Jako hráč se musí teprve ukázat a svého otce má určitě v čem dohánět. Ale na první pohled ho synátor určitě připomíná. Eetu Selänne se chová stejně slušně a vstřícně, při rozhovoru pro Sport na tváři sem tam vyloudí lehký úsměv. A kukuč, ten má sedmnáctiletý potomek taky po něm. Kromě stovek gólů jsou i tohle věci, jimiž si velký Teemu Selänne podmanil svět.
Do finské osmnáctky mu zajisté pomohlo taky hvězdné příjmení. Nominace syna slavného otce do juniorského výběru Suomi pro Turnaj pěti v Kravařích a Porubě se stala v jeho pravlasti sportovní událostí posledního týdne. Jinak je ovšem Eetu Selänne dost velkou neznámou pro všechny, dokonce i pro Finy, neboť žije v Kalifornii a do domoviny svých rodičů zavítá jen přes léto.
Jak se vůbec seběhlo, že jste se ocitl ve finském týmu?
„Pozvali mě, protože mě chtěli vidět hrát. Přes sezonu žiju v Kalifornii, tam hraju i hokej, takže se chtěli se mnou trochu seznámit a otestovat si, jestli můžu hrát na mistrovství světa. Abych mohl nastoupit za Finsko, museli mi to napřed zařídit. Narodil jsem se v Americe, mám tamní pas a bylo potřeba nejdřív zařídit, abych dostal i finské občanství. Teď se snažím ukázat to nejlepší a předvést, že si důvěru zasloužím…“ (úsměv)
Když máte americký pas, mohl byste klidně hrát za USA.
„Ne! To by se nestalo!“
Zůstalo ve vás tedy hodně finského?
„Určitě víc než amerického. Víte, my sami se pořád cítíme jako finská rodina žijící v cizině. Doma mluvíme finsky, udržujeme naše tradice, sledujeme finskou kulturu, díváme se na finskou ligu, jak si kdo vede, hlavně kolem play off . A obléknout dres národního týmu byl sen, který se mi teď splnil.“
Je těžké žít s vaším příjmením?
„Někdy to pomáhá, jindy moc ne. Tak je to i v Kalifornii, ale co mě po nominaci čekalo ve Finsku, to bych si ani nepředstavil. Tedy, ještě s tátou jsem tohle poznal, ale netušil jsem, že i v mém případě to bude až tak vzrušující. V tom je to pozitivní, že se lidi rádi přijdou podívat už právě kvůli tomu jménu, ale zároveň ode mě i víc očekávají, a to je pro mě zavazující. Oni vidí jméno a už jsou zvědaví, jak si vedu. Myslí si, že budu jako táta.“
A budete?
„Kdo by to nechtěl? Samozřejmě bych rád. Ale to se nedá takhle říct, jsem teprve na začátku. Jako on bych si přál být aspoň v tom, že se jednou dostanu do NHL, to je jasné. Ale ze všeho nejdřív chci jít na univerzitu, kde budu hrát hokej a taky studovat. Chci dosáhnout vzdělání. Co přijde potom, se uvidí.“
A když přece jen srovnáváte, myslíte, že jste taky střelec, podobný hráč jako on, nebo jste jiný?
„Já se s ním ale nemůžu vůbec srovnávat! On je legenda!“
Co říkal na nominaci váš otec? Byl hrdý?
„Strašně! Když se dověděl, že chtějí, abych nastoupil, byl úplně vedle! Přiletěl jsem pak do Finska na sraz a měl tiskovou konferenci. Celá rodina ji v Kalifornii sledovala na internetu, stejně jako trénink, který přenášeli. I pro mě byl šok, jaký zájem tomu věnovala finská média. Netušil jsem, co se kolem toho semele. Teď hlavně musím makat a předvést, že do týmu patřím.“
S čím vás otec vyprovodil na cestu?
„Hlavně, že mám zůstat sám sebou a hrát si svoji hru. Nesnažit se být někým jiným. Všechno se seběhlo rychle, zhruba v posledních dvou týdnech. Zavolali mi, jestli můžu přiletět a hrát. To mě trochu překvapilo, čekal jsem, že mě zvou na nějaký přípravný kemp. Takhle jsem do toho skočil vlastně rovnou.“
Turnaj pěti jste zahájil jako třináctý útočník. Přesto, jaký je to zážitek obléknout finský dres?
„Takový byl původní plán. V prvním zápase jsem byl připravený na střídačce, ale počítalo se s tím, že naskočím až ve druhém utkání proti Rusku. Ale je to veliké! Cítím to jako obrovskou poctu, a to prosím nejsou jen slova. Hrozně si toho vážím, že si mě vybrali. Je to neskutečné.“
Znal jste vůbec někoho z finského celku?
„Jen jednoho člověka. Vidíte, ani si nevzpomenu na jméno… Olli Juolevi. Trénoval jsem s ním před pár lety v Jokeritu. Přiznám se, že jsem byl trošku nervózní, co mě čeká. Spousta nových tváří, jiný, větší led, trochu jiný hokej, to jsou pro mě taky novinky, k tomu problémy s časovým posunem. Ale snad to bude v pohodě.“
A co přechod z teplé Kalifornie do finské zimy?
„Zvykám si, že mrzne a občas padá sníh… Do Finska se vracím každý rok jen přes léto, v zimě jsem se tam podíval naposledy v roce 2004, kdy měla NHL výluku. A to jsem byl ještě dost malý, moc si to nepamatuju (směje se). Ale tady u vás není taková zima, jako bývá ve Finsku.“
Na dresu nosíte číslo 23. Otcova osmička byla obsazená, ale co třeba třináctka, kterou měl ještě ve Winnipegu?
„No, i tu jsem občas nosil, ale tady jsem moc možností na výběr neměl. Vzal jsem to, co zrovna bylo.“
Dosud jste působil v Los Angeles Jr. Kings. Neměl jste s tím doma problém, když LA jsou jediným ze tří kalifornských týmů NHL, za který vás táta v zámořské lize nikdy nenastoupil?
„Ale já byl chvíli taky v mladých Ducks, myslím asi před dvěma lety. Jenže organizace Kings má trochu lepší program rozvoje a je taky o něco dál. Hrají v jiné soutěži, která je na vyšší úrovni. Takže táta souhlasil s tím, že půjdeme jinam. Je s tím O. K.“
