To největší, co v hokeji mohl prožít, přišlo o víkendu. Slovutného kanonýra Milana Hejduka, který uzavřel kariéru před více než čtyřmi roky, uctili v klubu Colorado Avalanche vyvěšením dresu pod strop denverské arény. Jediný český držitel trofeje pro nejlepšího střelce NHL si společně s nejbližšími vychutnal jedinečný okamžik. „Víc dosáhnout nelze,“ svěřil se pak v rozhovoru pro Sport.
Zrovna odstrojoval vánoční stromek, ozdoby uklízel do krabic. Bylo pondělí odpoledne a Milan Hejduk si doma ve svém sídle v Coloradu vychutnával božský klid. A u toho se s chutí vrátil k víkendové ceremonii, kterou ze zdejších hokejových hvězd poznal doposud jen Dominik Hašek. Jednačtyřicetiletá legenda vyprávěla třeba o tom, jak málem prasklo překvapení s dárkem v podobě Petera Forsberga.
Tak už jste strávil tu velkou slávu?
„Pořád to ve mně doznívá. Byl to fakt parádní večer, moc jsem si ho užil. Klubu se to povedlo zorganizovat fantasticky, lidé z Avalanche si zaslouží absolutorium. Pro mě a celou moji rodinu to byla obrovská pocta. Vynikající večer po všech stránkách, odnáším si krásné vzpomínky.“
Plachta s vaším číslem 23 visí pod stropem arény mezi absolutními legendami. Jak to vypadá zezdola a co u toho cítíte?
„Nejhezčí na tom je, že kdykoli teď půjdu do Pepsi Center, můj dres tam bude viset. To je hrozně příjemný pocit. Zahřeje to vážně moc.“
Dostává tím pádem oficiální klubová legenda i další výhody?
„Slevu na tramvaj třeba? To si nemyslím. (usmívá se) Ale pokud budu chtít na hokej, nějaké lístky asi dostanu. Podstatné asi je, že nikdo z hráčů Colorada už si nebude moci vzít třiadvacítku, to má svoji váhu.“
VIDEO | Colorado vyřadilo Hejdukův dres
Jelikož nejste zrovna slavící typ, který by zbožňoval veřejné akce, jste svým způsobem rád, že máte celou monstrakci za sebou?
„Samozřejmě že kolem toho byl docela humbuk už pár dnů předtím. Absolvoval jsem toho dost, iks rozhovorů pro místní média, vyfotil jsem se asi s milionem lidí. Za normálních okolností bych se v tom rozhodně nevyžíval, ale tady mě to bavilo. A to trvalo asi týden v kuse. Hlavně celý večer jsem si užíval, přes všechnu nervozitu. Přece jen mluvit před plným barákem není úplně jednoduché. Když se ovšem do toho dostanete, lidi se chytnou a všem je moc příjemně. Všichni známí a kamarádi mi dopředu říkali, že si to musím vychutnat, neřešit trému, protože tohle se hned tak někomu nepoštěstí.“
Je to zase o dost jiný pocit euforie než vyhraný Stanley Cup a mraky gólů v NHL?
„Určitě. Je to specifické potěšení z toho, co se vám v kariéře povedlo. Došlo mi, že tohle je vlastně nejvíc, co můžete v hokeji získat. Největší pocta. Není to otázka jedné, dvou sezon, ale celé kariéry. Jsem za to prostě rád.“
Dramaturgie vyvěšování dresu v NHL je víceméně daná, nastal nějaký moment překvapení, jímž by vás Avalanche dostali?
„Překvapilo mě, kolik věcí drželi v utajení. Vůbec jsem netušil, že u toho budou Peter Forsberg s Alexem Tanguayem, a že na plochu dokonce přitáhnou Stanley Cup. Že se jim podaří dovézt i Maurice Richard Trophy. A co mě dostalo, můj tým kluků, které trénuju, přivezl na led plachtu, která šla následně pod strop. Byla to samá krásná překvapení.“
Na některých snímcích nebo v záznamu bylo vidět, že bojujete s emocemi. Byl jste hodně naměkko?
„Je to tak. Nejvíc emocí ve mně lítalo ve chvíli, kdy dres stoupal nahoru, a úplně nejvíc v momentu, kdy se ostatní dresy roztáhly a můj vplul mezi ně doprostřed. Tam jsem naměkko byl, bez debat.“
Jak to celé prožívali vaši synové s manželkou Zlatou?
„I pro ně to bylo super. Kluci jednak nesli s kamarády z týmu plachtu, jednak absolvovali rozbruslení s Avalanche. A ještě o přestávkách zápasu s Minnesotou dělali takovou show, kdy se mančaft rozdělil na dvě skupiny a absolvoval překážkovou dráhu. Závodili proti sobě. Užili si to náramně, byl to pro ně zážitek.“
„Přesně tak. Vždycky je fajn, když je u takové příležitosti celá rodina, děti jsou starší, mají z toho rozum a všichni to intenzivně vnímají. Myslím, že klukům došlo, co tahle pocta znamená.“ (usmívá se)
Proslov jste si připravoval sám, anebo jste si nechal poradit?
„Psal jsem si ho sám, jen jsem ho konzultoval se sekretářkou Avalanche, která měla správné povědomí o tom, jaká jména by neměla chybět, hlavně co se týká vlastníka klubu, bývalých generálních manažerů a podobně. Snažil jsem se vyjmenovat lidi, kteří mi v klubu pomohli a se kterými jsem toho nejvíc odehrál.“
Jak se vyvedla afterparty? Měl jste čas sednout si s Peterem Forsbergem a dalšími bývalými parťáky?
„Peter s Alexem museli brzy odletět, ale i tak jsme si samozřejmě stihli popovídat. Jinak jsme měli sezení v jedné hospodě, přišla spousta lidí, to bylo také fajn.“
Jak se má Peter Forsberg?
„Nasmáli jsme se jedné věci. Jak přede mnou Avalanche tajili, že Peter ze Švédska přijede, byl si na pár dnů zalyžovat ve Vailu. A my tam s rodinou vyrazili taky. Ve stejný den. Teď si vezměte, kdybychom se tam potkali někde na kopci, asi bych koukal, co tam dělá. Třeba by přede mnou ujížděl a dělal, že to není on. (směje se) Takže to vlastně dopadlo dobře a já si vychutnal překvapení s Peterovou účastí na ceremoniálu.“
Zrovna jsem si chtěl říci o veselou příhodu z natáčení. Tak už nemusím…
„Jo, tohle byla dobrá příhoda. A jinak Peter se má dobře, jeho kluk se dal taky na hokej. Akorát jsem se divil, když mi vyprávěl, že se chce na ledě pořád prát. Říkám mu: A po kom je? (usmívá se) Má toho docela dost, vydal se do byznysu a má svoji značku obuvi, tak uvidíme, jak mu to půjde.“
Pokud se ohlédnete za vaší kariérou, co vám vysvitne jako první moment? Anebo jich je víc?
„Hele, v mém případě to o jednom konkrétním momentu asi nebude. Promítá se mi celá kariéra, začátky v Ústí nad Labem, rok v Teplicích pod vedením táty, přechod do Pardubic, draft Quebec Nordiques ve čtyřiadevadesátém. Vždycky jsem si myslel a i v té řeči jsem to zmiňoval, že si NHL nikdy nezahraju. Být vybraný ve čtvrtém kole, 87. celkově, to nevypovídá nic o megatalentu. Ale nějakým způsobem jsem se vyhrál, dostal příležitost v Avalanche, chytnul jsem ji za pačesy a … A už jsem zůstal. Čtrnáct let v kuse. Díky mým spoluhráčům, lidem okolo. Roli každopádně hrálo i štěstí, v tak ostré konkurenci ho potřebujete. Sešlo se to parádně.“
A vidíte, mezi klubovými legendami jste jediným hráčem, co celou kariéru v NHL odehrál na jedné adrese.
„Nejvíc zápasů za Avalanche, jinak třeba Joe Sakic působil už v Quebeku, odkud se pak klub přestěhoval. Nakonec mi napočítali přes tisíc zápasů za Colorado, toho si cením.“
Zápasy za Colorado Avalanche: |
||
| 1. | Milan Hejduk | 1020 |
| 2. | Joe Sakic | 870 |
| 3. | Adam Foote | 760 |
| 4. | Cody McLeod | 658 |
| 5. | Alex Tanguay | 598 |
Dal byste si to ještě jednou?
„Jednoznačně. Bez jakýchkoli diskusí. Jasně, někdy to nebylo ideální, člověk se občas i trápil, ale v hlavě mi zůstanou hlavně ty krásné vzpomínky. Především na začátku mojí kariéry v NHL jsme měli vynikající mužstvo, působit v něm byla obrovská zábava. Větší než v posledních letech. Ale takhle to chodí, je to normální. Dokud jste součástí NHL, nejlepší ligy světa, těžko proti něčemu můžete protestovat, byť se mužstvu nedaří. To se prostě nehodí.“
Jak se vám vůbec pozdává současná NHL? Mám pocit, že právě vy, borci narození v sedmdesátých letech, si ji až tolik nevychutnáváte. Je to téměř jiný sport.
„Něco na tom je. Ačkoli hráči jsou rozhodně kvalitnější, fyzicky zdatnější, než jsme bývali my, a hokej je díky tomu dynamičtější, samotná hra je tak rychlá, že to na oko někdy není úplně ono. Je to takový účelný hokej, puky se házejí do třetiny, protože střední pásmo je přehuštěné, mele se to před brankou a došťouchává za každou cenu. Dnes máte skoro dvoumetrové gólmany, jen tak něco nepustí. Druhá věc je, že NHL dělá dost pro to, aby padalo hodně gólů, podporuje ofenzivně laděné týmy, proto se píská kdeco. Držíte hůl v jedné ruce, sáhnete s ní po soupeři a už je to sekání. Stačí se dotknout a jdete ven. Vzniká spousta přesilovek, padá víc gólů, ale je otázka, zda se tím zvedá i krása hokeje.“
Nemáte pocit, že hráčů, za kterými jdou davy, je čím dál méně? Až na pár výjimek jako by všichni postupně splývali v jedno stádo.
„Jo, loni měl jen McDavid sto bodů, nikdo jiný. Kdo udělá osmdesát bodů, má bod na zápas, je považovaný za top hráče. Liga se hrozně vyrovnala a už to není jako dřív, kdy některé týmy dominovaly hromadu let. Dřív taky bývaly na týmech dvě dobré lajny, třetí a čtvrtá byly spíš do počtu. V minulosti jste do čtvrté formace uklízeli bitkaře, hráče, co se chtěli hlavně prát. Dnes je to řada, která může svými góly v klidu rozhodnout zápas. Kvůli platovým stropům si dnes každý klub sáhne na excelentního hráče a kolem něj má množnost vybudovat konkurenceschopný tým, který může porazit každého. Pokud dnes hraje první s posledním, Tampa s Arizonou, klidně může vyhrát Arizona. Stačí mít dobrý den.“
Těžko sázet na výsledky NHL.
„Podle mě se na ni sází hodně blbě.“ (usmívá se)
Když jsme se bavili naposledy, teprve jste přemítal, zda se v budoucnu připojíte do služeb Avalanche, odrazovalo vás zejména cestování. Už jste pokročil dál?
„Už pro ně dělám. Jde o projekt, který podporuje i centrála NHL, a jeho cílem je podchycení co největšího počtu dětí pro hokej. Vymyslel se program pod názvem LTP, learn to play hockey. Rodiče si s velkou slevou koupí od NHL za 150 dolarů kompletní výstroj, v té ceně je i šest hodin ledu pod vedením trenérů, v případě Avalanche to mám na starost já a John-Michael Liles. Na nás je minimálně jednou navštívit každou hokejovou organizaci státu Colorado a dětem se věnovat, učit je bruslit.“
Kolik klubů a adres to obnáší?
„Asi pětatřicet. Myšlenka celého projektu je i ta, že čím víc dětí bude hrát hokej, tím víc fanoušků bude mít jejich největší klub ve státě. Předpokládá se, že když kluk nebo holka začnou hrát hokej, budou se chtít podívat i na NHL. S dítětem tedy i celá rodina, aspoň párkrát za sezonu. Vedle vychovávání hokejistů jde taky o získání nebo rozšíření fanouškovské základny. To je v kostce moje práce pro Avalanche.“
Vedle toho řídíte výchovu dvojčat Marka a Davida, jak jim to jde?
„Dobře, tým nám šlape, kluci taky. Trénujeme společně s Honzou Hejdou, já se starám o útočníky, on o beky. Baví nás to všechny, což je klíčové.“
