Nechci být expert z ulice, říká Poborský. Za Ronalda mě hejtovali

Kdo si ho pamatuje v dresu a kopačkách, může být poslední dobou lehce v šoku. A ne kvůli tomu, že Poborský nosí plnovous a očím pomáhá brýlemi. Novinářům se jako hráč vyhýbal – a teď je na druhé straně. „Nikdy bych do sebe neřekl, že se vydám tímhle směrem,“ připouští a nebrání se slovu paradox.

Spoustu lidí jste nadchl vystupováním během EURO. Jak se všechny ty pozitivní ohlasy dostávaly přímo k vám?
„Je to zvláštní, jsem součástí mediálního světa a vlastně jsme kolegové nebo téměř kolegové... Čerpal jsem informace z novin a internetu, takže mě odezva nemohla minout, Obvykle se nedívám na komentáře pod články a podobně, ale měl jsem i zpětnou vazbu od kamarádů, rodiny, lidí spjatých s televizí, se kterými se bavím ohledně mých výstupů, co bylo dobře, co špatně. Ať už z České televize, nebo Canal+, se kterými jsem v denním kontaktu. S nimi jsem začínal a mají možná největší podíl na to, že se mi otevřely další dveře nebo že odstartovala má další kariéra. V podstatě skoro všechny ohlasy byly pozitivní a musím říct, že mě to příjemně šokovalo.“

Kdy jste cítil, že jste vzbudil nejsilnější reakce?
„Bylo to po posledním zápase české reprezentace s Tureckem, kdy jsem pár větami ve studiu jednoduše, srozumitelně, a přitom krátce zhodnotil vystoupení nároďáku. Dá se říct, že to spustilo úplný blázinec. Další dva tři dny se to na mě valilo ze všech stran, ale pozitivně. Byl jsem z toho úplně mimo. Přišla taková smršť, že jsem to ani neuměl úplně pobrat. Nevěděl jsem, co se stalo, protože mi nepřišlo, že bych řekl něco, co bychom neviděli. Nerozuměl jsem tomu, že něco pro mě normálního vyvolá takovou ´šílenou´, masivní reakci.“

Jak jste to vstřebával pak? Měl jste na to vůbec klid?
„EURO se samozřejmě furt valilo dál. Na začátku jsem se bavil s Davidem Kozohorským, že budu dělat patnáct zápasů, český nároďák z Německa a zbytek víceméně ze studií. Ani jsme se ještě nedomlouvali na tom, že bych působil jako spolukomentátor. A nakonec to bylo během jednoho měsíce devatenáct utkání, což byla hrozná nálož, obrovské číslo. Odkomentoval jsem i Anglii, k tomu mě vlastně dotlačil Jirka Ponikelský (šéf sportu na ČT) po boomu kolem Jakuba Voráčka při mistrovství světa v hokeji. Kuba vyvolal vlnu kladných ohlasů, že to jde dělat jinak. Přiznávám, že jsem měl z komentování velký respekt. Do studií chodím na Canal+ celý rok na anglickou ligu, občas dělám experta u nároďáku nebo při pohárových zápasech, ale tohle je přece jen další disciplína. Proto ten respekt. Měl jsem to ale snazší, protože anglický fotbal je mi blízký, sleduju ho celý rok, a navíc se i mimo studio znám s Mírou Bosákem.“

Cítil jste kvůli bezprostřednímu Jakubu Voráčkovi tlak, že musíte podobně zaujmout? Že do toho musíte taky pořádně šlápnout, byť jste oba „jiný žánr“?
„Ani jsem neměl pocit, že je potřeba do toho nějak šlápnout. Ale věděl jsem, že nás budou srovnávat. Hokej a fotbal jsou přitom dva jiné sporty. V hokeji v každé minutě, při každé střele, která bouchne dva metry vedle do manťáku, hala zahučí. Vlítnou tam do sebe dva dvoumetrový borci, lítají jiskry, emoce jsou automatické. Tohle prostě fotbal nedává, naopak s nástupem VARu je spíš ještě utlumuje, což je strašná škoda. Věděl jsem, že tohle do komentování nedostanu.“

Jak jste se tedy na novou „disciplínu“ chystal? 
„Řekl jsem si, že potřebuju přinášet zajímavé postřehy pro diváky, kteří hrají fotbal v nižších soutěžích nebo se na něj obvykle nekoukají, ale EURO je k tomu přece jen vyprovokuje. Že nechci nabízet pohled komentátora, ale fotbalisty. To, co znám celý život ze hřiště: Co se na trávníku děje? Co se může stát? Proč se tohle naopak nepřihodilo? Co může vzejít z toho, že spolu nastupují tihle dva hráči? A jsem rád, že i odezva se nesla v duchu: Hele, já jsem slyšel něco, co mě zaujalo. Nebo: To jsem si nikdy neuvědomil, i když na nějaké úrovni hraju celý život, bylo to super. Hráčská minulost mi moc pomáhá a možná mě dělá zajímavým směrem k divákům, jsou to opravdu postřehy zevnitř, hodně z nich je založených na osobních prožitcích. Přesně tohle jsem chtěl do komentování dostat, takže snad se to povedlo.“

Docela dost... Sledoval jste, jak se před semifinále nejdřív vášnivě rozebíralo, zda budete, nebo nebudete komentovat?
„Všiml jsem si toho. Bylo to zvláštní, i uvnitř České televize, protože jsme měli jasně daný rozvrh, kalendář. Aniž bych chtěl, tak jsem v tom kolegům, vlastně mým kamarádům, kteří se na to taky připravovali, dělal trošku zmatek. Pak jsme se domluvili, že budu komentovat Anglii, ale při finále jsem byl ve studiu. Jinak by mi to i přišlo nefér, nekolegiální vůči Zelímu (Luďku Zelenkovi), pro kterého to byl vrchol. Ani jsem se na to, jestli nedojde ke změně v obsazení finále, neptal, už to by něco vyvolalo. I když by ji televize třeba ráda udělala, nechtěl jsem do toho prostě zasahovat.“

Hlavně semifinále pro vás bylo velkým zápřahem, byl jste u všeho. Až to připomnělo jeden starý vtip: Otevřu televizi, Poborský. Bojím se otevřít ledničku...
(směje se) „Tohle mi lidi říkali. Bylo to náročný, protože studia končila kolem půl dvanácté nebo dvanácti při prodloužení. Sice bydlím v Praze, ale stejně než jsem se dostal domů a zklidnil se, chvíli to trvalo. Najednou jsem se kouknul na hodiny a bylo dlouho po druhé hodině. Ten měsíc mě hodně vyčerpal.“

Už nekomentuji jako dřív jen to, co vidím

Mnoho bývalých fotbalistů, kteří nyní působí jako experti, více, či méně hřeší na svou minulost a je to znát. Vy jste se ale obrovsky posunul. Kdy přišel zlom?
„Byl jsem úplně stejný jako oni. Když jsem přišel do studia, maximálně jsem se podíval na mužstva, jak hrála, na soupisky a v podstatě jsem komentoval to, co jsem viděl. S tím už se ale dnes divák nespokojí, nestačí mu to. Absolutní zlom přišel na Canal+. Ocitl jsem se mezi fanatiky anglického fotbalu, kteří ho mají nakoukaný, nadrcený, hltají všechny výstupy z Premier League. Tam jsem hned viděl, že budu ten poslední. Že sice budu ´ten Poborský´, jenže velice rychle to vyšumí. Od první chvíle, kdy se mi otevřely všechny kanály, data k Premier League, se připravuju naprosto cíleně. Na každý zápas zase máme jasně daný scénář vysílání, jdeme po čtyřech, pěti tématech a na ta se snažím nachystat. A chovám se tak standardně i kdykoli jinde: nekomentuju to, co vidím, ale hledám za tím i příběh a nějaké spojitosti. Diváka nezajímá, aby mu někdo říkal: Franta přihrál tomu, tamten blbě kopl roh. To v televizi každý vidí. Fotbal i pohled na něj se strašně posunuly, od experta se čeká, že ukáže, co divák naopak nevidí.“

Nechtěl jste tedy hřešit na slavné jméno?
„Nechtěl. Dnes už jsem ve zcela jiné roli, na Canal+ jsem pod dlouhodobou smlouvou, na ČT jsem dělal devatenáct zápasů z EURO, musel jsem se