Trenér hokejových hvězd Pacina: Svět bojuje v tretrách, my v bagančatech
19V Americe pracuje Tomáš Pacina (51) jako trenér dovedností. Spolupracoval s hvězdami NHL Sidney Crosbym, Jarome Iginlou nebo Patrickem Kanem. Od 15 let žije v cizině, teď se s ním hokejový svaz domluvil, že bude působit v roli poradce pro české dovednostní kouče. „Odpověď na všechno je práce. Ale pozor, nechci znít jako Lenin,“ usmívá se. To dělá docela často. Pozitivní se snaží být hodně
Téma, které český hokej dlouhodobě pálí, je rozvoj individuálních dovedností. „Kanada brala čtvrté místo z Nagana jako velkou krizi. Sešla se celá asociace, několik týdnů se mluvilo o tom, co se dělá ve výchově špatně. Jedním z nejdůležitějších bodů byly dovednosti, tam byli za světem. Změnili to,“ říká Tomáš Pacina. V Česku se tenhle nedostatek řeší intenzivně až po delší době.
V jakých dovednostech Česko za světem zaostává?
„První je určitě bruslení. Nemáme dostatečný náklek, nejsme dost dole a naše brusle jsou moc velké, plus nejsou dobře nabroušené. Zdá se to jako banální věc, ale bohužel to tak je. Když jdeme do souboje se světem, oni tam jdou v tretrách, my v bagančatech. Ale to je jen první věc. Pak pokračuje technika hole, klamání tělem. Hokejové myšlení? V něm jsme byli vždycky nejlepší, jenže se do situací, kde ho uplatíte, nedostáváme.“
Protože chybí dovednosti?
„Ano, hlavně situaci nedobruslíme. Ostatní jsou u puku dřív a nám zbývá obrana. Česká vychytralost jde stranou, protože nemáme puk.“
Každého pak bude zajímat, jak dlouho bude trvat, než se manko stáhne?
„Konkrétní časový údaj se říct nedá, v Kanadě se na dovednostech pracuje 20 let, ve Finsku 25 let a pracuje se intenzivně. My musíme taky pracovat. Ovšem nemůžeme čekat, že správný trénink dovedností se okamžitě objeví ve výsledcích. Ale už budeme rovnocennými soupeři.“
Když řeknete, že jinde pracují na dovednostech přes 20 let, zní to šíleně. Dá se rozdíl vůbec smazat?
„Dá, určitě, věřím tomu. Ale musíme být pozitivní, pracovat dohromady. A přesně jak říkal Filip Pešán, musíme sjednotit metodiku. Nemůže být důležité, že Slavia porazila Liberec, ale potřebujeme vytvářet nové a dobré hráče v Česku. To musí být číslo jedna. Když budeme šestí, sedmí na světě, tak koho tam bude zajímat, jestli Sparta vyhrála ligu? Nikoho. Ale když budeme v prvních třech na světě, pak to už zajímavější je. Prioritou musí být výchova hráčů, ne výsledky. Jsem trenér, taky rád vyhrávám, ale je potřeba pochopit, že bez dovedností nevyhrajeme.“
Hokejový svaz vás prezentoval jako odborníka, který pracoval s hvězdami, působil u New York Rangers, Floridy nebo Pittsburghu. Co vás s takovým životopisem láká, pracovat na českém rozvoji?
„Láska k zemi. Můj táta (Václav Pacina 1928-2006) byl slavný sportovní novinář.“
A přemýšlel jste i dřív, proč Česko vyklízí pozice?
„Mám tady dost kamarádů, takže jsme se hodně bavili. Říkali mi, jak nebruslíme, ostatní nás předjíždí. Nikdy jsem neměl možnost se vrátit, měl jsem hodně práce v Americe. Teď se to vyvrbilo tak, přišla nabídka, jestli bych se nepodělil o zkušenosti. Tak jsem tady.“
Když vám o problémech známí referovali, proč se s tím tady, podle vás, nic nedělalo?
„To právě nevím, tohle je otázka na jednotlivé trenéry. Myslím, že někteří trénink dovedností dělali, někteří ne. Možná to souvisí s tím, že jsme se dostatečně neotevřeli světu, neměli tady švédské trenéry, finské trenéry, říkali si, že tady musí být jenom Češi. Třeba jsme se nedostatečně učili.“
Vy jste teď i přednášel o svém pohledu na rozvoj hráčů trenérům akademií. Přijali vaše slova?
„Fantasticky! Vůbec jsem nevěděl, co mám očekávat. Naši trenéři jsou otevření, pokorní, chtějí spolupracovat. Měl jsem tříhodinovou přednášku a pak jsme šli na hodinu na led různé věci zkoušet. Třeba i skvělí bývalí hráči jako David Moravec chápou, jak strašně těžké je učit dovednosti.“
V čem?
„Jde o maličkosti a detaily. Když jsem byl vynikající hráč, neznamená to, že všechno umím i učit.“
Překvapuje mě, jak mluvíte o otevřených českých trenérech. Roky tady byl spíš problém, jak si každý jel svoje, nechtěl se dělit o informace a svoje poznatky.
„S tím jsem se teď nesetkal. Konzervativní přístup nám ale rozhodně nikam nepomohl. Pořád se musíme učit. Kritici se samozřejmě najdou, určitě někdo řekne, co nám tady bude Pacina říkat? Jak se drží hokejka? Ale na tohle teď nemáme čas. My musíme hlavně pracovat. Devadesát procent trenérů tady chce pracovat, navíc máme výborného lídra ve Filipu Pešánovi. Asi tři hodiny jsem mluvil s prezidentem svazu Tomášem Králem, který všechno taky naprosto přesně chápe. Chce dělat akademie pro dovednosti, kam se budou děti přes léto učit, jak se zlepšit.“
České zázemí na vás působí jak?
„Že je nejlepší na světě. To myslím úplně vážně. Máme profesionální trenéry, kteří pracují s dětmi, to v Kanadě neexistuje. Když potřebujete trenéra, musíte si ho tvrdě zaplatit, 200-300 dolarů na hodinu. Pracuju v Kanadě a Americe, byl jsem dlouho ve Švédsku a ve Finsku. Neznám zemi, která by měla tak fantastické podmínky jako český hokej. Nemáme výsledky, takže se na to zapomíná. Ale podmínky jsou skvělé. Víte, ale naše cesta podle mě není, že budeme kopírovat Ameriku nebo Švédsko. Máme na to, abychom si vytvořili svoji vlastní cestu.“
Váže se s tím, že ale hráči musí chápat, proč jednotlivá cvičení dělají, aby jim věřili?
„Jednoznačně, o tom jsem právě dělal pro trenéry tříhodinovou přednášku. Prvním stupněm jakéhokoliv učení je, že musím vědět proč. Když chápu proč, jdu klidně do války. Děti nechápou souvislosti, tam je nedostatek. Pokud je trenér silný v komunikaci, tak vás pak inspiruje.“
Souvisí s tím i pochopení, že pokud jsem výjimečný hráč, musím pracovat ještě víc?
„No jasně. To je právě zkušenost ze zámoří. Ať jsou to Crosby, Matthews..., každý rok jsou lepší.“
Napadá mě příklad, když se Crosbymu na začátku v NHL nedařilo na vhazování. Rychle se ale stal jedním z nejsilnějších hráčů v téhle disciplíně.
„Právě, je to o detailu, například změnil hokejku. Měl jsem s ním několik rozhovorů, dva roky jsme spolupracovali v Pittsburghu a asi osm let jsem ho měl na kempech. Kvůli vhazování změnil čepel, měl ji moc měkkou, proto jich dost prohrával. Vzal si tvrdou čepel a měkkou hůl. Nezáleží jenom na technice, ale i drobnostech.“
Je pro vás důležité, aby měl dovednostní trenér hráčskou praxi?
„Ne. Vůbec. Nejslavnější trenér trenér Scotty Bowman hokej na nejvyšší úrovni nehrál, druhý nejslavnější Ken Hitchcock taky ne. Jon Cooper, jeden z nejlepších trenérů současnosti, který pracuje v Tampě? To samé. Ano, pokud si slavný hráč uvědomí, že trenérská práce je o něčem jiném, než práce na hřišti, přeorientuje se, začne zase tvrdě pracovat, pak dostane rozhodně výhodu. To je pak fantazie. Podmínka to ale rozhodně není. Stejně, jako musíme dávat šance talentovaným hráčům, je potřeba dávat šance talentovaným trenérům. I když třeba nehráli na mistrovství světa, ale třeba jsou skvělí pedagogové, kteří umí naučit.“
Ale nenarazíte pak někdy na problém, že nehokejista nemá u hráčů takový respekt?
„Tohle pochází z celkového českého prostředí, že se neuznává ten, kdo sport nikdy nehrál na vrcholové úrovni. Z Kanady tohle neznám. Oproti Sidney Crosbymu jsem taky nikdy nehrál. Ale tihle hráči vás berou jako partnera, vědí, že se mohou něco dozvědět. Já se třeba dost věcí naučím i od trenérů v americkém fotbale.“
Co třeba?
„Přípravu na detail, jak se nachystáte na soupeře. Všude si najdete nějakou inspiraci, třeba meditace u basketbalového trenéra před tréninkem. Uvolníte se, uklidníte se.“
Trenér nemusí být bývalá hvězda
Když si pak hokejista ověří, že vaše metody v reálu fungují, opustí ho pocit, že mu nějaký teoretik nemá co vykládat?
„To je ono. Darryl Belfry je nejslavnější skill kouč, platí to posledních deset let určitě. Je to můj dobrý kamarád. A víte co? On nikdy hokej nehrál. Chytal a v patnácti letech skončil. Trénuje Crosbyho, Matthewse, Kanea. Víte proč?“
Protože to funguje?
„Jasně. Proč jinak by za ním chodili? Skončil v patnácti jako brankář, na to pamatujte. Tahle otázka je ale dobrá, vím, že v Česku je tady brzda. Mám v naší skupině skill koučů slavné hráče a za mořem jsem se s ničím podobným nesetkal. Tam je pokora, ptají se, chtějí se posunout a naučit se. U nás se musí změnit trochu podnebí, abychom dávali šanci dobrým trenérům, nebáli se, že nikdy nehráli. Sám jsem si tady už dva vybral, moc se mi líbí, jak umí hokej učit, fantasticky se chovají k dětem.“
A co když na tohle nepřistoupíme?
„No tak se neuvěřitelně omezujeme. Nebudeme mít tak široký rozhled. Wayne Gretzky taky trénoval a nikdy se nedostal do play off. Pozor, vůbec nikoho nedosuzuju, jen chci říct, že není automatika, že dobrý hráč bude i výborný trenér. Je možné to spojit, určitě. Třeba Ivan Hlinka byl geniální trenér. Vladimír Růžička? Uf, víte, co o něm říkali kanadští trenéři?“
Povídejte.
„Když hraješ proti němu, je to jako když trénuješ v NHL. On je vynikající trenér, který je připravený a zná detaily. Takže výjimky máte na obou stranách. Jen nemůžete v globálu říkat, že kdo hokej hrál, stejně dobrý bude v trénování. A že kdo hokej nikdy nehrál, nemá co přinést. My se musíme otevřít, ne se omezovat naší myslí. Pojďme se vrátit myšlením tam, kde jsme byli dřív.“
Jak to myslíte?
„My jsme tady trénovali lépe než kdekoliv na světě. Vzpomeňte si na Pitnera s Kostkou, Bukače s Neveselým, Bukače s Lenerem, Hlinku s Lenerem, Guta a Staršího. Jenže aktuálně je to lepší ve světě, to si nesmíme dovolit. Tohle je potřeba dohnat a pak předehnat. Přijít s inovacemi a být kreativní? To je důležité. Ale nejdřív musíme dohonit vlak, který ujel.“
Co vlastně dělí výjimečné hráče od těch, kteří jsou talentovaní, ale jen dobří?
„Určitě práce. A pak i mentální, duševní a emocionální věci. Strach. Kdo ho má méně, hraje líp.“
Strach z čeho?
„Máte víc druhů. Třeba strach z neúspěchu, nebo strach z úspěchu.“
Někdo se bojí, že bude dobrý?
„Spousta lidí má strach být úspěšní.“
Vážně? Spíš bych čekal, že si to každý přeje...
„Přeje. Ale když ta chvíle přijde? Podívej se, když řeknu, že budeš nejlepší novinář na světě a budeš prodávat hrozně moc knih...“
No, to nezní špatně.
(směje se) „Nezní, že ne? Ale pak přijde realita, tlak, zodpovědnost, připravenost na úspěch. Hodně lidí třeba dobře zpívá. Jenže Karel Gott byl taky jenom jeden.“
Jasně, perfektní věc se od vás žádá pořád. Nemůžete si dovolit chybu. A když ano, spadnete. Tady je ten strach?
„Každou sekundu musíte být perfektní. Realita slávy je úplně jiná, než si ji představujeme. Právě proto je jednodušší se na špičku dostat, než se tam udržet. Proto jsou lidi jako Jaromír Jágr tak neuvěřitelní. Takže odpověď na všechno je práce. Ale pozor, nechci znít jako Lenin.“ (usměje se)
Často mluvíte o Crosbym. Baví vás ho dávat jako příklad?
„Hodně, on je hráč, kterého bych rád dával za příklad všem. Poslouchá vás, dívá se do očí, když se s ním bavíte. Nevezme si úplně všechno ale to, co si myslí, že mu pomůže. Není to samozřejmě tak, že by Pacina říkal, Crosbymu, co má dělat. Ano, bavili jsme se spolu hodiny. Ale vzájemně se ptáte, dáváte si otázky. On je obrovský profesionál 24 hodin denně.“
A posune se i trenér?
„Přesně, daleko víc jsem se naučil já od hráčů, než jsem je naučil sám. Takhle to beru.“
