Říká se, že dobrý rozhodčí by neměl být moc vidět. Pavel Hodek (41) občas vyčnívá dost. Během výluky NHL třeba asi jako jediný na světě vyloučil Jaromíra Jágra za jeho typické odstrčení soupeře volnou rukou. Onehdy nechal v Kladně v jednom utkání svléknout čtyři mistry světa. Zároveň se o něm psalo, když v nouzi zaskočil za zraněného kolegu. Na rozehraný zápas přijel z rautu po obchodním jednání. Loni získal cenu pro nejlepšího arbitra extraligy, v níž zahájí svoji čtrnáctou sezonu. Úděl rozhodčího však přináší střety. A Hodek jako špička v oboru musí vystrkovat hlavu. V rozhovoru pro deník Sport také prozradil, se kterými trenéry není valná řeč a jak přijímá nadávky z ledu i z hlediště.
Pěstuje poněkud netypický doplňkový sport – lezení. Po zdolání vrcholů ve Švýcarsku, Rakousku či Slovinsku, si splnil sen a nedávno navštívil Himálaj. Horolezectví má s řízením hokejových zápasů mnoho společného. Aspoň z pohledu člověka, který zvládá obojí. „Musíte si strašně věřit, ale zároveň v sobě mít hlubokou pokoru,“připomíná Pavel Hodek, který v rozhovoru pro Sport taky boří obecně rozšířený mýtus o nepřístupných sucharech v pruhovaném.
To se moc nevědělo, že máte lezení jako bokovku. Jak vážně se mu věnujete?
„Je to moje hobby. Obecně mě baví chodit po horách a lézt. Teď jsem byl v centrálním masivu Himálaje s Lukášem Bejčkem, který taky píská extraligu jako hlavní, a hlavně Markem Holečkem, což je kamarád a jeden z našich nejlepších lezců na osmitisícovky. Naším cílem byl pěší trek, pak jsme chtěli vylézt na Mera Peak, vysoký 6 476 metrů. To se nám podařilo, takže super.“
Byl jste na střeše světa poprvé?
„Himálaj jsem navštívil poprvé, to byl vždycky sen. Ale kdybych nejel s Márou, sám bych si na to netroufnul. Nemám ty znalosti a zkušenosti.“
Co taková expedice obnáší?
„Potřebujete především hodně času. Vzal jsem si měsíc dovolené, odjížděli jsme 28. dubna a 27. května přiletěli nazpátek. Taky je to ohromná dřina, protože tam je míň kyslíku, v té výšce asi půlka toho, co dýcháme tady. Člověk si musí zvyknout, kolega Lukáš dostal horskou nemoc. Museli jsme se stahovat dolů, aby se z toho dostal. Dobře to dopadlo.“
Jaký je to pocit pohybovat se v takové výšce?
„My, Evropani máme úplně jiné vnímání času. Tady je všechno hodně uspěchané, v práci mám na starost poměrně velké oddělení, denně řeším desítky věcí. Tam se zastaví čas. A co si neujdete, to nemáte. Je to fuška, i když fyzičku nějakou mám, Cooperovy testy dávám. (usměje se) Ale ten spěch je najednou pryč a vzdálenosti jsou úplně jiné. Dojít kamkoli stojí hrozné úsilí. Taky nám nazpátek neletělo letadlo pro mlhu, museli jsme se stáhnout helikoptérou o jedno letiště níž, odkud kvůli mlze taky nic nepustili. Měli jsme poslední den na to dostat se do Káthmándú, protože ráno jsme museli chytit spoj do Evropy. Najali jsme si gazík a jeli 260 kilometrů, což obnášelo třináct hodin cesty. Jedete dvacet za hodinu, nahoru, dolů, serpentiny, všechno rozbité. Ale největší změna byl ten zdánlivě neplynoucí čas. A totální vyčištění hlavy. Nemáte mobil, nic...“
Ani satelitní telefon?
„Ne, Mára ho nevzal. Na lodžiích (chaty na přespání) je však wifina. My jsme šli nejdřív po nich s nosiči, ale ty jsme pak poslali pryč a asi šest dní putovali úplně sami údolím, kde jsme skoro nikoho nepotkali. Příroda je tam bombastická, všechno veliké. Fantazie!“
A zároveň musíte spoléhat víceméně jen na sebe...
„Každý má svoje tempo. Čekáte na sebe, ovšem třeba tři, čtyři hodiny jdete sám. Na to, abyste šli a kecali, to v tak řídkém vzduchu tedy není. (usměje se) Nesmíte se taky přeceňovat a jakékoli zranění je problém, všechno se komplikuje. Jakmile se kolegovi Lukášovi udělalo špatně, znamenalo to okamžitě dolů. A není jiná cesta, než volat helikoptéru, a jestliže nemáte satelitní telefon, tak musíte napřed někam na signál.“
Zažil jste ještě nějakou krizi?
„Vyloženě ne, ale v jednom sedle, právě poté, co jsme poslali dolů nosiče, jsme museli traverzovat ve výšce pěti tisíc metrů. Mára to byl ještě večer prošlápnout, vrátil se za dlouho a ztahaný, že prý tam je hodně sněhu. Celý druhý den jsme šlapali na mačkách po svahu s asi čtyřicetiprocentním sklonem. Do toho teplo, praží sluníčko, které pak ale postupně zapadá, takže se hodně ochladí. Sněhu bylo čím dál víc, jsem docela těžkej, bořil jsem se třeba po pás. Posledních třicet výškových metrů, což bylo vzdálenostně asi osmdesát, už jsem nebyl schopen vylézt. Tam jsem si fakt hrábnul. Mára pro mě musel slézt, vzít mi batoh a přinést cepín. Taky jsem si vzal špatný rukavice, trošku mi omrzly prsty. Když jsem ten pas zdolal, měl jsem toho plný brejle.“
Jak dlouho jste se na výpravu připravoval?
„Do té doby jsem byl nejvýš v Evropě na tří a čtyřtisícovkách. Připravoval jsem se čtyři měsíce. Jenže co natrénujete? Výšku ne, co s vámi provede, poznáte až tam. Chodil jsem běhat, plavat.“
Mount Everest mě neláká, je to komerční záležitost
Říkal jste, že jste dlouho nikoho nepotkali. Ale třeba z výstupů na Mount Everest se prý stal výnosný zájezdový byznys. Je to pravda?
„V základním táboře pod Mount Everestem v tu dobu bylo asi čtyři sta horolezců, což je strašný. Nejsem expert, ale udělají se prý dvě, tři okna, kdy se dá vylézt až nahoru. Vezměte si, že v tu chvíli se o to pokouší dvě stě lidí. Jakmile nastane problém, tak ti lidé umírají, protože je tahají na kyslíku, který mají spočítaný na určitou dobu podle výšky. Když se zdržíte ve frontách, tak dojde. Mára leze alpským stylem, tedy bez jištění, všechno si nese sám. Říká, že tohle ho nezajímá. Mě to taky neláká. Je to komerční záležitost, hory ztrácejí to kouzlo. Já tam jdu proto, abych byl sám, měl klid, užil si tu přírodu. V práci musím hodně používat hlavu, mám na starost třeba 1500 lidí, v hokeji je to taky hodně o hlavě. Takže lezení je způsob, jak vypnout. V případě Everestu jde jen o ten pocit, že vylezete na nejvyšší horu světa. My ho viděli krásně z dálky.“
Jednu dobu se proslýchalo, že kvůli pracovnímu vytížení s pískáním končíte. Zvažoval jste to?
„Dva roky jsem dělal profíka, ale pak jsem z toho odešel, protože jsem se začal věnovat kariéře, měl jsem dobrou nabídku. Ale zatím jsem pískal každou sezonu, v té minulé jen v základní části 46 zápasů, což obnáší skoro každé kolo. Člověk ví, že si musí udělat čas, přeložit schůzky a pak to dohání. Večer přijede a ráno zase maže do práce.“
Někdy vypadáte jako rozhodčí, který je rád vidět. Vnímáte se rovněž tak?
„Za poslední roky si nevzpomínám, že by se o mně psalo. A jsem docela rád. I když pokaždé se něco vyskytne, třeba když Liberec hrál v Chomutově a já při jeho přesilovce pět na tři vyloučil Petra Jelínka pro nekázeň na buly. Pískání však má několik fází. Když přijdete do soutěže, musíte si tam vytvořit určitou pozici. To je vždycky trošku boj, zkoušejí to na vás hráči, trenéři, vzájemně se oťukáváte, zjišťujete, jaký kdo je, taky jste mladší a nevybouřený. Ale postupně si to sedne. Člověk zjistí, že už není třeba tolik tlačit, hráči vědí, že nemá cenu něco zkoušet. Já nemám rád, když chce někdo zneužít rozhodčího ve svůj prospěch. Chápu, že oni dělají cokoli, aby vyhráli, mým úkolem zase je, aby to bylo spravedlivé pro obě strany. Když někdo chce získat výhodu nefér způsobem, musím se tomu postavit. A to přináší střety.“
Pokud hráči zjistí, že neuhnete, nechají vás být
Vyprávějí se o vás však legendy. Vyloučil jste
Jágra
, poslal do kabiny čtyři šampiony...
„Jo, to bylo před lety v Kladně. Začalo to desítkou pro Radka Bělohlava. Pak dostal něco Franta
Kaberle
, po něm Pavel Patera s Martinem Procházkou. Na to člověk určitě není pyšný, ale stalo se.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
KoupitNejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
