Mlátička Ryan Hollweg: Respektuju každého, kdo se nebojí poprat
ROZHOVOR | Ahoj, jsem Ryan. A není radno mě dráždit...Pádnou vizitku v neděli rozeslal extraligovým protivníkům Ryan Hollweg, zámořský desperado z Plzně. V derby s Karlovými Vary (4:5) se dvakrát serval a o hlavu větší soky v obou případech srovnal. Ale pozor: každého, kdo se mu postaví, si 29letý Američan váží. „Mám to proti místním jednodušší, jsem zvyklý se prát,“ tvrdí.
Tvrdý zákrok na spoluhráče, strkanice, a hlavně nepříznivý stav pro Plzeň. To je mix událostí, který odjistí kníratý granát jménem Ryan Hollweg. „Přivedli si mě sem z nějakého důvodu. Nabuzení týmu hraje v hokeji obrovskou roli, tak jsem do toho šel,“ vysvětluje, proč se spustil s habány Klozem a Gründlingem.
Co bylo přímo důvodem, abyste se pustil do karlovarských protihráčů?
„Nejdřív jsme prohrávali v 1. třetině o dva góly a mým úkolem je, abych v takovou chvíli dostal správný náboj zpátky na naši stranu, k čemuž pomůžou i rvačky. Tohle byl právě ten případ, zároveň jsem ale bránil i svého spoluhráče Pituleho, na něhož si soupeř dovolil. Když jsem na ledě, to se nesmí stávat! Další vývoj mi ukázal, že mělo smysl se poprat, protože jsme potom dokázali dát tři góly, stejně tak jsme se prosadili i po mé druhé bitce. Ta vznikla ze strkanice před brankou a já zase cítil, že je potřeba kluky nabudit. Tohle je součást mé hry.“
Byl jste překvapený tím, že vás rozhodčí po první rvačce nevyloučili do konce utkání, protože jste shodil rukavice?
„Přijde mi, že pravidla tu jsou dost neurčitá. Když jsem sem přijel, pustil jsem si klipy z pár zápasů, našel jsem si i (Davida) Kočího, jak se tu dvakrát rval, abych viděl, co se jak trestá. A opravdu jsem poznal, že tu v posuzování neexistuje černá a bílá, spíš šedivá. Často závisí na jednotlivých rozhodčích, co uznají za vhodné, na což nejsem zvyklý. Ale líbilo se mi, že jsem zůstal v utkání. Ta rvačka totiž byla něčím, co jsem v danou chvíli musel udělat. Jen jsem pomáhal týmu.“
Jak se vám celkově zamlouvá, jak na vás reagují čeští sudí?
„Jsou ke mně féroví. Taky mi je jasné, že v první řadě se musím přizpůsobit já, protože jsem tady nový. Zároveň jsem sem ale nepřišel předvádět kličky. Mám hrát tvrdě, jít do toho od podlahy, proto mě přece zaměstnali. Uvědomuju si, že musím být chytrý, nesmím po ledě jen tak bezhlavě lítat. Ovšem když se něco semele tak jako v neděli, nejde se ohlížet.“
Neohlížel jste se ani na parametry karlovarských soků. Jak Kloz, tak Gründling jsou oba chlapi metr devadesát a kolem sta kil. Měl jste z nich respekt?
„Ne, je mi u prd..., kdo proti mně stojí. (usměje se) Když se rozhodnu jít do bitky, nepřemýšlím, kolik kdo měří. Jde mi o jediné: zasáhnout toho druhého dřív, než on zasáhne mě. Když se totiž jdete rvát a máte strach, pak to spíš schytáte. Navíc já už se pral i s mnohem většími hranami a sám nejsem zrovna obr, takže jsem zvyklý, že v bitce bývám většinou já ten menší.“
Oba protivníky jste v neděli zvládl. Umějí se podle vás hokejisté v extralize prát?
„Pro mě je hlavní, že se nebáli a šli do toho. Respektuju každého, kdo se odhodlá ke rvačce. Vím, že v celém evropském hokeji nejsou bitky něčím, na co jsou hráči zrovna zvyklí. A já tudíž mám proti místním výhodu, protože na rozdíl od nich to dělám už dlouho. V mých očích ti kluci prokazují velkou odvahu, když zahodí rukavice. Je jedno, jestli pak bitku prohrají, nebo vyhrají.“
Vy zase stoupáte v očích plzeňských fanoušků, kteří si vás okamžitě oblíbili. Vnímal jste skandování svého jména?
„Jasně! A bylo to neuvěřitelné, běhal mi mráz po zádech. Škoda, že se tohle nesemlelo v domácím zápase, protože si vůbec neumím představit, co by dělali lidé na našem stadionu. Na to, že šlo o venkovní utkání, jsme i tak měli úžasnou podporu. Podle mě máme jasně nejlepší fanoušky v lize a díky nim mám ze sebe i z celého týmu vážně dobrý pocit.“
