Řadu let patří do absolutní komentátorské špičky. Své perfektní fotbalové znalosti dokáže Jaromír Bosák při komentáři proložit neotřelými bonmoty. V posledním půlroce k fotbalu a golfu přidal základní kroky, zvedačky a „tyrše“.
Jak jste si právě končící rok užil?
„Byl neskutečně hektický, takže o užívání nemůže být řeč. Byla tam olympiáda, hodně fotbalu, hodně golfu a přidal se tanec. Takže jsem si konec roku začal uvědomovat až před týdnem, když jsem šel na dovolenou. Kdybych měl vybrat klíčové momenty, tak určitě Peking. Nikdy dřív jsem v Číně nebyl. A zároveň to byla děsivá zkušenost z pohledu dokonalé, aseptické, načinčané organizace, která absolutně klapala. A člověk za tím tušil, že není všechno v pořádku. To byl nejzajímavější moment.“
Ze známého komentátora jste se díky tanci stal velkou celebritou. Co vám s odstupem tenhle krok přinesl?
„Jak jsem byl na začátku apriori naladěný, že to není svět, který bych chtěl poznat, tak teď už všechno vidím jinak. Poznal jsem spoustu lidí, ke kterým bych se normálně nedostal. A taky jsem si poopravil názor na taneční sport. Protože když to někdo chce dělat pořádně, tak je to neskutečná dřina. A navíc jsem se tu a tam naučil základní krok, což je samo o sobě zázrak.“
Už vám nevadí, že při tomhle sportu hrají roli líčidla a lak na vlasy?
„Já jsem se tomu úspěšně vyhýbal. Nemám to rád ani při své práci. Nechci být hodně maskovaný a česaný. Já si maximálně projedu vlasy rukama a maskérka mě akorát tak napudruje, abych se neleskl. Já to prostě nemám rád. V tomhle jsem opravdu jiný než běžný tanečník.“
Tlačily vás maskérky do líčení při StarDance?
„Ne. Dámy byly velice tolerantní. Když jsem řekl, že nechci žádné úpravy, stříhání a tak podobně, tak mě nechaly. Respektovaly mě.“
Spousta lidí si i vypisuje bonmoty z vašich fotbalových komentářů. Teď jste přidal několik tanečních. Byly předem připravené?
„Všechno bylo spontánní. Ono by mi to ani nešlo, kdybych to měl připravené dopředu. Myslím, že by to prostě nefungovalo. Diváci by to poznali, stejně jako při fotbale. Všechno to byla bohapustá improvizace. Velká výhoda je, že když děláte s Markem Ebenem, tak on je naprosto dokonalý. Umí se zajímavě zeptat nebo hodit zajímavou poznámku, které se můžete chytit.“
Při přímých přenosech jsem, zřejmě jako většina chlapů, sledoval hlavně tanečnice, včetně vaší partnerky Evy Krejčířové. Mou paní zase zajímalo, jak fakt, že trávíte spoustu času s krásnou mladou ženou, přijímá vaše manželka?
„Zatím mě ničím nepřetáhla… (směje se) Když jsem jí řekl, že se budu snažit pohybovat po parketu, tak mi zaťukala na čelo a začala hledat teploměr, jestli mi není moc zle. Ale potom ji to chytlo. Začalo ji to bavit. Několikrát se přišla podívat i na trénink. Byla na všech těch večerech a na spoustě generálek. Moc ji to bavilo, protože moc ráda tancuje. Ale se mnou toho moc neužila. Nakoukla do jiného světa. A nakonec si zatancovala s klukama, mistry světa, třeba s Honzou Klimentem a klukama z české špičky.“
A co se týče Evy Krejčířové?
„Když je člověk s tou tanečnicí tělo na tělo, čtyři hodiny denně, tak je to dokonalá antikoncepce. Když já jsem s někým takhle nablízko, tak dlouho… Tak tu ženskou fakt asi nic nemůže napadnout.“
Jak spolu vycházíte?
„Měl jsem výhodu v tom, že Eva je chytrá holka. Velice brzo pochopila, že mě nenaučí tancovat tak, abych se vyrovnal těm nejlepším. Byla schopná si ze sebe udělat legraci tím, že jsme tam občas švihli nějaké ty sokolské prvky. A ona to brala. Brzo si z té soutěže přestala dělat hlavu. I když to bylo opravdu někdy těžké. Zvlášť když o tom nic nevíte a za tři dny se máte naučit dva tance. A chcete alespoň naznačit nebo dokonce udělat základní krok. Abych tam jen nestál a ona kolem mě lítala. I když jsme věděli, že ty kroky budu dělat blbě. A že i když tam bude špatné držení, tak jsme je tam chtěli mít. Za to si zaslouží metál.“
Jak se pro profesionály ze StarDance změní jejich pozice v tanečním světě?
„Určitě se mění. Tanec je živí. Pro ně to bude znamenat nárůst žáků. Na vystoupení, kam jezdí, si budou moci nasmlouvat lepší podmínky. Pro ně je to veliká příležitost. Nikdo neví, jestli najednou třeba nezískají nějakou muzikálovou šanci, možnost, jak se ukázat, vydělat nějakou korunu. Když už se dostali do závěrečných kol, tak je to pro ně záruka, že by nemuseli strádat.“
Vy máte svou práci a své podnikání. Objevily se nějaké nabídky tanečního typu?
„Zní to strašně a vlastně skoro katastroficky, ale už přišly.“
Třeba na myslivecký bál?
„Už se o mě někde psalo, že bych mohl být půlnoční překvapení na nějakém bále. Ještě by tam mohla být tyč… Já mám ale jednu obrovskou výhodu. Já mám fakt hodně práce. Teď na přelomu ledna a února začnou golfové turnaje. A ty jsou třeba tři do měsíce. Pátek, sobota, neděle večer. Takže se plesové sezoně úspěšně vyhnu. Ale nevylučuju, že něco přijde. Já si však neumím představit, jestli je to k něčemu, když předvedu ty své kreace.“
Zamyslel jste se seriozně nad nějakou taneční nabídkou?
„Bylo jich pár. Takového typu: Přijeďte na bál a zatancujte nám. Ale nemám pocit, že bych zrovna tohle musel dělat. I když je pravda, že pár netanečníků, kteří prošli jedničkou a dvojkou tančí dodnes. A je to asi finančně zajímavé. Ale já jsem soudný. Nemůžu vyloučit nikdy nic, že bych si tím ovšem vydělával, to určitě ne.“
Co pro vás vlastně bylo zajímavější? Olympiáda, nebo StarDance?
„Určitě olympiáda. To byla práce. Byť StarDance byla pěkná dřina, byla to pořád víceméně zábava. Člověk by měl co nejlíp zvládat práci, takže výš řadím olympiádu. Ale při StarDance byla větší sranda.“
Přidáte veselou historku z natáčení?
„V podstatě celé ty tři měsíce byly veselou historkou. Pohyboval jsem se na třímetrovém laně bez záchranné sítě. Kuriozní je, že jsem se celou fotbalovou sezonu obešel bez zranění, ale při tanci jsem si natrhl stehenní sval, což je unikátní záležitost. Při tangu, když jsem zvedal partnerku ze země, tak jsem blbě přenesl váhu a ozvalo se rupnutí. A měsíc jsem tančil s natrženým svalem.“
A z olympiády?
„Paní a slečna. Tedy paní Emmons a slečna Špotáková. U té Báry Špotákové se sešlo snad všechno, co se sejít mohlo. Do toho snad měl co mluvit i zvěrokruh. Takový hod, v takový den a přes Rusku, to se mnou zacloumalo.“
Myslel jsem spíš mimosportovní…
„Když pominu jídlo, které je famózní a nesrovnatelné s tím, co se u nás za čínu vydává… V obyčejné putyce se najíte královsky. Sice nevíte, co jíte, protože tomu nerozumíte, ale chutná to skvěle. Ten hlavní zážitek je však negativní. Měl jsem vždycky hrůzu z toho, že všechno dokonale funguje. Přitom je to taková Potěmkinova vesnice. Pak vám před očima policajti a tajní seberou nějakého člověka za to, že rozhodí nějaké letáky.Tak se honem rychle vrátíte do reality. Dvacet let žiju ve světě, kde si můžu dělat a říkat co chci a kdy chci a komu chci, tak tohle je kulturní náraz nazpátek.“
Shrnete-li rok 2008, vydařil se?
„Vydařil. Jak po pracovní stránce, protože jsem nenadělal nějaké velké boty. I když chybám jsem se nevyhnul. Ale snad to bylo ve slušné normě. V osobním životě jsem se také vyhnul malérům, když vynechám smutný fakt, že mi odešla turbojednotka v autě. Takže jsme si s manželkou pod stromeček nadělili turbojednotku. A to byl mazec, peněz jak želez. Kočky nám prospívají, ta menší i větší… To je pro mě důležitý. A navíc mám z tance tu bronzovou…“ (směje se)
Téměř olympijskou…
„Přesně tak. Myslím, že je hodně cenná.“
