Od reprezentační přípravy si odskočil do zámoří, aby svoje dva výběry vedl na nejvyšším americkém mládežnickém šampionátu. Teď už je zpět v plné síle. Nachystaný udělat maximum, aby mužstvo uspělo na blížícím se mistrovství v Paříži. „Je krásné pracovat pro svou zemi a pokusit se udělat nějaký výsledek,“ tvrdí asistent Václav Prospal, dvojnásobný světový šampion.
Jak se těšíte na turnaj v nové roli?
„Na Vídeň mám nádherné vzpomínky, už se moc těším do Paříže. Stejně jako při Světovém poháru to pro mě bude obrovská čest, že si budu moct stoupnout na českou střídačku. A pocta. V mém případě je jedno, jestli je člověk hráč nebo trenér. Pro kouče je super, když vidí, že má kolem partu třiadvaceti kluků v dresech, kteří touží uspět.“
Teď ale tým určitě nepatří mezi takové favority jako ve vaší hráčské éře.
„Je pravda, že když jsem byl poprvé na mistrovství v roce 2000, byl kádr na zlato. Medaile byla svým způsobem samozřejmostí. Ale i teď je to výzva. Můžeme polemizovat, v jakém stavu se náš hokej nachází, ale každopádně je krásný pracovat pro svou zemi s tím, že se opět pokusíme udělat nějaký výsledek. Abychom se mohli vrátit se vztyčenou hlavou a aby o naše hráče byl opět zájem v těch nejlepších ligách. Vždycky mám chuť hráčům říct: Šlápněte do toho a užijte si každý moment! Protože jednou to všechno skončí, ani nevíte jak.“
I vám kariéra tak uletěla?
„A jak! Přijde mi, že je to nedávno, co jsem poprvé odletěl z republiky, abych se pokusil o štěstí a prorazil za mořem. Bylo mi osmnáct, byl jsem vyjukaný. A podívejte, je mi přes čtyřicet. Člověk se ani nenaděje a je to pryč.“
Při Světovém poháru jste pracoval vesměs s osobnostmi z NHL, je to teď pro vás jiné, když je v týmu spousta mladších hráčů z Evropy? Znal jste všechny vůbec?
„Měl jsem možnost je poznat během prosincového turnaje Channel One Cup, některé i v létě při kempu v Rokycanech. Navíc pečlivě sleduju extraligu, koukám na zápasy, sestřihy, statistiky. Takže v tom není problém. Dá se to trochu připodobnit tomu, co jsem zažíval jako hráč. Vytrejdují tě někam, jdeš do nové kabiny, musíš se seznámit, abys zapadnul. Spoustu hráčů už jsem viděl předtím, takže to není až takový extrémní skok.“
Jste spokojený s jejich přístupem?
„Všichni jdeme za společným cílem. Za celý realizační tým musím říct, že hráči makají naplno, přístup je skvělý. Na to si nemůžeme stěžovat. Všichni dělají maximum, aby se dostali na mistrovství. Ne všem se to podaří, ale aspoň si kluci mohou prodloužit sezonu. Protože nikdo neví, kdy se do výběru zase dostane. Nikde není psáno, že když je tam teď, že tam bude automaticky příští rok znovu.“
Jak vás především mladší hráči vnímají? Váží si, že je trénuje někdo, kdo v NHL odehrál přes tisíc zápasů?
„Takhle to neberu. Pořád se svým způsobem cítím jedním z nich. Kdyby na to přišlo, myslím si, že bychom si s nimi ještě nějakou tu čunču mohli se Špágrem (Jaroslavem Špačkem, dalším asistentem) zahrát. Snažím se klukům poradit, pomoct.“
Tykají vám, nebo vykají?
„Tady už nejsme v sedmé nebo osmé třídě, takže si všichni říkáme čau. Nevím, jak to mají kluci s hlavním trenérem, abych nemluvil za někoho jiného, ale já po nikom vykání nevyžaduju. Naopak jsem rád, když mi tykají. Zas tak starej nejsem. A je i příjemné si s nimi sednout, dokázat si popovídat o nejrůznějších věcech. I když obě strany si uvědomují, že už nejsem hráč, jako trenéři máme svůj kamrlík, takže i když si tykáme, neprobíráme určitě spolu všechny věci, které letí pouze v kabině.“
Jak moc je pro vás důležité, že mužstvo posílí Jakub Voráček, klíčový útočník Philadelphie?
„Bude to obrovské plus. Zpestření naší ofenzivy, protože on je to velmi kreativní hráč, který za posledních pět let obrovsky vyzrál, co se týče útočných schopností. Hraje hodně minut, sbírá body, je schopný udělat spoluhráče v lajně lepšími. Stal se z něj lídr. Je to jeden z nejlepších hráčů, které tato země má. A jestliže se rozhodne přijet po dlouhé těžké sezoně v NHL, navíc když v ní byl i Světový pohár, vydává to jasný signál těm mladším, kteří se rozhodnou nepřijet.“
NHL a olympiáda? Už není cesty zpět
Mrzí vás to?
„Je to věc každého. My jako trenéři se tím nemůžeme zabývat a řešit co by, kdyby. Musíme hrát s tím, co máme. Každý kouč chce mít co nejlepší hráče, ale jsou věci, které nemůže ovlivnit. I když jsem v médiích zaznamenal, že nám to nějak skřípalo při komunikaci s hráči, mám dojem, že naopak byla velmi dobrá. Pepa (Jandač) s celým realizačním týmem dělá maximum, co se týče domluvy s hráči. Pokud jde o NHL, už tam prostě nemáme takový výběr jako dřív.“
Když se vrátíme k Voráčkovi, mohlo by fungovat jeho spojení s Romanem Červenkou? Že by vytvořili nejúdernější dvojku?
„Na to je ještě hrozně brzo. Kuba se připojí teprve příští týden, před Českými hrami v Českých Budějovicích, takže zatím jsme ve fázi hledání. Uvidíme. Nejde jenom o Vorase, jeden hráč nic nezmůže. My potřebujeme víc takových lídrů. Každý v týmu je svým způsobem lídr, protože nejde myslet jenom na góly. Zrovna před chvílí jsem si četl článek s Vencou Varaďou, mým bývalým spolubydlícím z mistrovství světa. Byl to vynikající hráč, ale nedával spoustu gólů. I tak byl mimořádně platný. A dneska to samé vyžaduje jako kouč osmnáctky od svých kluků. Protože mužstvo potřebuje i někoho, kdo bude bránit, kdo skočí do střely, ubrání oslabení.“
NHL znáte výborně. Myslíte si, že ještě existuje naděje, že by zámořští hráči startovali na olympiádě? Nebo je to definitivně pasé?
„Jakmile NHL udělá takové rozhodnutí, že hráče nepustí, tak si myslím, že si za tím bude stát. Může se ještě něco stát, člověk nikdy neví, ale pokud jde o můj názor, tak si myslím, že už není cesty zpět.“
Jak vlastně dopadly vaše mládežnické týmy Tampa Scorpions na celonárodním americkém šampionátu?
„Už jenom to, že jsme se tam dostali, bylo ocenění pro celou organizaci. I trochu pro mě jako někoho, kdy ty týmy vede. Protože tam se probojují opravdu jenom ti nejlepší, to už je nejvyšší kategorie AAA.“
Vy oba týmy přímo koučujete?
„Ano. U toho týmu do šestnácti let jsem už delší dobu, na tenhle šampionát jsme se dostali potřetí za sebou, protože jsme vyhráli jihovýchodní mistrovství. Což je skvělé ocenění. Mám radost, že u toho byl vždycky i můj syn Vinny. Osmnáctka přišla během sezony o trenéra, takže jsem se k tomu taky nachomýtnul, nebyl nikdo jiný, kdo by to v tu chvíli převzal. Rodina tím docela trpěla, tréninky byly až do jedenácti večer, ale zase to byla další zkušenost pro mě. Je znát, že jsou to starší kluci. Bylo super, že jsme se nakonec se šestnáctkou i osmnáctkou dostali na ten nejvyšší turnaj.“
A tam jste dopadli jak?
„Odjížděli jsme s velkým respektem, nakonec jsme v té nejvyšší konkurenci nevyhráli ani jeden zápas. Ale až na jednu výjimku to bylo o gól nebo o dva, takže to bylo pozitivní zjištění, že na tom levelu můžeme hrát. Je velký úspěch už jenom tam být, i když pochopitelně bych byl rád, kdybychom aspoň dva zápasy vyhráli. Každopádně je to velké povzbuzení do budoucna.“
Jak vůbec takový turnaj vypadá?
„To už je opravdu velká věc. Tam se probojují jenom ti nejlepší, pohybují se tam skauti i manažeři z juniorských nebo univerzitních lig.“
Může se i ve vašem týmu objevit hráč pro NHL?
„V té osmnáctce je jeden, který by měl šanci, ale bude to mít těžký, protože jeho největším problémem je hlava, myšlení. Ale na univerzitu se může dost hráčů dostat, když budou pracovat. Kluci se tam zviditelnili, nejde jenom o góly, ale i o to, jak se prezentují. Na to se skauti zaměřují. Chtějí do týmu získat charakterově zdravé a dobré lidi.“
