Zlomené obratle, poraněná mícha, deprese. Dokonce myšlenky na sebevraždu. Tím vším si v kariéře prošel kanadský útočník Wojtek Wolski. Ze všeho se ale nakonec dokázal vyhrabat. Letos pak završil pohádku ziskem bronzu na olympijských hrách. „Když si vezmete, že jsem rok před tím málem ochrnul, je to fakt neuvěřitelné,“ usmívá se teď útočník Magnitogorsku. Právě na něj bude trenér Josef Jandač hodně spoléhat.
Narodil se v Polsku. Když mu však byly necelé dva roky, jeho rodiče se rozhodli z komunistické země uprchnout. Přes Německo se dostali až do Kanady. V Torontu pak vzal malý Wojtek spolu se starším bratrem poprvé do ruky hokejku. Dvoje brusle si však rodina imigrantů dovolit nemohla. „Hrál jsem v bratrových, byly o několik čísel větší, vycpával jsem si je ponožkami a jinými věcmi. Dodnes mi ty brusle visí doma na stěně,“ vzpomíná na své začátky Wolski.
Od mládí udivoval talentem a šikovností. I přes těžké začátky platil za vynikajícího bruslaře. Proto nebylo velkým překvapením, když si ho hned v prvním kole draftu NHL v roce 2004 vybralo Colorado.
V premiérové sezoně se dostal přes dvacet gólů, celkem posbíral 50 bodů. „Myslel jsem si, že takhle to bude pořád. Všichni mě chválili, chtěl jsem se zlepšovat,“ popisuje Wolski. Jenže se mu do cesty připletla řada zranění. Místo aby proháněl obrany soupeře, plahočil se po nemocnicích. Zraněné koleno, kyčle, pak i záda. Psychicky se sesypal.
„Hokej jsem nenáviděl. Pod depresemi jsem chtěl spáchat sebevraždu, zranění mě provázejí celou kariéru. Zpomalila mě, ale nezlomila. Slovo deprese zní děsivě. Pro někoho to je těžko představitelné, i pro mě bylo. Může to ale postihnout kohokoli, nezáleží na tom, kdo jste. Prostě to přijde a vy se s tím musíte nějak vypořádat. Mně pomohla rodina a přátelé. Musel jsem změnit svůj život, teď už je to ale za mnou. Doufám, že tohle období je definitivně pryč,“ říká.
V NHL strávil celkem sedm let. Šťastný tam ale nebyl. Když zvažoval co dál, honily se mu hlavou myšlenky na konec kariéry. Ty mu nakonec pomohl rozehnat otec. V létě 2013 se pak Wolski dohodl na smlouvě s Novgorodem. A v Rusku zase našel ztracené sebevědomí a úsměv.
„Najednou mi hokej začal zase jít, bavil mě,“ vrací se. Do ještě větších výšin blaženosti ho ale vystřelilo až angažmá v Magnitogorsku. S ním vyhrál Gagarinův pohár, fanoušci si ho zamilovali.
Žralok Keenan
Sám si ocelové město s obří železářskou fabrikou rovněž oblíbil. „Není to nejhezčí město na světě, v Evropě, v Rusku v podstatě nikde. (smích) Na druhou stranu lidé tam jsou skvělí. Každý rok tam je konkurenceschopný tým, vždy je šance být mistrem. Baví mě tam hrát. Vždycky jsme měli dobré trenéry, to je vždy a v Rusku obzvlášť hodně důležité. Mít kouče, který týmu rozumí, cítí s ním, není samozřejmé,“ zamýšlí se metrák vážící sympaťák.
Narážku na trenéra nepoužil náhodou. Sám si totiž v KHL zažil s jedním konkrétním koučem své. Zasedl si na něj Mike Keenan, známý jako Železný Mike. „Nebylo to snadné, něco mi to ale taky dalo. Když Mikovi dovolíte, aby na vás byl tvrdý, zničí vás. Je jako žralok, když cítí krev, jde za kořistí a chce ji dodělat. Já byl ale přesný opak, nikdy jsem se nedal. Byl jsem takový druhý žralok v rybníku. Nikde jsem se mu nepodvolil. S autoritami jsem neměl a nemám problémy, on ale dělal věci zákeřné a neférové, proti čemuž jsem se ozval. Později mě nechal být, další kluci ale takové štěstí neměli,“ odkrývá Wolski.
Od nové sezony bude jeho šéfem bývalý trenér českého národního týmu Josef Jandač. S ním má však zatím vztahy bezproblémové. „Je v pohodě, už teď po prvních týdnech přípravy vím, že nebude jako Iron Mike. Jedná na rovinu, čestně. Pokud nemakáte, dokáže vás přede všemi seřvat. Tak to ale má být, je to správné. Ke každému se chová, jak si zaslouží, ale slušně. Když hráčům projevíte respekt, oplatí vám ho,“ myslí si polský rodák.
Nechybělo však mnoho a Wolski byl již více než rok a půl v hokejovém důchodu. V říjnu roku 2016 totiž při utkání KHL smolně upadl a hlavou vrazil do mantinelu. Lékařská zpráva byla fatální: dva zlomené obratle, poraněná mícha a otřes mozku.
VIDEO: Takhle se zranil Wolski
„Okamžitě jsem si myslel, že jsem ochrnul. Bylo to hrozné, extrémně těžké období. Pamatuju si přesně ty dny v nemocnici, svoje myšlenky, ten obrovský strach. I když mě pak pustili domů, nebylo to nic snadného. Nemohl jsem se hýbat, vzít do náručí syna V noci plakal, já chtěl vstát a utěšit ho, ale prostě to nešlo. Je to ale za mnou. Tvrdě jsem makal na návratu, teď se zase cítím silný,“ usmívá se.
Necelý rok po nehodě se zase proháněl po ruských halách. Když zjistil, že hráči z NHL nepojedou na olympiádu do Jižní Koreje, vytyčil si před sebou jasný cíl: dostat se do nominace a s javorovým listem na hrudi si zahrát pod pěti kruhy.
Povedlo se. S Kanadou získal v Pchjongčchangu bronzovou medaili. „Po tom, co se mi stalo, to pro mě bylo něco neskutečného, emociálně strašně silného. Rok před tím jsem ležel v nemocnici, nevěděl, jestli budu chodit, natož hrát hokej. Byl to nejlepší moment mé kariéry,“ vypálí bez dlouhého přemýšlení.
O rodáka z hornoslezského Zabrze se v posledních letech zajímal Třinec. Do svých služeb se mu však Wolskiho zlákat nepodařilo. A zřejmě už ani nepodaří. „Česká extraliga není špatná soutěž, ale chci kariéru dohrát v KHL. Ještě to vidím na takové tři roky. Pokud by ani na příští olympiádu nejeli hráči z NHL, možná i čtyři. Mám dvě děti, chci se jim víc věnovat. Až mi bude 36, maximálně 37, tak skončím,“ uzavírá svůj příběh útočník.
