá se, že s životem po životě nemá problém. A hlavně už ví, kudy dál. Když se ho zeptáte, jak se má ve fotbalovém důchodu, odpoví: „Zatím moc fajn, užívám si realitu.“ Lukáš Pokorný s rodným Libercem ochutnal pohárovou Evropu, má titul se Slavií a taky se jednou ukázal v reprezentaci. Na první pohled mu nemohlo nic chybět, jenže na konci listopadu webu Bez frází přiznal: „Uvnitř jsem se trápil.“

Chorobná zodpovědnost jej paradoxně brzdila, bál se udělat chybu. Netěšil se na zápasy a hrál v křeči. Tělo mu to brzy začalo vracet kolotočem zranění, a tak ještě před třicítkou řekl dost. „Na hřišti jsem působil zažraně, což jsem byl. Nejspíš jsem uměl klamat tělem. Rozhodnutím skončit jsem překvapil rodinu, kamarády i fanoušky, ale nemohl jsem jinak,“ říká pevně. „Emoce jsem moc nedával najevo, bral jsem to jako slabost. Jenže postupem času jsem zjistil, že už to nikam nevede.“

Hádám, že když vyšel váš pestře popsaný příběh, musel se vám zavařit telefon. Je to tak?
„První vlna trvala osmačtyřicet hodin. Nikam jsem nechodil a pořád jsem byl na telefonu, chtěl jsem všem odpovědět. Nic negativního mi nepřišlo, těžko vám někdo napřímo napíše: ‚Jsi dement.‘ Víte, co jsem zjistil? Že ve fotbale je můj případ docela běžný.“

Akorát se o psychických problémech asi nemluví, viďte?
„Bohužel to nikdo neřeší. Jedna paní mi psala, že má bráchu, který je na pomezí ligy, a bojí se udělat rozhodující krok. Proč hraje fotbal, když chodí na tréninky s brekem? Svět je barevný: nikdo se nemusí tlačit do něčeho, co nechce dělat.“

Kdo vás ještě oslovil?
„Dostaly se ke mně příběhy kluků, kterým je dvanáct nebo třináct let, a jsou tak ponoření do fotbalu, že třeba nejedí maso, aby byli lepší. Psali mi sportovci i manažeři, kteří zažívají podobný tlak.“

Co vám z toho vychází?
„Utvrdil jsem se, že bylo správné skončit. Budu rád, když mi ještě někdo napíše. Těžko říct, jestli zrovna já můžu někomu radit, když jsem radši skončil, ovšem zpětnou vazbu dám vždycky.“

Jak dlouho jste váhal, jestli to ještě zkusit a pokračovat, nebo natvrdo skončit?
„Myšlenky na konec mě napadaly průběžně během kariéry. Berličku mi dalo loňské zranění kolena: kdyby to bylo špatné, můžu z fotbalu odejít. Tréninky mě bavily, ale už jsem se nechtěl nutit do správného jídla nebo regenerace. Jasně, mohl jsem ještě někde podepsat smlouvu a brát příjemné peníze, ale ani ty mi za to nestojí.“

Limitovala vás víc hlava, nebo tělo, které vás v posledních letech moc nepouštělo na hřiště?
„Bylo to spojené. Doběhlo mě, že jsem dělal fotbal na sílu. Tělo mi pravidelně dávalo zprávy, že je něco uvnitř mě špatně. Když jsem se měl v létě přesunout z posilovny na hřiště, ta představa se mi vůbec nelíbila. To, co nastalo potom, ani nedokážu popsat. Byl jsem volný a čistý, přišla obrovská úleva a spadl ze mě dvacetiletý stres.“

Zamíchala se do toho i nostalgie? Neměl jste špatnou kariéru.
„Souhlasím. Zrovna nedávno mi v autě problesklo hlavou, co jsem s fotbalem všechno prožil. Měl jsem pocit z dobře odvedené práce, i když zatím mě ještě trochu mrzí, že jsem nevydržel déle a nebyl ještě úspěšnější.“