Petr Dias
7. března 2017 • 19:00

Havlát se rozpovídal o kariéře. Zranění? Mohl bych sepsat knihu

Autor: Petr Dias
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Už žádné návštěvy prestižních klinik a nekonečné konzultace s lékaři. Tělo oznámilo konec vrcholového provozu, a tak nezbylo než poslechnout. Útočník Martin Havlát po marném pokusu o restart v Kometě Brno začátkem února definitivně uzavřel kariéru. Sbalil výstroj, pečlivě ji uklidil do sklepa a odletěl si hovět na Floridu. „Mám to štěstí, že můžu normálně fungovat,“ vysvětlil borec, který jako jediný český hokejista vyhrál v jednom roce juniorský i seniorský titul mistra světa.



S lítostí nebo nostalgií na Martina Havláta nechoďte. Už dávno to má v sobě srovnané. Díky hokeji zažil pocity euforie, sypal góly, rozhodoval zápasy. Jenomže také pravidelně řešil zdravotní trable. A dost vážné. Slabší nátura by se sesypala. Kurýrování totiž zabralo spoustu času i energie. Přesto velký talent stihl v NHL zvládnout úctyhodných 790 zápasů a ukořistit 594 bodů. A k tomu přidal i výraznou stopu v národním týmu. Ale to je už pryč, minulost. Jen téma na vzpomínky během dlouhých večerů. „Už jsem se s tím dávno smířil, v pohodě,“ pronesl uvolněně pětatřicetiletý, dnes už bývalý útočník.

Skutečně se vám s koncem kariéry ulevilo?
„Proběhlo to celkem v klidu, takže se to dá nazvat jako úleva. Těžší chvíle jsem prožíval před rokem, když jsem se po dvou zápasech v St. Louis rozhodl skončit. Ne snad v ten první okamžik hned v kabině, ale v následujících týdnech. Pořád jsem si v hlavě přebíral a ptal se: sakra, co jsem udělal špatně? To teď jsem měl hned jasno. Věděl jsem, jak na tom jsem. Samozřejmě pokud bych mohl hrát a bylo by všechno tak, jak si všichni včetně mě přáli, bylo by to plus. Jenomže se situace vyvinula jinak. Když se vrátily problémy, šlo vlastně jen o potvrzení, že to nejde. Hotovo.“

Opravdu nebyla sebemenší šance, že byste se mohl dát dohromady?
„Ne! Kdyby byla, třeba i malá, pokračuju dál.“

Ptám se proto, že jiný člověk by se po tom, čím jste si musel projít, zřejmě sesypal. Nesehrál roli i určitý blok, strach o sebe?
„Máte pravdu, že ten můj seznam zranění je vážně hodně dlouhý. Na druhou stranu mi můžete věřit, že kdyby mě netrápily problémy s třísly, hraju dál. Chci hrát, nebo jsem chtěl, a dělal jsem pro to vždycky všechno. Není to tedy o nějakém bloku, nebo přehnané úzkosti. Přesně vím, co tam mám špatně, proč to nejde. Horší by bylo, kdyby mi tam minulé léto nic nenašli. To bych v hlavě měl.“

Udělal jste tedy tlustou čáru bez sebemenší lítosti?
„Asi tak. Jsem rád, že se zjistilo, co se mnou je. Jediné, nad čím si možná můžu trochu postesknout, že se skutečné problémy odhalily pozdě. Měl jsem řadu operací kloubů, břišní kýlu na obou stranách, takže se mi spousta doktorů vrtala právě v částech, kde mám teď ty problémy. Dokonce mi i kontrolovali kyčle, jenomže všechno bylo čisté. Přišlo se na to až loni, co jsem skončil v St. Louis. Tenkrát jsem zašel za dalšími specialisty. A přitom jsem ani nepočítal s tím, že se něco vyřeší. Byl jsem smířený, že to zabalím. No, a najednou jsem slyšel, že vědí, co se mnou je, a že když podstoupím léčbu, s hokejem by to mohlo jít.“

Po bleskovém konci v St. Louis utichla z vaší strany veškerá komunikace. Hodně se spekulovalo, co s vámi opravdu je.
„To je v pořádku. Všichni si můžou myslet, co chtějí.“

Potřeboval jste být sám?
„To zase ne. Chtěl jsem se jen dozvědět, jestli mám ještě naději. Jestli se lze dostat zdravotně zpátky na úroveň, abych mohl pokračovat a soupeřit v té nejlepší lize. Aby mi hokej dělal radost a aby to nebylo trápení. To jsem si potřeboval ujasnit. A jen mi nepřišlo nutné to ventilovat do světa.“

Probíral jste svou situaci se známými, s kamarády? Napadá mě třeba Patrik Eliáš.
„Nemluvil jsem s ním. A hlavně jsem typ člověka, který si věci rozhoduje sám.“

Plácat se v tom nemělo smysl

Prozraďte mi, kde jste bral sílu se pořád dokola rvát?
„Ve sportu to někdy tak chodí. A musíte se prostě smířit s tím, že zranění jsou jeho součástí. Když jsem tedy padl na hubu, snažil jsem co nejrychleji vrátit zpátky. A plácat se v tom by nemělo smysl.“

Nikdy vás v minulosti nepřepadla myšlenka se vším praštit?
„Určitě není příjemné pořád řešit nějaké potíže. A zvlášť ta ramena. To je člověk mimo na čtyři až šest měsíců, což už je vážné. Jasně, každé zranění ve vás něco zanechá, nějak vás poznamená. Ale nebyl jsem první, ani poslední, koho to potkalo. Spousta kluků si něčím podobným prošla. Pro mě to vlastně byla jistá forma motivace, dokázat, že to zvládnu. Akorát to nemuselo být tak často.“ (pousměje se)

Někdo v krizových situacích vyhledá odbornou pomoc psychologa. To zřejmě tedy není váš případ.
„Já tohle nikdy nevyhledával. Když jste zraněný, máte kolem sebe doktory, operatéry. A další lidi, co vám pomáhají s rehabilitací. Právě ti jsou možná důležitější než samotná operace. No, a pak… Pak už je to jen a jen na vás. Záleží na tom, jak tvrdě pracujete. Musíte totiž chtít sám, protože nikdo jiný vám nepomůže. Samozřejmě některé věci potřebují čas a neovlivníte je ani tím, jak moc chcete pracovat. Ale jinak je to jen váš zápas.“

Takže jste se po odchodu ze St. Louis jen uklidil před veřejností, abyste mohl tvrdě dřít?
„Chtěl jsem tomu dát všechno. Hrozně mě povzbudilo, co mi doktoři řekli. Jenomže jsem stejně věděl, že jediná šance, jak zjistit, co moje tělo zvládne, je zkusit se připravit na sezonu. Celé loňské léto jsem se zase připravoval, zase začínal od začátku, jen abych byl připravený. Jestli to půjde, poznáte totiž až v největším zápřahu.“

Do žádného kempu v NHL jste ale nakonec nenastoupil.
„Jsem soudný člověk. Sice jsem se cítil líp, ale ne natolik, abych se mohl ucházet o místo v nějakém týmu NHL. Proto jsem se rozhodl skončit. Dokonce jsem plánoval, že o své kariéře budu vyprávět mnohem dřív, už někdy kolem loňského listopadu. Právě v tu dobu mi ale zavolal Libor Zábranský z Komety. Pobavili jsme se, já mu popsal svou situaci a nakonec slíbil, že začnu trénovat. A uvidíme, jak na tom budu. Měsíc jsem trénoval sám na Floridě, do Brna jsem přijel 27. prosince a hned si to s klukama zkusil na ledě. Všechno vypadalo dobře, ale bohužel… Zase mi v tříslech luplo.“

A co s těmi prokletými třísly tedy máte?
„Jsou hodně potrhané, vlastně všechny šlachy okolo. A k tomu spoustu trhlin.“

To zní dost divoce. A v St. Louis si ničeho nevšimli, o ničem nevěděli?
„Ne, ne, doktoři mi to zjistili až potom.“

Dopátral jste se příčiny, proč jsou třísla tolik poničená?
„Vážně netuším. S třísly mám problémy vlastně od začátku kariéry, akorát jsem byl schopný se o to starat. Dávat se dohromady na zápasy a na celé sezony. Když je člověk mladý, všechno se hojí jinak. Kdybych věděl… Ale ne, nechci to rozebírat, stěžovat si a litovat se. Někdo je zraněný, někdo ne. Já jsem patřil do té první skupiny.“

Nemohlo to být způsobené i tím, že jste se při opakujících se návratech přemáhal?
„To nikdo neví. Každý má nějaký názor, každý doktor vám může říct svůj pohled a stejně se nedopátráte jednoznačné odpovědi. Nemá tedy cenu se v tom babrat. Já to beru tak, jak to je. Určitě si nestěžuju. Naopak, jsem moc šťastný za celou kariéru. Měl jsem štěstí, že jsem byl schopný hrát v NHL patnáct, šestnáct let.“

Možná jen vaše tělo nebylo schopné zvládnout obrovskou rychlost, dynamiku. Není náhoda, že vám v NHL vymysleli přezdívku Mach9...
„To bylo ze začátku. (směje se) To mi brusle vážně jezdily. Jako mladík jsem lítal a bylo to super.“

Kdo vás sledoval na trénincích Komety, zíral s otevřenou pusou. Prý by stačilo, abyste stál u mantinelu, jen posílal puky na branku a počítal si body. Nejste na sebe až moc přísný?
„Nevím, kdo mě viděl. (směje se) Je pravda, že jsem se v Brně ještě týden před definitivní rozlučkou cítil skvěle. Bohužel mi v tříslech luplo a léčení by bylo zase na delší dobu. Není to tedy o tom, jestli jsem na sebe moc náročný. Jsem jen realista. Přesně vím, co jsem si udělal. A je to pořád stejné. Jo, kdyby tak šlo, že jen skočím na modrou, vypálím a zase si sednu na střídačku, byla by to paráda. Jenomže hokej je jinde. V téhle době nemůžete hrát jinak než na sto procent. A to já prostě nemůžu.“

Jak dlouho jste po brněnském pokusu přemýšlel, že to celé ukončíte?
„To bylo jednoduché a docela rychlé. V noze mi píchlo a bylo hotovo. Ve skoro šestatřiceti tedy začínám život důchodce a nemám s tím problém.“

A co zkusit další operaci třísel? Třeba byste ještě odchod do důchodu přehodnotil?
„Už ne. Zkoušel jsem se vrátit třikrát... Té škody je tam napácháno tolik, že už by to nešlo. Poslední roky jsem se snažil pořád přijít na to, v čem je problém. To už teď vím. A stejně tak vím, že nastal čas. Nemám na to, abych hrál, jak chci nebo co se mě očekává.“

Vím, že to máte vnitřně uzavřené. Přesto, udělal byste s odstupem času v léčbě něco jinak?
„Vůbec ne, udělal jsem vše, co se dalo. Nenajde se moc lidí, kteří by se o svoje tělo starali víc, než jsem to dělal já. S nadsázkou by se dalo říct, že bych mohl vyučovat někde na fakultě, takže jsem věděl, co se s sebou dělat. (rozesměje se) Stal se ze mě hlavně odborník na ramena a vlastně na všechny klouby. Kdybych chtěl sepsat všechna svoje zranění, spotřeboval bych dost papíru. Bylo by to na knihu.“

Ovlivnily ho problémy v Chicagu

Jaké zranění vás nejvíc rozhodilo?
„Je těžké vybrat nejhorší okamžik. Každé zranění naštve, nikdy není vhodná doba, aby člověk marodil.“

Českým fanouškům se asi hned vybaví šampionát v Bratislavě, kde jste nedohrál kvůli pochroumanému ramenu v zápase s Německem.
„Jo, na to si moc dobře pamatuju. Jedna rána a bylo po turnaji. Přitom nám to šlo vážně skvěle… (chvíli přemýšlí) Možná mě ale nejvíc ovlivnily problémy hned v prvním roce v Chicagu. Taky jsme to měli skvělé rozjeté, pro mě to byl asi nejlepší start do sezony. Nastupovali jsme s Vrbatkou a Handzušem, dokonale nám to klapalo. Jenomže asi v osmém zápase jsem si nešťastně poranil kotník a na šest týdnů jsem byl mimo. Nakonec se sezona povedla, ovšem mohlo to být mnohem lepší.“

Navzdory velkým trablům se zdravím jste měl vynikající kariéru. Pochybuju, že by se třeba někomu z nástupců povedlo získat v jednom roce juniorský i seniorský titul. Jaké vzpomínky vám naskočí na první dobrou?
„Všechny první zápasy, první střídání a první gól. To pro mě bylo vždycky speciální. Samozřejmě, že nejspíš každého napadne, že jsem se v kariéře mohl podstatně dál posunout. Ale to jsou jen kdyby. Sice jsem se pral se zraněními celou kariéru, přesto ničeho nelituju. Vždyť jsem prožil skvělý hokejový život.“

A teď se na Floridě pohodlně usadíte na verandu, budete jen relaxovat a vyprávět historky sousedům?
„Ano. (směje se) Uvidíme, musím se teprve rozkoukat. Na Floridě jsme s mojí Ivankou a dcerkami začali žít v listopadu. Ale odpočinek plánuju. Mám dvě holčičky a doufám, že hokej hrát nebudou. Nehrozí tedy, že bych musel trávit čas někde v zimě na stadionu.“

Nejtěžší Havlátova zranění:

RAMENO

29. listopadu 2005 v zápase s Montrealem si poranil pravé rameno, následně musel podstoupit transplantaci části kosti od mrtvého dárce. Chyběl 58 zápasů.

3. dubna 2007 si v souboji s Nashvillem vykloubil operované rameno a musel na druhou operaci. Léčba zabrala čtyři měsíce.

4. října 2007 se zranil hned v úvodním utkání sezony proti Minnesotě. A znovu si vykloubil pravé rameno. Na operaci nešel, vynechal 22 zápasů.

27. února 2008 si pravé rameno pochroumal v utkání proti Phoenixu a podstoupil operaci. Léčba trvala 4 měsíce.

9. května 2011 dostal v posledním utkání osmifinálové skupiny MS hit od Denise Reulse a skončil. Musel na operaci, léčil se 4 měsíce. Nové angažmá v San Jose rozjel až 21. října proti New Jersey.

KOTNÍK

20. října 2006, kdy už nastupoval za Chicago, nedohrál zápas proti Dallasu, natáhl si vazy. Na ledě se objevil po měsíci a 19 dnech, vynechal 14 zápasů.

PODKOLENNÍ ŠLACHY

17. prosince 2011 při vstupu na led zadrhli bruslí o mantinel. Vrátil se 15. března 2012, vynechal 39 zápasů.

PÁNEV

1. května 2013 v play off proti Vancouveru utrpěl zranění v pánevní oblasti, sice se vrátil na konec play off, ale po sezoně podstoupil operaci pánve. Vrátil se až v následující sezoně 31. října proti Los Angeles. Vynechal „jen“ 12 zápasů.

TŘÍSLA

Kvůli přetrvávajícím bolestem odehrál v sezoně 2014/15 za New Jersey jen 40 zápasů z dvaaosmdesáti.

V další sezoně podepsal kontrakt v St. Louis, ale stihl jen dvě utkání. V prvním proti New Jersey vstřelil vítězný gól, jenomže se opět ozvala bolest. 12. listopadu 2015 proti Rangers nedohrál, byl to navíc poslední zápas kariéry.

Počkejte, to chcete hokej zcela vyškrtnout ze života?
„To neříkám, ale nebude to moje náplň. Co jsem v St. Louis skončil a než jsem přijel do Česka, nebyl jsem na jediném hokeji! A když už se třeba kouknu na zápas v televizi, je to jen na chvilku. Nedělá mi to dobře, spíš mě rozčiluje, že tam nemůžu být.“

A dokážete si představit, že byste se v budoucnu v hokeji angažoval?
„Vím, že kluci na Floridě, právě tam, kde žijeme, trénují malé děti a baví je to. U mě je to jiné. Na nic nikdy neříkám ne, ale teď je hokej… Jak to říct? Teď prostě není na pořadu dne.“

Máte dvě dcery, možná by vás tedy nabudil syn, který by navíc mohl pokračovat v tradici hokejové rodiny?
„Jenomže já umím jenom holčičky.“ (směje se)

Rozumím. Spíš to asi vypadá, že společně půjdete cestou golfu nebo tenisu.
„Samozřejmě, už to mám naplánované. Ale ne, vážně. Hlavně ať jsou zdravé! To je pro mě nejdůležitější. Navíc jsou ještě malé, takže uvidíme, jakým směrem je to potáhne.“

A do čeho se tedy pustíte vy?
„Nechystám se vůbec na nic, ani není kam spěchat. Na jednu stranu jsem musel skončit s hokejem, na druhou mám štěstí, že můžu normálně fungovat. Poslední měsíce jsem chodil na golf. Předtím jsem na to nikdy neměl čas a vlastně mě to ani netáhlo. Hodně kluků mě ale přemlouvalo, abych začal a mohli jsme si pak v létě dát partičku. Pustil jsem se tedy do toho. A musím přiznat, že mě to docela chytlo. Zase držím v ruce hůl. (směje se) Dvanáct let jsem navíc kvůli ramenu a dalším věcem nemohl hrát tenis, tak teď mám šanci. A je toho víc. Zažil jsem už plno věcí, na které jsem nikdy neměl čas. Co jsem byl doma v Brně, byl jsem snad po patnácti letech na horách. Představte si to!“

Program zní zajímavě. Nicméně není to na špičkového sportovce, zvyklého na náročný režim a dril, příliš málo akce?
„Já jsem si tím chviličku prošel minulý rok, než jsem zase rozhodl trénovat. Vím, že to nebude jednoduché. Potřebuju si něco najít, co mě bude naplňovat. Ale nemusím to hledat dneska, nebo zítra. Není kam spěchat.“

Vstoupit do diskuse
0
Aktuální zápasy
Články odjinud


Články odjinud