PŘÍMO Z NEW JERSEY | Je mu čtyřicet let, nemá smlouvu a hokej teď hrát nemůže. Znamená to konec? „Těžko říct, pořád chodím na led rád,“ říká v rozhovoru pro deník Sport Patrik Eliáš a naprosto férově dodává, že za každou cenu už fakt hrát nechce. Po transplantaci chrupavky totiž jeho koleno zátěž profesionálního sportovce nezvládá. Legenda Devils a druhý nejlepší Čech v historickém bodování NHL končit kariéru v bolestech nechce. To se na to radši vykašle rovnou.
Jednou je operované koleno dobré, jindy bolí jako čert. Prý bychom se ale všichni divili, co Patrik Eliáš na ledě dokáže. Střílí i bruslí v plné rychlosti, tak proč nehraje? „Protože můžu chodit na led jen obden, každodenní zátěž nedávám,“ říká. V New Jersey má stále místo v kabině prvního týmu, na stole příslib kontraktu, za tréninkového parťáka dalšího rekonvalescenta Taylora Halla. Jenže ani tak to na návrat do nejlepší světové ligy nevypadá.
Jak se cítíte?
„Asi měsíc a půl stejně. Jsem schopný trénovat sám nebo s kluky, být třeba hodinku na ledě, ale pořád to není v takovém stavu, abych mohl koleno zatěžovat každodenně a do toho hrát ještě zápasy. Těžko říct, jestli ještě bude. Jsou dny, kdy je to lepší, a dny, kdy je to horší. Občas jsem po zátěži bolavý, někdy ne. Fakt nevím.“
Platí pořád dohoda, že když koleno dáte do kupy, dostanete od New Jersey smlouvu na poslední sezonu kariéry?
„To nevím (usměje se). Mám v kabině pořád své místo a můžu využívat veškeré zázemí Devils včetně jejich masérů i kondičních trenérů. To je strašně super, protože všechny tyhle věci kolem sebe potřebujete mít. Teď zrovna jedu na trénink se zraněným Taylorem Hallem a myslím, že i já pomůžu jemu. Je pro něj přece lepší, když na ledě nejezdí sám. Ale zpět k té dohodě, domluveni nějak s Jersey jsme. Až se můj stav začne ubírat jedním či druhým směrem, řekneme si, co dál. Buď definitivně ukončím kariéru, nebo si zkusím zatrénovat s týmem. Ale zatím je to někde mezi.“
Jak tuhle nejistotu vnímáte? Žere vás v hlavě hodně představa, že už si hokej třeba nikdy nezahrajete?
„Vůbec ne. Vždyť u mě to přece vůbec nepřišlo náhle. Člověk o konci přemýšlí dlouho. Když má takové zdravotní trable, řeší je operací, ale pořád se mu to vrací, musí o tom přece přemýšlet. Navíc dobře vidím ten trend, že se dává šance mladým. A tím myslím fakt mladé, osmnáctileté, devatenáctileté kluky. Vždyť já jsem už teď vděčný za to, jak dlouho jsem vůbec hokej mohl hrát.“
Za dvacet let věčných služeb v Devils jste se stal nejlepším útočníkem v historii klubu, objevovaly se i takové náznaky, jestli vaše jméno nepatří do Síně slávy. Předpokládám, že nemáte zapotřebí vracet se v takové pozici na led za každou cenu, že?
„Mě teď baví chodit na zimák, trénovat, být s klukama v kabině. Hokej přece miluju, to je jasný. Ale za každou cenu to teď fakt dělat nechci. Na operaci jsem šel primárně proto, abych mohl vést aktivní život po hokeji. Zahrát si s kamarády tenis, šlapat na kole, zajet si dětmi zalyžovat na hory. A samozřejmě jsem doufal, že bych si mohl zahrát i hokej. Jenže transplantace chrupavky je složitá operace s nejasným výsledkem, jiné a stoprocentní řešení ještě nikdo nevymyslel.“
Není lepší se s takovými problémy na hokej radši rovnou vykašlat a neriskovat, že byste o sportovní aktivity po hokejové kariéře mohl přijít?
„Víte, že si to občas taky říkám? Hlavně ve chvíli, kdy mě to nejvíc bolí. To si vždycky říkám: Sakra, proč sem vůbec chodím, vždyť už jsem se toho nahrál dost! Jenže mě to baví. A taky mi ten trénink pomáhá koleno po operaci zpevnit. Zásadně v tréninku nejdu přes bolest.“
Jak vůbec váš trénink vypadá?
„To byste byl překvapený, třeba kondiční trenér mi říká, že vypadám lépe než loni, když jsem v NHL ještě hrál. Bruslím hodně, zapojuju se do technického cvičení, střelby. Jenže jsem bohužel pořád další den bolavý. Na profesionální zátěž to teď fakt není. Myslím, že bych teď zvládl tak akorát ty úterky a čtvrtky, jak chodí mí bývalí spoluhráči hrát pro srandu doma v Letňanech.“ (směje se)
Teď chodíte na led s Taylorem Hallem. Jeho výměna do New Jersey vyvolala v létě poprask, ale Devils na ní spíše vydělali. Takový hráč jako on vašemu týmu v posledních sezonách chyběl, že?
„Souhlasím. Měli jsme tady dobré hráče, ale nikdo z nás nebyl každé střídání tak nebezpečný jako on. Zírám na to, jaký je bruslař. Je nějakých devět dní po operaci kolene, ale už bruslí a jeho rychlost je neuvěřitelná. Přesně se hodí pro hokej téhle doby. Devils v něm mají rychlost, šikovnost a hlavně útočníka, který je schopen rozhodovat zápasy. I když mě teda upřímně překvapilo, že ještě nikdy v kariéře nedal za sezonu více než třicet gólů. Snad to zlomí tady u nás.“
Kromě toho, že děláte trenérský sparing Hallovi, vás vedení klubu využívá ke komunikaci s Pavlem Zachou, možná budoucím lídrem týmu. Jaký na vás v premiérové sezoně dělá dojem?
„Pere se s tím a je dobře, že se vůbec pere. Nemá to lehké, psychicky i fyzicky pro něj musí být tahle sezona náročná. Ale hokejově je strašně šikovný. Je nebezpečný, vytváří šance, má přehled. Možná se to neukazuje na bodech, ale budoucnost má před sebou.“
