Jeho hlas i tvář znají všichni, stejně jako nezapomenutelné hlášky typu Vítej zlatý hattricku! Nebo Přepište dějiny! Jenže někdy hlas šéfkomentátora České televize Roberta Záruby podezřele zeslábne, nebo není slyšet vůbec. Jako při výbuchu hokejové reprezentace i kouče Aloise Hadamczika v Soči. Měl tým systém? Bylo záhodno, aby trenér skončil? „Nejsem zastáncem jednoduchých teorií, že si to hráči sami koučovali, a podobných nesmyslů,“ namítá televizní hvězda.
Poslyšte, počítá se Robert Záruba mezi nýmandy, nebo se vás to netýká?
„Počkejte… V jakém smyslu?“
V tom, se kterým přišel Alois Hadamczik. Mířil jím na hokejové novináře.
„Jo takhle… To já nevím. Těžko to asi můžu posoudit. Ale myslím si, že ne. My jsme měli korektní vztah. Pravda je, že ke konci jsme spolu mluvili méně než dřív, čímž myslím oficiální komunikaci. Ale možná je to tím, že na olympijských hrách je to tak zavedené, člověk se ke sportovcům a trenérům dostává trošku hůř. Nedělal bych z toho tedy žádnou vědu. Takže ne, nepočítám. Asi nikdo se dobrovolně pod tenhle název nezahrnuje. Je to stejné, jako když prezident republiky řekne, že novináři jsou žumpa. Děláme si z toho legraci, zdravíme se tak, ale vážně to nikdo nebere.“
Pro mě je to taková pointa docela bizarního příběhu Aloise Hadamczika. Nepřijde vám to s odstupem času taky tak? Jaký z toho ve vás zůstal dojem?
„Mám k tomu asi neutrální vztah. Byl to trenér národního týmu, měl s ním určité úspěchy i určité problémy. To ale potkalo všechny trenéry před ním, kteří byli také úspěšní. I Luděk Bukač odstoupil uprostřed sezony a nikdo nemůže zpochybnit jeho kariéru a to, co dokázal, zase úplně jiným přístupem. Ivan Hlinka odstoupil po mistrovství světa v Itálii 1994, kdy byla v médiích jednota, že by měl končit, nikdo nebyl pro to, aby pokračoval. Já jsem se tyhle momenty vždycky snažil brát neutrálně, prostě ten člověk se rozhodl, je pod takovým tlakem, že už nechce pokračovat, a skončí. Je to velmi podobné, ať je to rok 1997 nebo 1994. Tehdy naposledy odstupovali trenéři tak, že řekli: Já končím. Protože jinak to takhle nikdo neřekl, kromě dvou single sezon Vládi Růžičky.“
Rezignace v regionálním rádiu? Nedůstojné
Jen mám pocit, že konec kteréhokoli jiného trenéra před Aloisem Hadamczikem neměl takový zvláštní průběh. Hlavně co do výroků, které ho provázely…
„To mi trochu uniká. Jak Ivan Hlinka, tak Luděk Bukač své rozhodnutí řekli na oficiální tiskové konferenci, ne v regionálním rádiu. To je nedůstojné. Přece jenom je to pořád trenér národního mužstva, pozice, ke které všichni vzhlíží s určitým respektem, někdy s negativními emocemi, ale pořád je to nějaká figura v hokeji. I její konec by se měl ohlásit přiměřeným způsobem a za přiměřených okolností. Může to být v přímém přenosu po nějakém utkání, ale to už se moc nedělá. Může to být v programu, který sleduje hodně lidí a dá se to očekávat, při setkání s novináři po utkání. Ale v regionálním rádiu… V tom asi zůstává pachuť. Někdo třeba řekne: Jo, to byl výborný nápad. Já ale tuhle myšlenku nesdílím, doporučil bych, aby i taková událost proběhla důstojně, a hlavně odpovídala významu té funkce. Není to trenér regionálního klubu, ale národního mužstva.“
Je pro vás problém nejen to, kde rezignace zazněla, ale i to, co obsahovala?
„To je každého věc. Jak správně říká prokurátor: Obžalovaný má právo se hájit, jak je mu libo, jak uzná za vhodné. Nejsme sice u soudu, není tu žádný obžalovaný, ale trenér má obhajovat své výsledky čili nějaká obhajoba to je. A co zvolí za hlavní obsah problému, který řeší svým odstoupením, spadá do jeho kompetence.“
S Hadamczikem máte letité zkušenosti. Zarazil vás způsob, kterým svůj odchod prezentoval?
„To, že trenér mediálně odbouchnul rezignaci v regionálním rádiu, mě trošku překvapilo. Celkově jeho mediální vystupování nebylo jako v minulosti. My jsme přitom s panem Hadamczikem nikdy dříve žádné problémy neměli, i když to pro něho muselo být nepříjemné. Když tým prohraje, ani nemusíte dávat nepříjemné otázky, každá je nepříjemná. (důrazně) Každá. On tomu čelil – a najednou ne. Nerozuměl jsem tomu, co se děje. Každý trenér má nějaké vrtochy, každý kouč národního týmu měl výhrady k mediálnímu vystupování, vůbec k povinnosti vyjadřovat se v médiích. S panem Hadamczikem jsme ale neměli potíže – až do Her v Soči, což bylo zvláštní. Jestli měl tým hrát odvážněji, jestli měl ve čtvrtfinále hrát místo někoho méně pohyblivého Palát, který dobře bruslí, jestli měl hned v prvním zápase na turnaji chytat Ondřej Pavelec… To, jak Alois Hadamczik oznámil rezignaci, je má hlavní výtka. Ale vím, kam míříte…“
Nejsem tu od prezentování vlastního názoru
Tak schválně. Přijde mi zvláštní, že vlastně vůbec nevím, co si taková autorita jako Robert Záruba o Aloisi Hadamczikovi a jeho působení myslí.
„Nesdílím nutnost kritizovat věci, které podle mě nejsou správně provedené, za každou cenu. Respektuju právo lidí provést je jejich stylem, nic proti tomu nemám. Předložím to k posouzením divákům a svůj názor vyjádřím spíš soukromou cestou. V typu programu, který děláme, tím myslím přímý přenos a program k němu, mi to připadá nepřiměřené. Od určité polarizace názorů máme experty, to je jejich role. Přijde mi, že announcer by měl předkládat fakta, pokládat otázky, zprostředkovávat názory, ale s těmi svými musí vystupovat opatrně, i když třeba má respekt ostatních. A měl by nechat lidem prostor, ať si názor udělají sami. Tady jsou fakta, tady názory, proti sobě, vy se s nimi konfrontujte a udělejte si svůj. Jistě že někdy dojde k tomu, že se taky k něčemu vyslovím stylem Tohle je dobře, to špatně, ale jsem v tom opatrnější, abych neubíral prostor lidem, kterým zprostředkuju maximum pohledů. To je můj úkol. Pak jsou jiné typy pořadů, které teď nejsou ve sportovním programu zastoupené, kde by měly padat názory, ale je zase otázka, jestli v nich nemám sedět jako moderátor. Což říkám jen v tomto jediném případě, protože jinak to slovo nepoužívám. Ale má moderátor přicházet s názory, nebo znovu jen zprostředkovávat? Navíc v televizní žurnalistice s jejím bezprostředním kontaktem je to možná trochu jiné. Není tu odlišení novin na zpravodajství a komentáře. A když už v programu jiný typ pořadu máme, jsou v něm lidi, od kterých chceme názory, aby provokovali nebo se postavili do opozice hlavnímu proudu. To je jejich úkol, aby do toho pořád vrtali, a nutí obhajovat směr, koncepci, názory. To chceme, protože ti lidé mají určitou autoritu, váhu.“
Jenže pak to dělají za vás.
„Ne, ne, ne!“
Není to pohodlné?
„Moc ne. Kdybychom se shodli na tom samém, nikam by se problém neposunul.“
Mě ale zajímá, co si o zásadních tématech myslí Robert Záruba.
„Pak ale musíte respektovat, že si o tom myslím něco méně kritického než ostatní.“
Nechci na druhou stranu barikády
To je v pořádku. Ale já od Záruby neslyším vůbec nic!
„Jasně. Ale já k tomu vlastně nemám moc co říct. Sleduju události, dobře, občas můžu něco poznamenat. Ale když si myslím, že trenér není hlavním důvodem výsledku v Soči, tak jak to mám vyjádřit? Nechci ho hájit, nechci se dostat na druhou stranu barikády. Je to trošku citlivá věc. Zase si ale nemyslím, že je to tak, jak to postavili jiní novináři, kteří se na to dívají kritičtěji. Já jim to neberu, ale já na té frontě nejsem. Já tam nestojím…“
Ani vás tam nikdo nevolá…
„…já tomu očekávání rozumím. Ale snažím se na věc dívat objektivně a nepodléhat emocím, které to vyvolává. Na hodnocení nemá mít vliv, jestli je vám někdo z trenérů sympatický, nebo ne.“
Nikdo netvrdí, že to má být jinak.
„Ale já tenhle pocit z hodnocení některých kolegů nemám. A to není správný.“
Není to tak, že jdete do opačného extrému: raději neříkat nic?
„No není. Pokud se budeme bavit o odvolání trenéra, já jsem ten prostor neměl. Skončil zápas s Amerikou a my jsme měli už jenom další utkání. K tomu našemu jsme se vraceli jenom ve studiovém programu, ve kterém jsem nebyl. Kdyby tam nějaká možnost byla, asi bych do toho šel… Já nejsem moc příznivcem toho, že když sledujete semifinále olympijských her, řeknete takové to A teď se vrátíme… Jsem koncentrovaný na zápas. Samozřejmě sem tam nějaká odbočka, glosa přijde, s tím nemám problém. Ale není to ucelený, kompaktní, do deseti vět zformulovaný názor, který by se třeba očekával. Do toho typu programu se to prostě nehodí.“
A proč neuděláte program, do kterého by se to hodilo? Velkou debatu po olympiádě?
„A kdo by ji dělal?“
Buďto vy jako moderátor, ale pak rozumím, že byste neříkal názory, nebo někdo jiný a vy byste byl v roli experta, který si to může dovolit.
„A kdo tu debatu bude dělat?“
Někdo z kolegů. Neříkejte, že tam někoho nemáte…
„Ve studiu je přece jen cennější, když v něm názory říkají lidé z hokejového hnutí. Ty, které mi konvenují, i jiné, které jsou protichůdné. Je lepší, když je řekne někdo jiný než já. Nechci se prostě postavit na nějakou stranu uvnitř hokeje. Už jen proto, že to má nějaké klubové souvislosti, a to už bych vůbec nerad. To by nedělalo úplně dobrotu. Před začátkem play off se vyslovit pro nějaký klub nebo trenéra…“
V případě kouče národního týmu to není takový problém, ne?
„Ale to spolu souvisí. (důrazně) Ten aspekt tam je, teď úplně stoprocentně, protože tam máte klubové trenéry.“
Nevěřím, že si to hráči koučovali sami
Nemusel byste jasně říct: Reprezentaci má vést Josef Jandač, nebo Vladimír Růžička. Stačilo by pořádně rozebrat dění na olympiádě a pozici tehdejšího kouče.
„Co se stalo v národním týmu… Ale to jsem v komentáři docela popsal. Během čtvrtfinále Her to v něm bylo, ale samozřejmě nevidím dovnitř týmu, co se dělo v kabině… Během olympijských her se člověk nedostane tak blízko mužstva jako při mistrovství světa a není čas tyhle věci zjišťovat nebo si dělat nějaký průzkum. Ale já ani nechci rozšiřovat takové ty fámy typu Ten se hádal s tím… Ani obecně nechci říkat, že byl v šatně nějaký problém. Já to prostě nevím. Fakt nevím. A nevědí to ani kluci experti, kteří mají k týmu blíž. Zhruba si asi představuju, jak to mohlo být. Znám trenéra, znám hráče, z minulosti přibližně vím, jak to fungovalo. Ale nejsem zastáncem jednoduchých teorií, že si to hráči sami koučovali, a takových nesmyslů.“
Jste si tím jistý?
„Já prostě nevěřím, že to tak bylo. Vím, jak se tenhle konkrétní trenér snaží za každou cenu taktiku s týmem dopilovat, jak o ní přemýšlí, jak ji probírá. A i s vámi, když se vidíte, pořád řeší, jak to má být, co kdo udělal špatně, jak kdo má najíždět… Jasně, může dojít k rozporu, jak se má co hrát, ale to je normální. Nemyslím si, že by tohle byl problém. A jestli nějaký byl, tak nějaká vzájemná vztahová únava, která ale dřív nebo později potká každého trenéra. Ivana Hlinku stejně jako Luďka Bukače. Jde o určitou otupělost, tým nereaguje na podněty trenéra, a on nedokáže mužstvo inspirovat jako v minulosti. Oživení, které přinesl původně, se vytratilo. Celý tým postihla během úvodu zvláštní krize, v takové letargii jsem ho neviděl už hodně dlouho. Vyústilo to ve špatný výsledek, ve spoustu kritiky a názorů, které vedly k tlaku na odvolání a odvolání samotné. Ale myslím si, že kdyby Alois Hadamczik neodstoupil, neodvolali by ho. Pokud by řekl, že pokračuje, sice by panovala nespokojenost, ale podle mě by zdaleka nedosáhla rozměrů kampaně vůči Michalu Bílkovi. Ale to je kdyby.“
Když byla řeč o informacích ze šatny, nepopisujete nakonec jen to, co je vidět?
„Jéžiš, to vůbec.“
A chcete vůbec zjistit, co se v šatně děje? Vždyť to vlastně ani moc nechcete říct…
„Ale ne. A hned to řekneme. Když jsme se před prvním zápasem dozvěděli o problému s Ondřejem Pavelcem, že nebude chytat, šla ta informace od nás. To byste nám fakt teda trošku křivdil. Řekli jsme i to, že je to velmi překvapivé ve srovnání s tím, co trenér říkal předtím, a pak je přece dostatečně zřejmé, co si o tom myslíte. Jestli to byla chyba, nebo ne, to se ukáže až v samotném zápase. Mohlo se stát, že Kovář Švédy vychytal a mohli jsme řešit úplně jiný výsledek a úplně jiný turnaj. Ale obecně je rozdíl, když na člověka zapnete kameru, a když mu nastavíte diktafon nebo telefon. To je trochu rozdíl. Je pravda, že když kamera vypne, s hráči mluvíme, ale je třeba mít odpovědnost při posouzení toho, co je určeno ven, a co ne.“
Už bych ho do repre nevzal
Když po turnaji brankář Ondřej Pavelec promluvil ve Sportu, jedna vaše kolegyně to hodnotila slovy „rozeštvát všechny proti všem a nechat hráče vynášet veřejně věci z kabiny“. Co si o tom myslíte?
„Nešlo o Jana Hejdu?“
Ne.
„Na tom není nic špatného, to nebyla výtka novináři, který rozhovor zveřejnil. To je spíš problém toho hráče. Kdybych byl trenér, už bych ho v životě do národního týmu nevzal. A je jedno, jestli bych to byl já, nebo někdo jiný.“
Ale vy to přece nemusíte řešit z pohledu trenéra, ale jako novinář, jehož zajímají názory hráčů na to, co se dělo.
„Já si tuhle komunikaci nepamatuju. Pamatuju si jinou, která se týkala Jana Hejdy. Ale jako novinář s tím nemám absolutně žádný problém, jako novinář jsem rád, každý takový únik je vítaný.“
Fajn, ale nezdá se, že byste s takovými „úniky“, ale ani třeba s názory Jana Hejdy o tom, že národní tým nemá pod Hadamczikem systém, pracovali.
„My to nezveličujeme. To je rozdíl. Jan Hejda měl jeden názor, proti kterému šla vyjádření Patrika Eliáše, Jaromíra Jágra, Tomáše Plekance, dohromady asi čtyř hráčů. To je čtyři ku jedné. Byl ten poměr ve Sportu a v jiných médiích taky čtyři ku jedné? Zdaleka ne. Nebyl. Vy jste to z mého pohledu totálně přepískli. Korektní by bylo udržet ten poměr. Je to zajímavý hlas, jen jednoho člověka. Respektuju to, mohl mít takový pocit, dokonce si myslím, že byl i oprávněný a že by bylo možné ho doložit. Ale byl to jeden individuální pohled zevnitř týmu a jiné, ze strany důležitých a možná důležitějších hráčů týmu, byly zcela opačné.“
Vždyť právě ve Sportu po interview s Janem Hejdou, který vše odstartoval, rozhovory s Tomášem Plekancem či Patrikem Eliášem následovaly.
„Nejde o prezentaci, ale o odkazování. Potom se s Hejdou stalo něco, co pro mě bylo nepřiměřený. Jeden názor, druhý názor, s tím nemám problém, to je novinařina. V pořádku. Problém je, že ve všech komentářích potom všichni odkazovali na Hejdu. Všichni si ho brali jako argument: Vždyť i Honza Hejda říkal… Vždyť to řekl dobře. Ale kde byly odkazy na ostatní názory z týmu? Při kritice, která pro mě byla trošku přehnaná, měl každý mezi řádky, když to přeženu, říct, že Jágr lže, Plekanec lže, Eliáš lže. To tam mělo být, kdybyste byli opravdu ostří hoši.“
Nepochopení pozice reprezentačního trenéra
Je rozdíl, když mluví někdo, kdo v týmu není, a někdo, kdo v něm je. Podle toho bude hovořit jinak.
„Pro mě by vyvážené a správné bylo připomenout, že existovaly i jiné názory. Nezpochybňuju, že Honza Hejda to tak opravdu mohl cítit, a docela mu i rozumím. Na druhé straně to není černobílé, musí zaznít, že jiní hráči mužstva měli jiný názor.“
Když se potvrdí, že je něco špatně, tak se logicky cituje hráč, který to naznačoval.
„Ono to ale vypadá, že Hejda odhalil něco, o čem se všichni ostatní báli mluvit a sdílel to celý tým. Pozor, nemluvím o rozhovorech, které vyšly, ale o pozdějších odkazech na jiné hráče. A tam vidím dost velké opomenutí. Když se podívám na žurnalistiku v NHL, tam to je taky. Ale vždycky je uveden protinázor. I v článku nějakého sloupkaře. Jinak s kritikou vystoupení kouče naprosto souhlasím. Reakce z jeho strany byla nepřiměřená, včetně některých výroků, je to absolutní nepochopení pozice reprezentačního trenéra.“
V souvislosti s olympiádou jsem si znovu uvědomil, v jaké pasti hráč je. Když něco řekne před turnajem, vezme týmu klid. Když po něm, měl se ozvat dřív. A když na něm, mužstvo rozloží...
„Rozdělil bych to. Ondra Pavelec se bránil proti tomu, že čtvrtfinále padlo na jeho hlavu. Mrzí mě na tom jedna věc: že to nepadlo bezprostředně po utkání, ale až ex post. K tomu se my jako televize dostáváme hůř, protože telefonát už dneska není úplně nejlepší technologie pro získání hlasů, i když se k tomu občas musíme uchýlit. Mělo to prostě zaznít hned po zápase. Nestalo se to proto, že Alois Hadamczik nepřišel ani na rozhovor po utkání, ani do studia. Vyjádřil se až na tiskové konferenci a Ondra Pavelec před naší kamerou nebyl. Nemohlo to tedy od něho zaznít, protože nevěděl, co je v trenérově hodnocení. My musíme daleko víc žít přítomností, tím, co je teď, a to z charakteru živého programu. Nemáme moc ambice rozebírat, jak to přesně bylo, to můžeme až v nějakém dalším, až na to bude vhodná chvíle před zápasem nebo o přestávce. Tam prostor je, občas nějaké téma vezmeme a bavíme se o něm. V tomto případě jsme bohužel neměli adekvátní program. Buly – hokej živě, to je smršť, tam na to fakt není čas, spíš by to rušilo. A příští akce národního týmu je až v květnu, kdy se k tomu všemu možná vrátíme, ale zatím nevím, jestli je to nutné do takových podrobností. (usmívá se) Spíš budeme řešit novou sestavu a nového trenéra a jiné věci.“
Já pořád nechápu, že jste ten pořad o českém týmu v Soči a Aloisi Hadamczikovi neudělali.
„Musím vás usvědčit z nepozornosti, protože my jsme to udělali, studio proběhlo, bylo na konci Buly – hokej živě, kde vystoupil trenér Hadamczik, trenér Paleček a pozvaný byl i (asistent) Honza Procházka, a tam jsme to probírali.“
Ale to každý mluvíme o něčem jiném. Rozhovor s trenéry je úplně něco jiného.
„Rozhovor s otázkami, ve kterých byla zastoupena druhá strana.“
To přece nemůže suplovat jasně formulovaný protinázor, třeba ohledně tolik diskutovaného systému hry. To nejde spláchnout rozhovorem s Aloisem Hadamczikem.
„Musím se ohradit proti termínu spláchnout. Dali jsme prostor trenérovi národního týmu, který odstoupil, a chtěli jsme vědět, proč to udělal. Jak tým hrál, jsme probírali docela podrobně během olympijských her, poznámek k tomu byla celá řada. Nemám pocit, že bychom měli převařenou polívku znovu ohřívat. Nás zajímaly důvody odstoupení. V té debatě měl být ještě předseda svazu Tomáš Král, který se omluvil. Pro nás není tolik podstatné mít k tomu protistranu. Padaly otázky, na které trenér odpovídal způsobem, který uznal za vhodný. Nepotřebuju mít ve studiu za každou cenu konflikt, i když je to teď módní. Jasně, když máme pořad, který se k tomu hodí, proč ne. Když jsme vysílali Kamelot, snažili jsme se mít vždy dvě strany proti sobě, a lidi se mohli ptát, na co chtěli. Ale to je jiný žánr, jiný typ programu.“
Sem s ním!
„Teď na něj není po všech stránkách čas, což je velká škoda, protože by splnil to, co očekáváte. Pořad, v němž mají lidé možnost slušně se zeptat trenéra a my můžeme usměrňovat diskusi, upozornit na to, když člověk neodpovídá na položenou otázku, dodržovat pravidla debaty a chovat se jako moderátoři. Z mnoha důvodů je v režimu stand by a ani já, ani Míra Bosák na to moc času nemáme a nevidím ani moc prostor v programu, kam ho dát, aby to dávalo smysl. Vysílat ho někdy ve tři odpoledne je brzy, večer po třiadvacáté zase pozdě. Jinde prostor není a stejně od nás lidé očekávají, že budeme vysílat sport, který se hýbe. A když to neděláme, tak je to podle mě chyba.“
Důvody neúspěchu nejsou tak jednoznačný
Škoda, třeba byste polívku neohřáli, ale uvařili. Rozebrali byste přesně, jak to bylo v Soči v základních sporných bodech.
„Budu se opakovat: To jsme řekli. To je ale má výtka k divákům, kteří nám vyčítají opak, že jsou nepozorní. Zlobí se a ptají: A proč neřeknete tohle a tamto? A já se musím chytat za hlavu, protože jsme to třeba v přenosu řekli. Vím bezpečně, že spousta věcí, o kterých se bavíme, v komentáři zazněla. Ale když zápas trvá dvě a půl hodiny, divák zrovna vynechá dvacet minut nebo třetinu, tak s tím já nic neudělám. Musel bych jen odkázat: Pusťte si znovu záznam, tuhle minutu… Ale já si hlavně myslím, že důvody neúspěchu nejsou tak jednoznačný, a hlavně tak jednoduchý, jak se prezentovalo v některých tištěných médiích nebo na internetu. Každý, kdo se na tým dívá, rozumí tomu, co se děje. Ale pak jsme zbyteční, protože si každý udělá názor. A ten, kdo chce znát pohled hráčů a trenéra, tak je poslouchá, stejně jako experty, kteří se k tomu během turnaje nebo zápasu kriticky vyjadřují. Kluci, kteří byli v Soči, by asi zopakovali to, co řekli v přestávkách posledního zápasu a na jeho konci. Asi by toho o moc víc nepadlo.“
A možná že ano. A nebyly by to jen poznámky, ale zajímavá důkladná analýza.
„Zápas s Amerikou byl hodně sledovaný, zcela nadprůměrně ve srovnání s jinými programy. A vy po nás chcete, abychom dělali program, který bude mít třeba skoro desetinovou sledovanost. Neakční věci jako diskusní pořad v televizi nepřitahují takovou pozornost. Jestli je průměr nějakých padesát tisíc diváků, tak jsme hodně velcí optimisti. To je nepoměr. My jsme se k tomu vyjádřili, ale to, že nesdílíme zjednodušený kritický pohled, neznamená, že nemáme názory. My jsme je prezentovali. I já ho mám, ale za mě to dobře řekl David Pospíšil, nebo spíš Martin Hosták. Já bych mohl jenom říct: Martine, vidím to úplně stejně. Na hokej se díváme docela stejně.“
To mi ale přijde absurdní. Martina Hostáka jste pochválil za rozhovor pro regionální přílohu MF Dnes, že je to nejlepší shrnutí. Proč jste ho neudělal sám?
„Během zápasu padlo nějaké hodnocení, krátké Martin udělal i po něm. Úplně s ním souhlasím, seděli jsme vedle sebe, viděli jsme stejný zápas, stejnou hru. Stejné problémy v ní i v chování týmu. To jsme byli schopni popsat. Za čtrnáct dní, když si sednete a psanou formou něco vyjádříte, je to něco jiného, než si sednout před kameru a máte to přečíst. To prostě nejde.“
My píšeme tyhle věci i narychlo ze dne na den…
„Jasně. Ale to je trochu jiná disciplína. Když něco řeknete, je to jiné, než když to napíšete. Můžete si přehodit slovosled, udělat subjektivní pořádek slov ve větě, a pak teprve dáte článek ven. Můžete si ho vypilovat, aby byl perfektní. V televizi je to trošičku těžší. Pokud mluvíte k lidem živě, improvizovaným textem, máte v hokejovém zápase strašně málo času říct něco, co je odtažité od děje. Jakmile začnete mluvit do hry, je to špatně. Zformulovat to tak dobře, aby výsledek byl výstižný a nezjednodušil problém, je obtížné. Není to rezignace, ale respekt k žánru. Martinovo hodnocení jsem pochválil proto, že zjednodušené nebylo. Hodně z toho, co vyšlo jinde, vypadalo, jako kdyby to psali fanoušci. A ne novináři, kteří byli v Soči.“
Neumím říct, jestli měl skončit
Není tu jiný problém, že se někteří novináři považují za součást týmu?
„Tak to nevím. My se za součást týmu tak úplně nepovažujeme. Jsme někde stranou, ale blízko. Sportovní novinář by neměl být součást týmu, to není úplně dobře.“
Stále trvám na tom, že jsem od vás neslyšel jasný názor: Měl Alois Hadamczik skončit, nebo ne? Nebo jsem neposlouchal pozorně?
„Neřekl jsem to. A to z jednoho prostého důvodu. Já na tuhle otázku nemám odpověď. Čekal jsem na to, jak to celé dopadne. Snad pro to, co jste řekl, že mé slovo nějakou váhu má, jsem nechtěl za žádných okolností říct, jestli by měl, nebo neměl odstoupit. Ale hlavně upřímně říkám, že tu odpověď nemám. Zvenku to vypadá nějak, ale uvnitř týmu nejsem, jen zprostředkovaně. Nechci se stavět do role všeználka, který tvrdí: Jo, ten má odstoupit za všech okolností, nebo nemá. Nebyl to tak frapantní případ, abych si to mohl dovolit jako tehdy, kdy to, myslím, relevantní bylo a vyslovit jsme se měli. Byla to jiná doba, jiný případ, ani o něm nechci mluvit. Na otázku, jestli měl Alois Hadamczik odstoupit, ale prostě neumím správně odpovědět. Když se mě zeptáte, jestli mi v týmu chyběl nějaký hráč, tak to řeknu, protože to přesně vím. I když nejsem tím, kdo s nimi přímo komunikuje, a trenér ví víc.“
A kdo vám tedy v Soči chyběl?
„Mně chyběl třeba Petr Čáslava. Kromě těch jmen, která už mnohokrát padla. Je to hráč, který za čtyři roky odjezdil s nároďákem úplně všechno, až na pár výjimek, a myslím si, že by na širokém kluzišti obstál. Že by s tím neměl problém a byl by platným členem týmu.“
A ostatní jména, která padala, například Jiří Hudler?
„Myslel jsem si, že v nominaci bude. Překvapilo mě, že to tak nebylo. Předpokládal jsem, že nominován bude i Honza Hejda, nevěděl jsem, jak příkré jsou příkopy mezi ním a trenérem. Na druhé straně sestava i útoky, jak je Alois Hadamczik sestavil, mi přišly logické. S jedinou výjimkou: připadalo mi trošku divné, a neříkám to proto, že se to pak ukázalo, mít Aleše Hemského mimo základní sestavu. Je to hráč, který se trápil a naštěstí dotrápil v Edmontonu, ale naprosto mimořádných kvalit, kterých moc nemáme. Má staré dobré ruce a myšlení z české hokejové školy. Pozoroval jsem ho na posledním mistrovství světa, kde byl, a viděl jsem, že jeho vztah k národnímu týmu je jiný, než dával najevo dříve nebo než jsem si – opět – mylně myslel. Byl jsem přesvědčen o tom, že by měl být v jedné ze dvou prvních formací. Právem v nich pak místo dostal.“
Když jsme zmínili rozhovor s Aloisem Hadamczikem v České televizi, proč jste ho nevedl vy?
„Takhle to nemůžete stavět. Máme program, v němž vystupují dva lidé, já a Jirka Hölzel, a je jedno, kdo z nás ho dělá. Tak to prostě je. Ano, já ten program dávám dohromady, dělám tu práci déle, ale Jirka rozhovor vedl dobře. Není mu co vytknout.“
Nemyslíte si, že měl být důraznější? Oponovat například, že trenér věci vidí zkresleně, třeba když tvrdí, že všechny články od nominace byly negativní?
„To je samozřejmě možné, ale všechny otázky, které podle mě padnout měly, zazněly. On se ptal na všechno, co lidi zajímá, a nechal docela velký prostor pro odpovědi, protože jsme měli tentokrát dost času. Přitom, i když jsme hodně upozorňovali, že budeme rozhovor vysílat, sledovanost po živém extraligovém hokeji nesplnila úplně moje očekávání. Ne že bychom na takové věci rezignovali, ale utvrzuje mě to v přesvědčení, že lidé od televize fakt očekávají trošku něco jiného. Že chtějí hlavně vidět sport živě a samozřejmě k tomu chtějí mít něco, co je bude bavit. Jistě, pokud je komentátor jako růžový žu žu bonbonek, který se jenom vznáší na nějakém obláčku optimismu, nefunguje to. Diváci od nás čekají komentář, který bude vyvážený z hlediska kritičnosti i podpory, protože k tomu obojí patří.“
Stejně mi přijde, že váš kolega Jaromír Bosák si cestu říct svůj názor najde. Je to tedy jiným stylem práce?
„Počkejte, to nevím, ale já přece taky dávám svůj názor dovnitř programu. Nemám pocit, že by to tak nebylo. Na druhé straně, připomeňte mi, když vezmu poměr deník Sport a televize, a případy Hadamczik a Bílek, kdy jste od Míry slyšel v televizi razantní kritiku Michala Bílka. Já ne.“
V televizi na názory není čas
Možná s ním musí z vysílání utéct. Ale znám ho.
„Mně to přijde logické. V přímém přenosu je na to strašně málo času. A můžete zformulovat jenom velice stručnou glosu. Nemůžete vystavět argumentačně celý názor, který by uceleně reagoval na nějakou věc. Za prvé je to volný, improvizační text. Pokud nejde o dialog, ale monolog, je problém do něj všechno vměstnat, a ještě do strašně krátkého časového limitu, do patnácti dvaceti vteřin. To je opravdu docela těžké se k něčemu v přerušení vyslovit.“
A po zápase?
„Tam nějaký prostor je, ale zase je důležitější dát hlas aktérům. A vy jim samozřejmě dáváte otázky, které vedou k jádru věci. Ale nemůžete ovlivnit odpověď. Jestli někomu ty rozhovory přijdou málo kritické, je to spíš problém, že odpovědi jsou opatrné. Ale to je z druhé strany pochopitelné. Když se podívám na jiné programy jiných televizí, ve světě, tak nejsme vůbec žádná výjimka. Děláme to úplně stejně jako ostatní.“
Na nominační tiskové konferenci jste působil ve zvláštní roli. Jako by se v ní odráželo vaše rozkročení mezi novinářem a mezi „institucí“ jménem Robert Záruba, což také může být důvod vaší opatrnosti.
„Rozumím. Nominace probíhá v různých zemích různým způsobem. Zajímal jsem se, jak to dělají v Kanadě, v Americe i ve Finsku. Ale všude je to televizní program. U nás nominační tiskovky už asi tři roky děláme jako společný program ČT sport, Českého svazu ledního hokeje a agentury. Logicky ho uvádí ten, kdo ho dělá, v tomto případě já. A můj úkol je jenom tiskovku uvést, usměrnit otázky, a potom udělat ještě zvláštní rozhovor. Přesně tak, je to trochu nakročení na druhou stranu, ale je to čistě kvůli tomu, že děláme program pro televizi. Kdyby se tiskovka nesnímala, tak už bych ji teď neuváděl, i když jsem to v minulosti taky dělal a není to zas tak neobvyklé. Už bych se do toho v žádném případě nehrnul, v případě hokeje bych s tím byl opatrný. Jdu do toho jenom tehdy, když se vysílá živě na ČT sport. Peníze za to žádné nejsou. (směje se) Mám ve sluchátku režiséra, který mi říká: Teď začni, teď konči, už jenom pět minut, teď otázky, máme tam tenhle a tamten záběr… Abych se orientoval. Pro lidi, kteří nejsou z profese, by to mohlo být víc stresující než pro mě.“
Podle mě by novinář nominační tiskovou konferenci uvádět neměl. Už jen proto, že se pak může cítit svázaný nejrůznějšími ohledy. To přece není akce České televize…
„Je to akce České televize!“
Ale i hokejového svazu.
„Je to společná akce. Na tom trvám. Kdyby to nebyla akce České televize, nedělal bych to.“
Jenže byste tam měl správně vystupovat v jiné roli, ne?
„Ale já se na tiskovkách neptám. Tedy tehdy, když jsem tam jako reportér, tak ano. Samozřejmě.“
Já to beru tak, že jde o tak zásadní akci, jednu z několika mála klíčových za celý rok, kdy vy budete chtít být tím novinářem číslo jedna, který ji přiblíží…
„To je ten zásadní rozdíl mezi televizí a tiskem. Pro nás je důležitý program, během něhož se ohlásí nominace, zásadní je ji živě odvysílat. Pro vás to, co se o ní bude psát, co řekne ten a tamten. Máme jinou prioritu. A v tomhle prioritním programu bych měl za dodržení určitých podmínek, když si udržím odstup od těch lidí, tímto způsobem vystoupit. Pak je to v pořádku. Je tam ale jedna věc ze zákulisí, kterou bych chtěl říct.“
Prosím.
„Já jsem přišel asi půl hodiny před tiskovkou, šel jsem se pozdravit s jejími účastníky, a půl hodiny jsme se hádali kvůli výrokům expertů v našem vysílání. Půl hodiny. A vůbec nepadlo slovo nominace. Byla to vyhrocená debata, ve které jsme řešili, co řekl Milan Antoš, co David Pospíšil, jestli je vůbec dobře, že jsou jako experti, že jsou zbytečně kritičtí, že by neměli používat elektronickou tužku, že by se vůbec neměli vyjadřovat k týmu… Těžká, třicet minut soustředěná palba od lidí, kteří pak se mnou seděli za jedním stolem…“
