Jako aktivní hráč kopal za Viktorii Žižkov a Slavii, v jejímž dresu zvládl čtyři ligové starty. Životní vášeň ale našel v práci s mladými hráči. Jméno Oldřicha Hlavničky (66) možná široké fotbalové veřejnosti moc neřekne, mezi hráči je ale důvěrně známý. Podílel se na rozvoji Patrika Schicka, Václava Kadlece, Matěje Pulkraba či Adama Karabce. Řadě z nich pomohl ke hvězdám. „Největší ocenění je, když si na mě tihle kluci i po letech vzpomenou,“ říká v rozhovoru pro deník Sport a web iSport.cz a nastiňuje, na jaké talenty se fanoušci mohou těšit v následujících letech.
V prestižním mezinárodním souboji pražské Slavie na hřišti AC Turín (0:1) v létě 1974 byl vyhlášen nejlepším hráčem utkání. Kariéru Oldřicha Hlavničky ale záhy stoplo vážné zranění kotníku. K fotbalu se přesto oklikou vrátil. Už v pozici individuálního kouče a skauta. Víkend co víkend křižuje republiku a hledá nejzajímavější mladé hráče. „Zlom nastává v sedmnácti letech,“ zdůrazňuje.
Jak dlouho se vyhledávání talentů a jejich individuálním tréninkům věnujete?
(krátce se zamyslí) „U pana Pasky budu v únoru příštího roku už osmnáct let. Začali jsme tak, že mě oslovil, v té době jsem byl nějakou dobu mimo fotbal. Ale chyběl mi. Náhodou jsme se potkali a on mi nabídl, zda bych se nechtěl zúčastnit některých individuálních tréninků. Řekl mi doslova: Hele, důchodče, nechceš dělat chvíli pro mě? Měl bys na starost mladý kluky, do balonu kopnout ještě umíš… Zaujalo mě to, první měsíc jsme dali na zkoušku, jednou dvakrát v týdnu. Hrozně mě to chytlo, začali se nabalovat i kluci z první ligy. Pracovali jsme na zlepšení po technické stránce, žádné běhání a fyzička v tom nebyla, vyloženě jen balon.“
Práce s mladými hráči je specifická, ne každý na ni má trpělivost. Neměl jste z toho obavy?
„Měl jsem jednu velkou výhodu. Když jsem v roce 1995 začal dělat pro Slavii, měl jsem na starost stravování A týmu. Tehdejší trenér pan Cipro mě oslovil, jestli bych si nechtěl udělat trenérskou licenci. Šel jsem tedy na školu. Původně jsem myslel, že si udělám jenom trojku, pak jsem zvládl i dvojku a nakonec skončil u profi licence. Tu mám platnou doteď. Začalo mě to tak bavit, že jsem později začal trénovat i ve Viktorce Žižkov u žáčků. Postupně se to posouvalo přes dorost až do B-týmu. Když se mi pak otevřela tahle nabídka, bylo to pro mě přirozené.“
Osmnáct let je dlouhá doba. Jak se za tu dobu mladí změnili? Nejen povahově, ale třeba i všestrannou sportovní výbavou?
„Když jsem začínal, kluci měli ve školách ještě tělesnou výchovu na nějaké úrovni. Chodili přirozeně připravení. Teď je to o tom, že mají daleko větší dril
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
