Marek se nikdy nevzdával, říká "nepřítel" Radulov o tragédii

„Nemám slov. Kluci, odpusťte mi všechno.“ Tohle Alexandr Radulov napsal na svůj účet na twitteru v onu černou středu, sotva si v šatně po předčasně ukončeném zápase s Atlantem uvědomil, co se stalo.

V týmu Jaroslavle měl kamarády i vyhlášené soky, ale všichni mu v jedinou chvíli splynuli. Jsou pryč. I proto nejproduktivnější hráč minulé sezony KHL v neděli večer odpověděl na žádost Sportu o rozhovor. „Uděláme to, jde o památku těch kluků, kteří zemřeli,“ ozval se v telefonu pevným hlasem. Pevným, ale plným bolesti.

Nemám rád tu otázku, ale tady nejde jinak - dokážete popsat své pocity ohledně toho, co se stalo?
„Tohle jsou moc těžké chvíle pro každého, i když jsme naživu a jen o tom mluvíme. Je to obrovská, obrovská tragédie. Strašlivý pocit. Hlavně tomu pořád nemůžu uvěřit. Všichni, já, celý svět, jsme ztratili moc dobrou partu kluků. Dobré muže. Dobré hokejisty. Je to odporné. Já... Neznám v angličtině dost slov, kterými bych to popsal, navíc pořád odmítám věřit, že se to stalo. Jak to, že s námi už nejsou? Navždycky si budeme každého z těch kluků pamatovat. S některými jsem hrál, některé jsem naopak osobně vůbec neznal, ale vím jedno: Byli to dobří kluci, manželé a otcové. Je to příšerné!“

Alexander Radulov se snaží dorazit puk za Ondřeje Pavelce • ČTKI když jste měl v týmu Jaroslavle velké soupeře, jako třeba Jana Marka, v takových chvílích jde hokejové soupeření okamžitě stranou, viďte?
„Samozřejmě. Víte, hokejový svět není tak velký. Zdá se být, ale není. Tohle je jako byste ztratili spoluhráče, blízké kamarády. Jsou to lidé, se kterými jsme se všichni potkávali, pozdravili. Lidé, kteří se živili tím samým, co my. Stejně jako my celý život hráli hokej. Je úplně jedno, jestli byli z Ruska, Běloruska, Česka, Švédska... Omluvám se, jestli jsem zapomněl na někoho dalšího, kdo v tom letadle zemřel. Je to prostě obrovská tragédie. Kdykoliv o někoho přijdete, je to hrozné, ale my teď najednou ztratili čtyřiačtyřicet lidí. Tolik! Nejde o to, jestli to byli hokejisté, byli to hlavně lidé! Tohle se přece nemohlo stát. Nevěřím tomu. A jestli to je pro každého těžké, tak nejvíc pro jejich rodiny. Neumím si představit, co teď cítí. Musíme teď držet všichni pohromadě. Příbuzné a kamarády nám to nevrátí, ale aspoň budeme vědět, že se na ně nikdy nezapomene.“

Víte, co řekl Jan Marek ve svém posledním rozhovoru? Že se těší, až se spolu zase na ledě potkáte a svedete spolu další pořádné bitvy.
(chvíli mlčí) „Snad to dokážu správně popsat. Já mu nikdy nechtěl udělat nic špatného. Všechno to byla jenom hra. Až teď jsem si uvědomil, že kdybych mohl něco změnit, něco udělat jinak ve svém životě, v hokeji...(nedořekne) Na ledě prostě nesmíte mít přátele, když hrajete proti sobě. Ale možná jsme po sobě nemuseli jít tak ostře, jako jsme to dělali. (opět se odmlčí) Slyšel jsem, že to byl výborný kluk. A taky, že měl malé dítě, je to tak?“

Ano, dvouměsíčního syna.
„To je prostě strašné. Já... Kdybych mohl udělat něco pro jeho rodinu, cokoliv, kdykoliv, udělám to. Bezpodmínečně. Byl to dobrý hráč. Osobně jsem ho moc neznal, protože jsme spolu nikdy nebyli v jednom týmu a vždycky jsme se potkali jen jako soupeři, ale miloval jsem, když jsme hráli proti sobě. On se totiž nikdy nevzdával, vždycky bojoval za svoje mužstvo. Byl vážně moc dobrý hokejista, to říkám naprosto upřímně. A taky dobrý člověk. Jsem si jistý, že by byl dobrým otcem po celý svůj život, jenže všechno je teď jinak. Tohle je ku...sky příšerné!“

Památné bitky Radulova s Markem • Michal Beránek (Sport)Dokážete se v atmosféře, jaká teď napříč KHL panuje, zase soustředit na hokej?
„Ne, hokej je teď absolutně nepodstatný. Je hodně těžké jít na led a nemyslet na to. Budu mluvit za sebe, ale mně se ve chvíli, kdy vkročím na hřiště, začnou ti kluci hned vybavovat. Jak hráli proti mně, jak jsem s některými dřív hrál. Nevím, jestli to někdy dostanu z hlavy. Je těžké začít zase normálně pracovat, protože je kolem vás spousta věcí, která vám některého z těch hráčů připomene. Je to obrovská tragédie.“

Vzpomenete si, co se dělo, když jste se o ní poprvé dozvěděli během úvodního utkání s Mytišči?
„Původně jsme o ničem nevěděli, dokud na led nevstoupil prezident KHL a neoznámil to. Nejdřív jsem vůbec nepochopil, co povídá. Říkám si: ,Do pr..., to přece nemůže být pravda?!‘ Nechápal jsem. Po chvíli jsme přišli do šatny, zapnuli jsme televizi a tam už to běželo. Když jsem to uviděl, nedokázal jsem stát na nohou. První mě napadlo, že jsem tam měl tolik kamarádů. S Gennadijem Čurilovem jsem hrál v juniorech, rok jsme spolu bydleli. To mě hodně zasáhlo. S Josefem Vašíčkem jsem zase nastoupil v jednom útoku ve svém prvním zápase v NHL. Na to nejde zapomenout. Ne, nevěřím, že se to stalo. Po tom, co se náš zápas přerušil, jsme šli do kostela, hodně kluků brečelo a já taky. Stalo se něco tak neočekávaného. Pořád se sám sebe ptáte: ,Proč? Proč se tohle na světe děje?‘ Podívejte se na ty chlapce, byli všichni tak mladí, měli rodiny, děti.“

Otázka proč se taková katastrofa stala, má možná odpověď i v úrovni letecké dopravy v KHL. Jaký na to máte pohled vy, člověk z Ruska, který zároveň zažil i komfort NHL?
„V tuhle chvíli nechci říkat nic špatného, ani dobrého. Ale všichni lítáme v podstatě stejnými letadly a je to oproti NHL obrovský rozdíl. Ty stroje jsou jednoduše staré. Nejsem technik, nevím o letadlech tolik, abych to mohl správně soudit, ale nepřijdou mi prostě na takové úrovni. Musejí (vedení ligy) s tím něco udělat, protože takhle to nesmí být. Nechápu, proč každý začne přemýšlet o letadlech, ale vlastně o čemkoliv, až když se něco stane a zemřou lidé. Proč to tak je? Proč se na to nemůže myslet dopředu? To by měla být zásadní otázka. I když nevím, jestli na ní někdo dokáže odpovědět, protože tak to prostě je. Je to strašné, nemám jiných slov. Je třeba zařídit, aby se nic podobného, jako se stalo teď, už nikdy neopakovalo. Protože to bylo příšerné. Chci, aby každý věděl, že my jako hráči uděláme, co je v našich silách, abychom pomohli rodinám, které ztratily své milované. Nikdy nezapomeneme.“