Před šedesáti lety v brazilské kabině žertoval: „Ten Masopust musí být od nás. Vždyť takoví technici se v Evropě vůbec nerodí!“ V únoru roku 2011 z něho byl nejslavnější gratulant. Na 80. narozeniny Josefa Masopusta si před dvanácti lety vzpomněl i Pelé, brazilská legenda tehdy promluvila ke čtenářům Sport Magazínu u příležitosti jubilea prvního českého držitele Zlatého míče. Připomeňte si exkluzivní interview s brazilským velikánem, který na konci minulého roku zemřel. Pelého se ptal Pavel Červený, manažer Klubu přátel Josefa Masopusta.
„Mladí hráči po celém světě by si z tebe, Josefe, měli pořád brát příklad,“ prohlásil Pelé v unikátním rozhovoru ze Sao Paula.
Oba byli obrovskými postavami své fotbalové generace. Na hřišti se několikrát postavili proti sobě jako soupeři. Nejslavněji na mistrovství světa v roce 1962, kde Pelého Brazílie skončila první a Masopustovo Československo druhé.
Co se vám vybaví, když se řekne Masopust?
„Mistrovství světa 1962. Tehdy Brazílie sehrála proti Československu dvě utkání. Nejdřív ve skupině, pak ve finále. Ve druhém duelu jsem kvůli zranění nemohl nastoupit, na to první si ale pamatuji velmi dobře.“
Jakou konkrétní situaci máte na mysli?
„Tehdy jste nemohli vystřídat, pokud se vám zranil hráč. A to se přesně stalo mně. Moc jsem chtěl týmu pomoci, ale v podstatě jsem se nemohl pořádně rozběhnout. A to byla právě kulisa pro jednu z nejkrásnějších chvil, kterou jsem kdy ve fotbale viděl. Měl jsem v tomhle svém stavu míč, přiřítí se Masopust. Podívá se, že se skoro nejsem schopný pohnout - a zastaví se. Vůbec po mně nešel! Nesnažil se mě obehrát, čekal, až míč přihraju někomu jinému. Jen tak na mě koukal. Dneska se mluví o fair-play, ale tohle? To se dá srovnat jen s máločím. Do konce života na Josefovo gesto nezapomenu. Je to můj kamarád a naše přátelství potrvá věčně.“
Byl jste z toho tehdy hodně překvapený?
„Dost. To překročilo i samotné hranice sportu. Bylo to ohromně lidské. Vidím v tom i s odstupem času neuvěřitelný respekt k bližnímu, k druhé lidské bytosti. Tohle je skutečné fair-play.“
Udělal by to někdo i dnes?
„Je jasné, že féroví hráči s respektem k soupeřům stále existují. Nemá cenu si ovšem nalhávat, že se situace nezhoršila. Hlavně u mladších hráčů převládá výhradně starost o svůj výkon a kariéru. Dneska nejde o respekt, ale o co největší výplatu. Já jsem hrál téměř celý život v Santosu, jedinou výjimkou byl sklonek mé kariéry, kdy jsem zamířil do Ameriky. A to jsem měl spoustu nabídek – z Realu, z Interu Milán, z Mexika. Já ale ze Santosu nechtěl, na to jsem ten klub měl příliš rád. Tehdy jsme totiž fotbal ještě hráli z lásky. Dnes? Je to jinak. Musím se tomu až smát. Teď někdo hraje za Real, a když dá gól, líbá klubový znak na dresu. Pak přestoupí do Dynama Kyjev, dělá to samé, jen s jiným znakem. Pak přejde do Barcelony, a zase, pořád dokola. Tohle nemá s láskou opravdu nic společného. Bohužel. Doufám, že si ti nejmladší hráči budou brát za příklad spíš Pelého a Masopusta, kteří hráli za svůj oblíbený klub dlouhou dobu.“
S Masopustem jste se setkali právě i na klubové úrovni. Pamatujete si na zápas z roku 1959, ve kterém jeho Dukla porazila váš Santos 4:3?
„Ano, velmi dobře. V tomhle utkání jsem vstřelil gól, který byl za celou mou kariéru asi vůbec nejhezčí. Taková parádní trefa po standardní situaci. Čeští přátelé, chci vás poprosit: Jestli to někdo máte nahrané, moc rád bych tu nahrávku získal. Ale je to už doba, to je jasné…“
Jaké další setkání s Masopustem si vybavujete?
„Viděli jsme se několikrát. Třeba tady u sebe mám jednu fotku, jen se podívejte. (vytahuje starý snímek, na kterém jsou oba) Jak jsme byli mladí! Úplné děti. Tuhle fotku si nechávám jako vzpomínku na svého velkého kamaráda. A opakuji – taky na úžasného hráče. Dodnes si vybavuju, jak nám trenér při mistrovství světa 1962 říkal v kabině: Pozor na toho záložníka! Hraje velmi, velmi dobře. Prý: Extrémně pečlivě si ho hlídejte, střílí góly, je šikovný. No, takže jsme o něm věděli, ale i tak ho bylo nemožné uhlídat. Bez jakýchkoliv pochyb to pro mě byl nejlepší záložník Evropy.“
Jak byste ho popsal jako fotbalistu?
„Byl to hráč technického zaměření. Měl obrovský herní přehled o celém hřišti. Vždycky věděl, kam přihrát. Měl jednu zvláštní schopnost: byl jako by o tah napřed. Věděl, co se stane. Byl velice talentovaný. V Santosu jsme měli podobného fotbalistu, jmenoval se Zito. Taky hrál v reprezentaci. Měl stejný přehled, taky hrál inteligentně.“
Čeho jste si u Masopusta nejvíc vážil?
„Dělali jsme si z toho kolikrát až srandu. Jak už jsem říkal: Masopust hrál jako Brazilec. Vypadal, choval se a hrál, jako by se narodil u nás. Technickými schopnostmi vůbec nepřipomínal Evropana. S míčem byl opravdu schopný.“
Československo díky jeho gólu málem porazilo vaši Brazílii i ve finále mistrovství světa 1962.
„Vzpomínám si na tu jeho trefu z 15. minuty. Jak jsem se tehdy lekl! Sotva se začalo a my už prohrávali 0:1. Pak nám naštěstí pomohlo slunce, které oslnilo vašeho brankáře, a my mohli dát důležitý gól. Všechno se pak změnilo. Nikdy jsme ale neztratili k soupeři respekt. Měli jste vynikající mužstvo.“
Vy jste u toho kvůli zranění na hřišti nebyl. Mrzí vás to dodnes?
„Co nadělám. Takhle to chtěl Bůh. A jelikož jsme ve finále vyhráli, zas tak smutnit zpětně nemusím. Ale bylo to velmi těžké. Připravoval jsem se tři, čtyři měsíce na šampionát, nějak jsem do něj vstoupil, pak došlo na finále a já nemohl nastoupit. Řeknu vám, bylo mi hodně smutno. Naštěstí Brazílie měla velmi dobré hráče. Zastoupil mě Amarildo. A výborně! Odehrál skvělý zápas. Takže jsem zase tolik netrpěl, stali jsme se přece i tak mistry světa. Přestože přiznávám, že jsem tenkrát několikrát měl sto chutí vtrhnout na trávník a hrát.“
Vzpomínáte si z tehdejšího mužstva i na jiné české hráče než Masopusta?
„Upřímně řečeno – už tehdy pro nás bylo těžké si zapamatovat cizojazyčná jména. Vlastně nebylo dvakrát jednoduché si zapamatovat ani všechny hráče v našem vlastním brazilském mužstvu.“ (smích)
Masopusta si přesto pořád pamatujete. Jaký byl jeho přínos pro světový fotbal?
„Josef se hodně zasloužil o rozvoj fotbalu. Rád bych zdůraznil, že dneska jsou možná na celém světě taky významní hráči, jejich kariéra ale netrvá moc dlouho. Mimo trávník často nejsou opravdu mimořádnými osobnostmi. Zato on byl velkým hráčem na hřišti, velkou osobností a člověkem pak i mimo něj. Beru ho jako zářný příklad, který by měli všichni fotbalisté dodnes následovat.“
Je Masopustovi podobný nějaký současný fotbalista?
„Poslyšte, i dnes jsou výborní hráči. Fotbal sám o sobě se ale hodně změnil, je dynamičtější. Především pro atlety, musí se hodně běhat. Víc než za našich časů. Co se týče dobré techniky, zas tolik se nezměnilo. K ní potřebujete být inteligentní. Takže jistě – snad vás může napadnout někdo, kdo by se Masopustovi trochu mohl podobat. Xavi třeba. Ten hraje takovým masopustovským stylem. Nebo Kaká, to je stejný případ. Podobnou fyzickou konstituci jako Masopust měl i Platini – ano, možná právě on něčím Josefa připomínal. Stejně jako již vzpomínaný Zito v Brazílii. Skvělý hráč!“
Říkáte, jak se fotbal změnil. Jak to, že navzdory tomu všemu stále zůstává nejpopulárnějším sportem?
„Myslím, že tak to zůstane vždycky. O tom nepochybuju. K fotbalu nepotřebujete mít vypracované svaly jak u amerického fotbalu, výšku jako v basketbalu. Je to sport, který dává příležitost všem typům hráčů. Proto jej tolik lidí na celém světě hraje. Mimo to – fotbal je vášeň bez hranic. Hraje ho Japonec, Číňan, Evropan, Brazilec, kdokoliv. Je vlastně ohromná záhada, že to tak vnímají lidé opravdu úplně všude.“
Kdybyste byl dnes mladý, vybral byste si ho znovu?
„Jasně! Moc rád bych chtěl zase hrát. I tak se ale mohu považovat za šťastného člověka. Za Brazílii jsem hrál už ve svých sedmnácti letech, stal jsem se mistrem světa. Až dodneška se to nikomu v tak útlém věku nepovedlo. To beru jako dar od Boha.“
