Předávání prstenů, živé fórum s fanoušky a nakonec slavnostní uvedení do Hockey Hall of Fame. Dominik Hašek tohle před pěti lety zažil sám jako vůbec první český hokejista. Letos ho doplní další legenda, Václav Nedomanský. „Dlouho a skvěle hrál za Slovan a reprezentaci, v době, kdy cizinci byli v zámoří téměř bez šancí, patřil jako starší hráč k nejlepším ve WHA a NHL,“ vypočítává zlatý medailista z olympiády v Naganu a dvojnásobný vítěz Stanley Cupu, který se přijetí nových členů do Síně slávy v Torontu osobně zúčastnil.
Vybaví se vám ještě něco z Nedomanského působení v Československu?
„Hrozně málo. Pamatuju si, že hrál za nároďák, viděl jsem ho taky v Pardubicích v roce 1973, kdy získaly titul. Hrál tam se Slovanem. Ale vím, že to byl pan střelec. Hráli jsme si na něj při hokeji, kluci, když stříleli, tak chtěli být Nedomanský. V té době patřil k našim nejlepším střelcům, ještě měl takové hezké jméno. Ještě si vzpomínám, jak dával na mistrovství světa 1972 gól ve druhém zápase proti Rusům. Vláďa Martinec nahrával a on to tam šoupnul tím svým typickým švihem. On měl fakt střelu. Uměl všechno, ale ta jeho rána švihem byla fantastická.“
Zaregistroval jste, když v roce 1974 emigroval?
„Vůbec. Byl jsem ještě malý a o tomhle se nepsalo. Když utekl, bylo mi devět let, tyhle věci jsem ještě nechápal. Najednou v reprezentaci prostě nebyl a místo něj hrál někdo jiný. Byla to jiná doba, vysvětlovat to dnešním mladým je trošku složitější. Zkrátka Nedomanský najednou zmizel a nikdo si ani pořádně neuvědomil, že tam už není.“
Přitom jako první hráč, který emigroval, se výrazně prosadil ve WHA a pak v NHL. To jsme však mohli jen tušit. V novinách se o něm psát nesmělo, režim se takové zprávy snažil utajit…
„Odešel v téměř jednatřiceti, tři roky hrál ve WHA a už tam prožil vynikající sezony, dal i přes 50 gólů. Pak zamířil do NHL a pořád ještě nastřílel přes třicet branek. Jako starší hráč stále ještě patřil k nejlepším, jestli ne v celé NHL, tak v Detroitu. Ještě když já jsem tam přišel, tak na něj vzpomínali. Pro ně byl Big Ned.“
Velký rozhovor s Václavem Nedomanským čtěte zde »
Kolem Nedomanského se šířily taky různé báchorky. Třeba, že zahynul při autonehodě. Přišla na něj někdy řeč, když jste byl starší?
„To taky ne. Ani později. Do Detroitu jsem přišel nějakých dvacet let po něm, takže hráčů, kteří ho pamatovali jako hokejistu, jsem moc nezastihl. Ale viděl jsem ho tam na fotkách, semtam se o něm někdo zmínil, jak byl výborný. On hrál v Detroitu jen asi pět let, to není zase tolik. Ale i za tu dobu a na to, že mu bylo pětatřicet, šestatřicet, tam měl vynikající statistiky. Takže ta odměna, kterou teď dostal, byla za víc věcí. Dlouho a skvěle hrál za Slovan a reprezentaci, odhodlal se odejít ještě v době, kdy cizinci v zámoří byli téměř bez šancí. Jenže on se uplatnil a navíc v pokročilejším věku, což je obdivuhodné. Musel si vydobýt místo, když mu bylo přes třicet a dokázal to. Myslím, že se při volbě přihlíželo ke všem těmto věcem, a proto se rozhodli ho vybrat.“
Proč zrovna až v letošním roce, proč ne třeba dřív?
„V některých letech se neobjeví tolik mladších hráčů, kteří mají tři roky po skončení kariéry a jsou zrovna ten rok způsobilí pro přijetí do Síně slávy. Výběrová komise se pak vrací k vynikajícím hráčům minulosti, kteří ještě nebyli oceněni, a z nich pak vybírá. Tenhle rok byl zrovna tím, kdy se neobjevilo tolik čerstvých návrhů. Václav Nedomanský je jedním z nejlepších hokejistů, kteří v Hockey Hall of Fame ještě nebyli. Byl to správný výběr, zaslouží si to.“
A nejen díky svým gólům. Taky pomohl otevřít Evropanům cestu do NHL, další čeští a slovenští hráči ho následovali a odhodlali se udělat totéž, co on, viďte?
„Kdyby to neudělal, třeba by se tak nerozhodli. Dalším velkým jménem, které se prosadilo, byl Peter Šťastný. Odcházel v pětadvaceti, jeho kariéra v NHL byla závratnější. To je bez debat. Ale kdyby Nedomanský odešel o pět let dřív, jeho kariéra mohla být úplně stejná a byl by v Hockey Hall of Fame dřív, třeba právě ty tři povinné roky po ukončení kariéry.“
Měl jste možnost se s ním setkat osobně ještě někdy před jeho uvedením do Hockey Hall of Fame?
„Asi před třemi lety v Síni slávy českého hokeje. Seděli jsme asi půl hodiny u stolu, jenom my dva. Nikdo další tam nebyl, potkali jsme se tam náhodou. Nikam jsme nepospíchali, a tak jsme si mohli pěkně popovídat.“
