Vozábal: K ruce bych se nepřiznal

Starší mazáci vzpomínají, že existovala fůra fint, jak vykolejit protihráče. Píchání do zadku, železné kolíky zalité voskem... Zažil jste něco takového?
„No jasně. Vím, že když jsem začínal v lize, tak starší hráči tyhle triky používali. A znám to i z vyprávění. Zrovna nedávno jsem se o tom bavil s trenérem Minářem. Vykládal mi, že si na škváře vyryl patou čáru a úplně vážně soupeři řekl: Tady mi překročíš tu lajnu a seš mrtvej, zlomím ti nohy. Nebo vyprávění Josefa Jodla, ikony budějovického fotbalu. Jeho první slova na hřišti byla: Dneska mi sem ještě jednou vlez a přelámu ti hnáty. Respekt si holt každej získával jinak. (smích)“

A jak je to dnes?
„Doba samozřejmě pokročila. Hráči se dneska strašně znají. Nechci říct, že jsou kamarádští, ale vzájemně se víc respektují. Znalost mezi hráči je velká, přechází z klubu do klubu a z 22 hráčů, co jsou teď na hřišti, spolu deset dřív někde hrávalo.“

Ale neříkejte, že jste se nikdy nestal terčem nějakého vypečeného špeku.
„Ale tak jo, třeba hned ze začátku. To jsem inkasoval štípanec do zadku, ani jsem nevěděl, odkud to přišlo. Takový piškuntálie zezadu, těch bylo. Pavel Pěnička, když ještě hrál, mi dal jednou do zadnice neskutečnou ránu kolenem, přímo do svalu. Bolelo to jako blázen. Ale pořád lepší takovýhle vyčůranosti, než hrubá síla.“

S jakou kujónovinou jste se vytasil vy?
„Pár jich bylo. Když jsem hrál proti Jirkovi Kladrubskýmu, se kterým jsem velkej kamarád, a byl roh, tak jsem mu zkoušel stáhnout trenýrky. Nebo když jsem hrál v Budějovicích za jinej tým, přiběhl na hřiště masér, kterého jsem znal od 17 let, co jsem byl poprvé v áčku. Byl u zraněného a já jsem ho poprosil o pití. On svolil i přesto, že jsem byl soupeř. Jenže já jsem se nenapil, ale nastříkal mu to do bot. Neměl šanci. Ošetřoval, já stříkal. Rozhodčí na něj koukal, jak strašně nadává, ale mě s flaškou neviděl. Ten byl zlitej...“

Vybaví se vám mistr v oboru fotbalové vykutálenosti?
„Já jsem těch spoluhráčů a protihráčů zažil strašně moc. Takhle rychle přijít na jedno jméno... (přemýšlí). Určitě mě napadá Ruda Otepka. Je úžasný, co on dokáže. Jeho kousky opakovaně běžely ve všech televizích. Naprostej vrchol byl roh v Příbrami s trenérem Tobiášem, kdy převezl úplně všechny (spoluhráč Čupr se míče zlehka dotkl a odešel, Otepka pak vyběhl od praporku s balonem až k vápnu a dal gól – pozn. aut.). Pavel Horváth, s kterým jsem byl chvíli ve Slavii, taky umí unikátní věci. Nebo Petr Švancara, výbornej. Na těchhle jménech bychom se určitě shodli s hodně lidmi.“

Takoví hráči si asi nikdy nedají pokoj, kulišárny zkouší v zápase i na tréninku...
„Přesně. Já jsem neměl možnost hrát přímo s Otepkou, pamatuju si ho jen ze zápasů, ale třeba o Horváthovi vím, že při tréninku dělá úžasný věci. To je pro každého škola. A Švancara, ten jak trénuje, tak i hraje. Určitě bych po chvíli přišel na další jména. To jsou hráči, kteří jsou v tomhle smyslu výjimeční. Sotva se to dá natrénovat. Dá se to nanejvýš zlepšit zkušenostmi a sebevědomím.“

Jsou srandičky častější v dorostu, nebo až v mužích?
„V mužích. V dorostu moc ne, abych řekl pravdu. Všem je osmnáct a kamarádství napříč týmy neexistuje. V dorostu se nepřestupuje, zato v mužích se přestupuje pořád. Když se hrála dorostenecká liga, tak sranda byla absolutní nepřítel.“

Povedlo se vám něco, nějaká akce nebo klička, na kterou jste pyšný?
„To jste mě překvapil. (váhá) Když mi bylo osmnáct, hráli jsme ve druhé lize proti Bohemce. Přišlo se podívat osm tisíc lidí. Budějovice vyhrály 3:1. Za Bohemians chytal ještě Jarda Blažek. Dostal jsem balon za obranu a přímo ze vzduchu jsem to kopl přes Blažka, kterej vůbec nečekal, že bych to mohl takhle trefit. Měl jsem velkej kus štěstí. Blažek pak říkal, že to byla náhoda, ale náhoda to nebyla. Pak jsme třeba zkoušeli roh jako Otepka, ale on byl v tomhle první a v té největší kvalitě to provedl taky on.“

Tyhle vzpomínky asi jen tak nevyblednou?
„Jak říkám, když nic jiného, zůstane mi z fotbalu milion vzpomínek, ať už krásné zážitky z kabiny nebo nejlepší útržky ze zápasů. Žádné tvrdé zákroky a vražedné skluzy, ale to, když jsem dal někomu housle nebo jsme sehráli akci na jeden dotek.“

A co parádičky, které jste zkusil, ale bez úspěchu? Straší vás zhudlařené akce?
„Na většinu věcí z téhle kategorie si nevzpomínám. Ne že bych nechtěl, ale zaplaťpánbůh se na ně zapomíná úplně přirozeně. Copak o to, zazdil jsem toho spoustu. Když si třeba dneska představím, co jsem všechno nedal za šance, tak mi zůstává rozum stát. Hodně mě mrzí, že jsem se netrefil z malého vápna na olympiádě 2000 v Sydney. Kdyby mi to někdo nahodil na nohu dneska, tak jsem na sto procent přesvědčenej, že dám gól i se zavřenýma očima. Nedávno jsme se na to téma bavili s klukama z tehdejší jednadvacítky. A s Liborem Doškem jsme se tomu museli smát. Něco by bylo i na silvestrovské vydání.“

Dají se kulišárny naplánovat dopředu, nebo je to spíš improvizace na pár vteřin?
„Naplánovat to jde. I když situace na hřišti se mění každou vteřinu a nic si nemůžete narýsovat jako v geometrii. Precizně nacvičit se dají rohy a standardky, v tom se právě soupeři dají přečurat. Ale nejdůležitější je zkušenost a hlavně sebevědomí. Nejvýraznější individuality jsou ti, kteří se nebojí obejít hráče a je jim jedno, kdo proti nim stojí. Zkouší housle a když to nevyjde, nemají strach zkusit to znovu. To je rozdíl mezi těmi, co zapadnou, a těmi, co ne.“

Je něco, co vám utkvělo při sledování televize a pak jste to sám vyzkoušel?
„To dělá asi úplně každej, ne? Národ kouká na Ligu mistrů a sleduje, jak někdo překvapí originálním signálem nebo nějakou přečůrandou. Z televize si třeba pamatuju na Spartu v Plzni. Poborský nahrál Lukáši Zelenkovi na vápno tak mazaně, že celá Plzeň byla už někde na parkovišti a Zelenka střílel úplně sám. Nebo když Otepka loboval zeď, to byl taky hit. A jak si jakoby rovnal štulpnu a pak nečekaně rozehrál, to hned nacvičovala celá země. Líbilo se mi i to, když v Lize mistrů stáli u trestného kopu dva hráči, první míč lehce zvedl do vzduchu a druhej to z voleje napálil přímo přes zeď.“

Máte někoho, na koho se vyloženě těšíte, co zase předvede?
„Když se budeme bavit o světovém fotbale, tak jednoznačně Barcelonu, kde hraje dokonce celá banda pořádně chytrých fotbalistů. To je šance za šancí. V české lize se mi hodně líbí Jarda Černý ze Slavie a je mi líto, že je teď zraněnej. Není to sice úplně to, co předvádí třeba Švancara, ale Slavia s Černým a bez něho jsou nebe a dudy. To je jako Sparta s Řepkou a bez Řepky. Černý je výbornej fotbalista. Nebyl to takovej talent jako někteří jiní, ale na něj se dá krásně koukat.“

Martin Vozábal • Michal Beránek Sport

Většina těch fíglů, o kterých se bavíme, je na hraně. Co už je pro vás špinavý trik?
„Co už je za hranicí?“

Ano, co sám neschvalujete.
„Zažil jsem třeba to známé volání na soupeře. Jako pusť, mám nebo hej! A přitom je to protihráč. Většinou to opravdu kluci, co ještě nemají tolik zkušeností, jsou schopní pustit. Pak je to na rozhodčím, jestli posoudí, že se to nesmí. Taky je mrzutý, když jde někdo do vápna za účelem penalty a vybere si toho, s kým se zná. To dokáže vyvolat nepříjemné emoce. Jenže je to holt dvousečný.“

Jak to myslíte?
„Každej hraje za své peníze a za své jméno. Je to práce a obživa. Každej prostě používá právě takové zbraně, které v konkrétním momentu považuje za nejlepší. Aby on vyhrál. Před nějakou dobou jsem na Žižkově zažil incident. Obrovskej konflikt měl Švancara s Horejšem. Nechám si pro sebe, co se stalo, oba jsou výborní kamarádi. Jeden druhému byli i na svatbě. Bylo to zlý, dva měsíce spolu nemluvili, než se to vyčistilo.“

Co třeba pletichy s povrchem? Znáte to, přijede favorit s technickým stylem, tak mu trochu podmáčíme trávník...
„No jasný. Zažil jsem to v Budějovicích. Přijela Sparta, tak jsme tenkrát vytáhli strašně nekvalitní balony, starou a příšernou značku unno sport. Všude se hrálo s míči nike a adidas, který byly kvalitou úplně jinde. Top týmy jako Sparta byly zvyklý jen na ně. Tak jsme šli do kumbálu a nachystali k zápasu tyhle. Nevím už, jestli to tehdy pomohlo, ale vzpomínám si, jak jsem se smál. Když to sparťani viděli, nechápavě kroutili hlavami. Ježišmarjá, to byly normálně balony z Makra.“

Kdybyste dal důležitý gól, ale rukou, přiznal byste se?
„Když se někdo nepřizná, tak ho pak většina lidí odsuzuje. Ale když je stav 0:0 a hráč dá gól rukou, aniž by si toho rozhodčí všiml, tak se vám přizná málokdo. Jo takhle za stavu 2:0, 3:0, to se přizná 95 procent hráčů, protože ví, že se nic nezmění. Ale pokud poběží 85. minuta a padne gól rukou, tak se těch 95 procent hráčů nepřizná. A troufnu si tvrdit, že ani já bych se nepřiznal.“

Nesl byste za to raději následky?
„Ano, samozřejmě. Všechno to souvisí s dobou. Dneska je každej placenej od toho, kolik zápasů vyhraje. Je to o financích, každej se tím živí. Kdybych se přiznal, dostal bych možná v uvozovkách medaili a možná by si mě lidi vážili. Ale jak se říká mezi staršími hráči, okrádal bych rodinný kamarády.“

Vzpomenete si na nějakou kontroverzní ruku?

„Přesně si pamatuju situaci, když Aleš Besta ještě za Brno dal v pádu gól rukou Mostu. Zkoumalo se, zda to byla ruka, a on to nepřiznal. Pravdu řekl až pak, když už to bylo jedno. Já chápu, že z toho byli lidi rozčarovaní, já bych řádil jako šílenej a rozhodčímu bych snad vyrval píšťalku z pusy. Ale ať se na mě nikdo nezlobí, když si pak za tři dny doma sednete, tak víte, že to byl rozhodující gól na 1:0 a to je to hlavní. Protesty opadnou, ale body vám zůstanou.“

Co ještě ve Sport Magazínu na téma „Drzouni a podvodníci“ najdete?

- králové mezi podvodníky: kteří falešní hráči ohromili svět
- jak vyzrát na maraton: běžci neustále hledají cestičky, jak přelstít pravidla
- příběh arény Boston Garden, kde deptání soupeřů dosahovalo nejvyššího stupně
- skandál na paralympiádě v Sydney
- finta vychytralého dánského gólmana na YouTube
- Svět podle tenistky Ivety Benešové: má ráda bramborové knedlíky
- kvíz: co víte o sportovních podvodech? Proč na OH 1900 diskvalifikovali dvě jachty?