„Hokejově si tady připadám jako doma,“ přiznává. Ruštinu ovládá dokonale, na tamní prostředí si zvykla i kanadská manželka. Teď má její muž před sebou výjimečnou misi – zahraje si po boku Jaromíra Jágra.

V NHL se jednatřicetiletý kanonýr příliš neprosadil. „Což ještě úplně nepřebolelo,“ přiznává. Ruské angažmá si ale vychvaluje. A po každém tréninku ihned upaluje za rodinou.

Cítíte se v Omsku už jako doma?
„Hokejově jo. Všechno, co pro rodinu potřebujeme, tady máme. Hlavně manželka už o všem ví.“

Ona je Kanaďanka. Neměl jste obavy, jak si na Sibiři zvykne?
„Měl jsem strach, přiznávám. Vůbec jsem nevěděl, co od toho mám očekávat. Když jsme sem lítali předtím na zápasy, cesta na zimák nevypadala vůbec dobře. Takže jsem se bál… Ale jakmile jsme dorazili, všechno bylo v pohodě.“

Přesto je to asi velký rozdíl – Kanada, nebo Omsk.
„Známe se dlouho. Když jsme spolu začali chodit, jí bylo sedmnáct, mně osmnáct. Takže byla se mnou ještě předtím, než jsem začal hrát profesionálně.

Snažil jsem se prosadit nastálo v NHL a zabezpečit rodinu, to se nepovedlo. A Rusko nám nabídlo ten sen ohledně zázemí splnit. Takže jsme tady a ona to dobře chápe.“

Jak jí jde ruština?
„Moc ne, ale nějaká základní slova už zná.“

Zato vy rusky mluvíte skoro jako česky…
„Život vás naučí (usměje se). Ze školy jsem si toho moc nepamatoval, jedině azbuku. Když jsem poprvé přiletěl do Moskvy na letiště, stejně jako všichni ostatní jsem trošku změnil přízvuk a snažil se mluvit česky… Ale během dvou měsíců už jsem se v pohodě domluvil.“

Na jazyky máte asi talent.
„Docela jo. Ve škole jsem se je učil dobře.“

Takže jaké řeči ovládáte?
„Angličtinu, ruštinu a francouzštinu – tu pochopitelně kvůli manželce.“

Když jste poprvé před dvěma lety přiletěl do Omsku, synovi byly necelé dva měsíce. Jak to snášel?
„Přiznávám, že jsem z toho měl velký strach. Ale nakonec to zvládnul skvěle, našli jsme si lékařku, která za námi pravidelně docházela. Akorát na očkování jsme museli do nemocnice, která není nic moc.

Ale jinak to bylo v pořádku. Zato když jsme dorazili před touto sezonou, dlouho mu trvalo, než si zvyknul. Ptal se, kdy zase poletíme zpátky do Kanady…“

Působíte jako velmi rodinný typ.
„A nejen tak vypadám. Jsem takový! (usměje se) Rodina je pro mě číslo jedna, opravdu (a ukazuje náramek, na kterém má napsaná jména manželky i syna).

Už v mládí jsem býval takový, neustále jsem byl doma u maminky… Ven po večerech jsem moc nechodil, teď je to stejné. Po tréninku hned běžím domů, abych byl co nejvíc s rodinou.“

Ani se spoluhráči nevyrazíte na večeři?
„Když je nějaká společná akce, tak ano. Jinak chodíme s manželkou, máme jednu paní, která malého vždycky pohlídá.“

Jakému ruskému zvyku jste dlouho nemohl přijít na chuť?
„Proběhlo to v pohodě, i to neustálé podávání rukou jsem zvládnul rychle (usměje se).

Pavel Rosa

„Kdybychom s Jardou Jágrem spolu zůstali celou sezonu, jistě by mi to pomohlo. A nejde jen o statistiky, ale celkově o pocit ze hry.

Nejhorší je ta dálka, než se sem do Omsku dostanete. Z Moskvy to zabere ještě více než tři hodiny, přilítne se ráno, člověk je utahaný a přitom už musí znovu fungovat.“

Troufnete si vykoupat se v Irtyši, když jsou taková vedra?
„To ne. Za prvé není čas, za druhé nám říkali, že nám to vůbec nedoporučují, voda je špinavá.“

Ale břehy u řeky jsou obsypané lidmi.
„Viděl jsem, místní tam chodí. Co jim zbývá, když se chtějí zchladit…“

Léto trávíte v Kanadě, pak hned míříte do Omsku. Je to velký šok?
„Ze začátku jo. Nejde jen o osobní život, ale i o ten hokejový. Přeci jenom tam se létá po hezkých městech, spí se v pěkných hotelích. Tady je to pořád trošku jinačí. Ale musím říct, že všechno jde nahoru. A pokud jde o zázemí tady v Avangardu, tak to je opravdu stejné jako v NHL.“

Mně přišlo, že lidí, co se stará o mužstvo, je fakt hodně. Ani za týden jsem je nestačil spočítat…
„Můžu to srovnat s Dynamem Moskva a je jich opravdu víc. Každý dělá něco a celkově to funguje lépe. Vůbec si nemůžu stěžovat.“

Čím to, že Omsk je pro české hráče tak příjemnou destinací?
„V mém případě to byla náhoda. Avangard si mě vybral sám, když jsem dohrál v Dynamu. A je pravda, že kluci, kteří tady byli přede mnou, nám Čechům udělali výborné jméno. Takže ať přijde jakýkoliv český hráč, hezky ho přivítají a starají se tady o něj nádherně.“

Jak jste spokojený po hokejové stránce?
„Nepovedla se mi půlka minulého ročníku. Zakončil jsem ho jenom s osmnácti góly, což není nejlepší.“

Čím to bylo?
„Tým byl dlouho poslední, celkově se nám nedařilo a mně se zdálo, že na mě jako na cizince se vytvářel ten tlak ještě větší. Když jsme se koukali na video, trenér mi pořád něco říkal.

Stejně jako po každém střídání. A v Rusku opravdu není lehké se s tím vyrovnat a soustředit se pak na zápasy. Zdálo se mi, že si na mě kouč zasednul, psychicky jsem na tom nebyl nejlépe. Moc dobře jsem nespal, nechtěl jsem, aby mě vyhodili na Vánoce.“

Kdy nastal zlom?
„Když přišel nový trenér Gersonskij, který je tady i dneska. Nechal mě na pokoji, což já potřebuju. A začalo mi to jít.“

On prý není zrovna demokratický typ. Je to pravda?
„Po jeho příchodu jsme jako tým hráli dobře. A když se hraje dobře, je v pohodě.“

Už víte, jak by vám mohla klapat spolupráce s Jaromírem Jágrem a Jakubem Klepišem?
„Určitě se hra bude odvíjet od Jardy, s Kubou víme, že on je nejlepší a nejlépe ví, co mu vyhovuje. My se podřídíme.“

Kdo hraje vedle něj, většinou z toho i bodově profituje. Těšíte se na to?
„Určitě ano. Kdybychom spolu zůstali celou sezonu, jistě by mi to pomohlo. A nejde jen o statistiky, ale celkově o pocit ze hry. Víte, já hlavně potřebuju, aby se dařilo mužstvu a tím byla pohoda v mančaftu. Pak se mi hraje dobře.“

Bude mít Avangard v sestavě s Jágrem mnohem větší respekt?
„Omsk vždycky brali vážně. A teď si myslím, že by mohli být soupeři z Jardy trochu vykulení, budou čekat, co udělá. A my bychom je mohli zaskočit a tím urvávat vítězství. Navíc Jarda je typ hráče, jenž umí sám vyhrávat zápasy.“

Osobně jste ho neznal. Jaký na vás udělal první dojem?
„Slyšel jsem o něm, že je to vlastně pořád kluk… A je to pravda (usměje se). Je s ním velká sranda, to jsem poznal, když jsme spolu pět hodin lítali po doktorech v rámci vstupní prohlídky.“

Bylo to na něj dlouhé?
„Pár vtípků zaznělo (směje se). Přeci jenom jedna privátní nemocnice byla skvělá, ta druhá, státní, už tak moc ne… Aspoň si člověk některých věcí více váží.“

V NHL jste se neuchytil, jak byste si představoval. Odehrál jste jenom 36 zápasů. Už vás to přebolelo?
„Ne, pořád to ve mně doutná. A dokud budu žít, doutnat nepřestane… (posmutněle) Občas se mi stane, že se ráno probudím a znovu a znovu si říkám, proč mi to tam nevyšlo.“

A jaká bývá odpověď?
„Kvůli novému trenérovi Andy Murraymu, který přišel do Los Angeles. Má rád větší, fyzické typy hráčů. Já mu vůbec nepadnul do oka. Prostě jsem nebyl ve správný čas na správném místě…

Takže už jsem se s tím jakžtakž smířil, ale v hlavě mi to bude šrotovat pořád. Ještě to úplně nepřebolelo.“

Existuje nějaká naděje, že byste to v zámoří ještě zkusil?
„Chtěl bych. Ale pochybuju. Až mi vyprší smlouva v Avangardu, bude mi třiatřicet let. A těžko mě v tu dobu někde vezmou… Vím, že mě nejspíš čeká už působení v Evropě, i když kvůli rodině i sobě bych radši hrál v Americe. Škoda, ale nedá se nic dělat.“

Výkřik
„Kdybychom s Jardou Jágrem spolu zůstali celou sezonu, jistě by mi to pomohlo. A nejde jen o statistiky, ale celkově o pocit ze hry.