S Jaškinem jsme si to vyříkali. Teď chci Stanley Cup, hlásí Polák
PITTSBURGH - SAN JOSE 2:00 ONLINE | Jako by ho vystřelili na Mars. Ještě před třemi měsíci hrál Roman Polák za jeden z nejslabších týmů a potácel se v suterénu NHL. Únorová výměna z Toronta do San Jose ho poslala z jednoho konce kontinentu na druhý. Ale zároveň přišel do klubu, který se pohybuje v těch nejvyšších sférách. „Tohle bylo to nejlepší, co se po trejdu mohlo stát,“ vrací český bek, který si zahraje finále Stanley Cupu.
Po 25 sezonách plných marných nadějí mají Sharks slavný pohár tak blízko, jako nikdy předtím. Do rozhodující série přitom nakráčeli sebevědomě a s jistotou. „Nemůžu ale říct, že bych se někdy obával o výsledek, cítil nějaký neklid, že to nezvládneme. Vždycky jsme věřili. A doufám, že to ještě vydrží,“ svěřuje se Roman Polák v rozhovoru pro Sport. Teď se mu otevírá se obrovská šance. Vzhledem k tomu, kde byl ještě před pár měsíci, je až neuvěřitelná.
Na tuhle chvíli čekali v San Jose čtvrt století, ke konečnému triumfu potřebujete ještě čtyři vítězství. Jak jste na finále nachystaní?
„Pro všechny to je velká věc, bylo super, že jsme postoupili. Ani jsme to moc neoslavovali, jen jsme si ve městě zašli na večeři, dali si pár drinků. Víme, že to hlavní nás teprve čeká. Ale je tu skvělá atmosféra, lidi jsou nadšení. A musím říct, že já taky. Přišel jsem z Toronta, které bylo úplně na opačném konci NHL. Tohle bylo to nejlepší, co se po trejdu mohlo stát, že jsem šel do takového týmu a hraju o Stanley Cup. Kluci jako Thornton, Marleau už taky stárnou, jsou tu hodně dlouho a tohle je pro ně asi poslední příležitost vyhrát. Letos se to tak nějak sešlo, že zatím všechno fungovalo. Doufám, že to tak bude pokračovat i ve finále.“
Naposledy jste vyřadili St. Louis, kde jste osm let působil. Mělo pro vás finále konference kvůli tomu ještě větší náboj?
„Byla to větší zábava. Ty kluky znám. Osmdesát procent z nich, co jsem odešel, mužstvo se zase tolik nezměnilo. Znám i trenéry. Když nastupujete proti bývalému týmu, chcete se proti němu vytáhnout, podat co nejlepší výkon, tím víc toužíte vyhrát. Jakmile se to povede, máte z toho ještě lepší pocit. Bylo to příjemné, takové zpestření, když v tak důležité sérii člověk bojuje proti hráčům, s nimiž osm roků sedával v jedné kabině.“
Musím se taky chránit
V pátém zápase jste se po ostrém souboji za brankou popral s Dmitrijem Jaškinem. Po skončení série jste si na ledě chvilku povídali. Co jste si řekli?
„On se mi omlouval, že to neudělal úmyslně, že se to nějak nešťastně semlelo, vyplynulo to ze situace. Jenže přesně to samé se mi stalo, když jsem hrál první sezonu v Torontu. Taky u mantinelu, měsíc jsem pak měl urvané koleno a nehrál. Ten hráč, co to tehdy udělal, mi chtěl ublížit a sevřel mi nohu. Jaškina nechci z ničeho obviňovat, ale někdy, když padáte, tak toho druhého vezmete s sebou. Ne, že byste ho chtěl úmyslně zranit, ale taky ho chcete dostat dolů, ať spadne s vámi. To se může stát. Já jsem pak jen reagoval, jak jsem reagoval. Byli jsme strašně blízko postupu, a najednou bych se měl zranit kvůli takové věci. Proto jsem se takhle zachoval.“
Tady mohlo být pro někoho pikantní, že se do sebe pustili dva Češi. Přitom za čtvrt roku se spolu sejdete znovu v jednom mužstvu. Před Světovým pohárem...
„Tady ale hrajeme každý za sebe a za svůj tým. A taky to neznamená, že když se s někým pobiju, už spolu v životě nepromluvíme. Jsme profesionálové. Nějak se to semlelo a hned jsme si to taky na ledě vyříkali. Když jsme si po sérii podávali ruce, byli jsme v klidu, nebyla a není tam žádná zlá krev, že bychom to přenášeli jinam. To by ani nebylo v pořádku. To jen lidi, co o hokeji nemají páru, si myslí, že se stalo něco strašného. V hokeji to je ale normální věc.“
Při vašem vyloučení však San Jose inkasovalo, kdyby vám rozhodčí udělili ještě trest za rozpoutání bitky, mohlo to mít ještě horší důsledky. Nemrzelo vás, že jste tak vytekl?
„Ne, to vůbec! Já vždycky hraju pro tým. Člověk má jenom jedno zdraví a na to mi nikdo nemůže sáhnout. Všichni ostatní potom aspoň vidí, že když se něco takového stane nebo někdo něco takového bude chtít udělat, ponese si za to následky. I sebe musím trošku ochraňovat a myslím, že to tak chápali i trenéři. Nikdo mi nic nevyčítal, jen řekli, že to byla dobrá bitka. Kdo to hrál, tak chápe. To jen novináři se v tom vrtali. Přitom se nestalo vůbec nic.“
Tomáš Hertl se svého kamaráda Jaškina nezastal?
(směje se) „Ne, teď přece hrajeme spolu! Hertlík je super kluk. A daří se mu, první lajna válí, padá jim to tam. V San Jose je služebně starší, takže na začátku jsem se ho občas na něco pozeptal. Ale to já se takhle bavím se všemi. Nemám s nikým problém.“
Jak se projevují vůdci jako Thornton, Marleau nebo Pavelski?
„Jestli se ptáte, zda tým hecují a křičí v kabině, tak to právě, že ani ne. Tam bývá víceméně ticho, až jsem byl překvapený. Je tam větší klid než třeba v Torontu, kde jsem i já v kabině hodně mluvil. Jakmile nám odešel kapitán (Dion Phaneuf), museli jsme se toho chopit my další. Byli jsme hodně slyšet, tady tu roli nemám, moc se do toho nemontuju. Nechávám to tak, jak jim to vyhovuje. V San Jose se moc nemluví ani během přestávek. Každý ví, co má dělat a spíš se ty věci řeší na ledě, než aby se o tom řečnilo v kabině. Tam se o tom nemluví a na ledě se pak dělají výsledky.“
ONLINE: První zápas finále Stanley Cupu sledujte zde >>>
Celková atmosféra bude ale asi podstatně jiná, než v kabině Maple Leafs, kde jste měli úplně jiné starosti. Potvrdíte to?
„San Jose je úplně někde jinde. Jediné, co můžu porovnat, je to, že tady vidím, kolik práce ještě musí v Torontu udělat, aby se někdy dostali na pozice jako Sharks. Tým je dobře poskládaný, je v něm pár starších hráčů, střední generace, mladí. Mužstvo si věří. V Torontu musí změnit myšlení, přitáhnout možná taky nějaké zkušené lídry. Není možné hrát to jen na mladé talenty a zkoušet. Někde třeba mají trpělivost. Ale v Torontu jí moc nebude, pokud jim už nedošla. Jeden, dva roky to takhle vydrží, ale přijdou na to, že na to musí jít jinak.“
V Sharks se atrmésféra nikdy nevyhrotila? Nezažili jste v play off žádnou krizi?
„To ne, ačkoli byly chvíle, kdy jsme museli pořádně hrábnout. Pořád myslím, že nejtěžší a nejvíc nervózní byla hned ta první série proti LA. Oni hráli fakt dobře, ale my jsme si nenechali vnutit jejich styl, porazili jsme je tím svým hokejem, k ničemu je moc nepustili. Ale nemůžu říct, že bych se někdy obával o výsledek, cítil nějaký neklid, že to nezvládneme. V tomhle týmu je takové to zdravé sebevědomí. To nás žene dopředu. I když jsme hráli sedmý zápas proti Nashvillu, tak jsme věřili, že to vyhrajeme, že to dotáhneme do konce, že nic jiného prostě neexistuje.“
Naposledy jste odklidili St. Louis, které patřilo k favoritům, stejně jako Los Angeles. Čím jste Blues přechytračili?
„Zase tou naší hrou. Ten Tarasenko dal v šestém utkání dva góly, jenže probudil se trošku pozdě. Předtím měl za celou sérii snad nula bodů a od takového hráče se očekává víc. Myslím, že pro ně to muselo být frustrující, když se moc nedostávali do šancí. A pokud už nějakou měli, tak jim to Martin Jones chytil. To je ubíjelo. My pořád hráli to svoje, v šestém zápase jsme měli úplně super začátek, vletěli na to sebevědomě, hráli jsme tak, že žádný sedmý zápas prostě nebude. Že to vůbec nepřipadá v úvahu.“
Teď váš čeká našlapaný a rozjetý Pittsburgh. Na ten si taky tolik věříte?
„Záleží, jak se tým cítí. Já si v prvním kole přál Anaheim, kluci chtěli spíš LA. A vyřadili jsme je. Myslím, že teď jsme tak dobře naladění a sebevědomí, že nezáleží, jestli postoupila Tampa nebo Pittsburgh. Jejich sérii jsem moc nesledoval, ale oba týmy jsou nebezpečné, mají šikovné útočníky, kterým když dáte chvilku, tak toho hned dovedou využít. Jako Kessel, jemuž se strašně daří. Jakmile dostane prostor, tak se nakopne a dá důležitý gól. Nebo Crosby, Malkin, ti už Stanley Cup vyhráli a vědí, v jakých situacích rozhodnout, umí střílet velké góly. Vynikající hráči, navíc mají zkušenosti.“
Kessel našel v Pittsburghu ztracenou pohodu
Pak tam ale jsou ještě pracanti z druhého sledu. Když nerozhodne Crosby, zařídí to oni...
„Přesně tak. Nemůžeme se soustředit jen na pár jednotlivců, ale na všechny, makat jako tým, dát si na ně pozor. Každopádně to bude zajímavé. Bude to těžké, jde o všechno. Snad to dopadne dobře.“
Zmínil jste Kessela. Znáte ho ještě z Toronta, kde byl neustále pod tlakem. Nepřekvapuje vás, že si v Pittsburghu vede tak dobře?
„Vůbec. Na začátku sezony s tím trošku bojoval, měl to těžší. Ale jakmile se tam usadil a dostal trošku víc prostoru, začalo se mu to zase šlapat. A hlavně, v Pittsburghu viděl, že i když mu třeba všechno nevychází, novináři ho nechají být. Měl větší klid, nemusel s nikým podvědomě bojovat, až se nakonec probral a je tam, kde je. Hraje mu to moc dobře.“
Proč to tedy v Torontu nešlo?
„Každý den se na něj nalepilo třicet novinářů, grilovali ho zleva, zprava. A on je navíc ten typ, že s nimi válčí, nechce s nimi mluvit a když, tak je pošle někam. To mu nepřidalo. V Pittsburghu našel větší pohodu, může si hrát ten svůj hokej a vychází mu to.“
To jste viděl, když v rozhovoru s Pierrem McGuirem na otázku, jak je na tom s dechem, myslel, že mu je cítit z úst?
„Jo, to bylo dobré. (směje se) McGuire je Francouz a neumí položit správně tu otázku. Zeptal se ho tak, jako kdyby chtěl říct, že mu smrdí z pusy.“
Jak na tom je, poznáte možná sám po finále... Ale nepřijde vám někdy až neskutečné, kam jste to v téhle sezoně dopracoval? Neříkáte si někdy, sakra, tam to bylo na prd, pořád jsme se nemohli vyhrabat z průšvihu a teď budeme hrát finále Stanley Cupu?
„To víte, že si to připomínáme. S Nickem Spalingem, který přišel z Toronta se mnou, bydlíme ve stejném domě, jezdíme spolu na tréninky a tak. Jasně, že jsme si to už párkrát řekli. Že jdete z jednoho pomalu z nejhorších klubů NHL do jednoho z nejlepších. Tím pádem budeme mít letos i krátké léto. Ale za tohle nám to rozhodně stojí.“
