FOTOGALERIE - Mezi ženami fotbalistů je zřejmě výjimkou. Zatímco většinu z nich „rozpálí“ i pouhá zvuková kulisa ze zápasu, linoucí se z televize, Pavlína Šmicerová se usadí v křesle a s manželem si přenos vychutná.
Se současným útočníkem Slavie už „kroutí“ třináctý rok. Za tu dobu si prý ani jednou neposteskla, že žije s fotbalistou. „Proč taky? Vždyť Vláďa je skvělý člověk,“ tvrdí.
Vidíte na soužití s fotbalistou převážně pozitiva? Třeba už jen kvůli finančnímu zajištění?
„Co se týká financí, je to samozřejmě příjemné. Stejně tak, co se týká zařizování, spousta věcí jde jednoduše. A zápory? I ty se najdou, ale je jich jen minimum. Asi je to čas, kdy je potřeba něco společně zařídit. Ten jen stěží nalezneme. Skoro pokaždé do toho Vláďovi něco vleze. Pokud jsou to užitečné věci, jako dobročinné akce, to je samozřejmě v pořádku. Někdy mi ale přijde, že se pouští do nedůležitých věcí. Často je zván na besedy a podobné akce a on ze slušnosti neumí odmítnout.“
Vyrůstala jste v rodině fotbalisty, jste proto k muži tolerantnější a chápavější?
„Možná ano. Vůbec mi nepřišlo divné, když jsme se s Vláďou vzali. Nebylo nic, co bych neznala, co by mě zaskočilo.“
Z dětství jste tedy plynule přešla do manželství, pokračujete v zaběhlém rytmu…
(směje se) „No, rytmus je pořád stejný. Hlavní ale je, že jsem spokojená, Vláďa je skvělý člověk.“
Některé ženy si stěžují, že se kvůli manželovi musely vzdát své profese. Co vy?
„Mám to tak nějak opačně. Odešli jsme do zahraničí, když mi bylo dvacet, předtím jsem tři roky pracovala. V zahraničí to nepřicházelo v úvahu, navíc jsem ani neměla ty ambice. Pak přišly děti, musela jsem s nimi být doma, starat se o domácnost.“
Některé manželky ale zůstanou v Česku, nechtějí opustit svoji práci. O tom jste neuvažovala?
„Ne. Možná se dá říct, že mě Vláďa vysvobodil. (směje se) Někdy si ale dělám srandu, když mu říkám: nebýt tebe, víš, kde já jsem teď mohla být?“
Vyhovuje vám role hlídače rodinného krbu?
„Ano. Pojmenoval jste to skoro přesně.“
Fungujete i jako psycholog? Hlavně v období, kdy se muži nedaří nebo je zraněný?
„Abych řekla pravdu, doma si hodně povídáme, takže i o fotbale. Možná víc, když jsme byli venku, tam jsme vlastně byli jeden pro druhého. Teď může jít za tátou, nebo za kamarády. Ale jo, dalo by se říct, že jsem i psycholog. Tím, že jsem v tom vyrůstala, nevadí mi bavit se o fotbale, naopak jsem věděla, že mu to pomůže.“
Je patrné, že vás fotbal baví. Je to až tak, že si ho pustíte v televizi?
„Ano. Víte, mně to přijde úplně normální, prostě mě fotbal baví.“
Zápasy si vybíráte?
„Musí to být pecka, třeba anglická liga.“
S manželem zápasy rozebíráte?
„Když hraje český hráč, tak si o tom povídáme.“
To je sen mnoha mužů, aby s nimi manželka trávila čas při sledování fotbalu.
„Jak jsem říkala, přijde mi to normální. Musím říct, že moc ráda chodím na nižší soutěže. Táta hraje za Dolní Chabry, neuvěřitelně mě chytlo, strašně mě to baví. Jezdím i na venkovní zápasy. Je to něco jiného, má to jiný náboj. Dám si buřtíka, jsem s dětmi, mám tam tátu. Je tam sranda, nikdy nevíte, který fanoušek se rozzuří a půjde zbít rozhodčího. (směje se) Je to takové vesnické, to mě na tom baví.“
Chodíte i do Edenu?
„Jen když manžel nastoupí. Pak jeho výkon společně s tátou konzultujeme.“
Někdy ho i „zpucujete“?
„No, dá se říct, že jo. Líbí se mi, když přijede a říká: Tak to bylo docela dobrý ne? A kasá ramena. A já mu sdělím, že to tak slavné nebylo.“
Když není manžel delší čas doma, jste si pak o to vzácnější?
„Tohle byl pro mě v zahraničí velký problém. Když na pár dní odjel, nesla jsem to těžce.“
Není to po návratu do Čech naopak?
(směje se) „Asi je. Když odjede na zápas, tak si zajdu s kamarádkami na kávičku a tak. Ale venku to pro mě byla katastrofa. Sama doma se bojím.“
Naučila jste se díky tomu zvládat menší domácí opravy?
„Samozřejmě, právě proto jsem doma. Spadá tam všechno od žárovky, po děti, vaření, prostě všechno. Takový domácí servis. Teď se zrovna chystám přezout gumy.“ (směje se)
Jak jste snášela manželova častá zranění?
„No, když to tak shrnu s odstupem času, tak jsme si na to zvykli. Už jsme se tomu i smáli. Prostě to k němu patří.“
Takže první otázka po příchodu ze zápasu zní: přežil jsi ve zdraví?
„Nebo: nebolí tě něco? Je pravda, že jeden čas byl zraněný dlouho, jenže není jiné východisko než čekat.“
Jak jste to prožívala?
„Nepříjemné je, že člověk pak začíná přemýšlet černě. Třeba řekl: hele, já už skončím. Tak mu povídám: počkej, dá se to dohromady, skonči, až když se ti to obnoví. Bylo to většinou naštěstí tak, že nové zranění přišlo jinde, málokdy se ozvalo to samé.“
Těšíte se, až skončí s fotbalem?
„Pro mě to bude stejné. Spíš se bojím o Vláďu, který je zvyklý na nějaký režim a najednou ho mít nebude. Tvrdí, že si dá rok, dva pauzu. To si ale nemyslím.“
Měla byste z něj raději trenéra, nebo spíš funkcionáře?
„Je jedno, co bude dělat, hlavně, aby byl spokojený a cítil se dobře. Ale trenér… Když vidím, co to obnáší, bylo by to stejné, ne-li horší.“
Kolem fotbalistů se, ze zištných důvodů, točí mnoho žen. Měla jste z toho někdy strach?
„Tím, že jsme byli dlouhý čas pryč, tak mě to nikdy netrápilo. Byli jsme tam jen spolu. A teď? Možná kdybyste se mě zeptal, když mi bylo třiadvacet… Teď už ani obavy nemám. Říkám si, že kdyby měla taková situace nastat, tak by stejně nastala. Vláďa je dospělej, věřím, že má rozum.“ (usměje se)
