Holaň: Z reakce pardubických fanoušků jsem byl v šoku. Děkuju jim
Když s trenéřinou začínal, měl Miloš Holaň (47) poměrně drsné motto: Hired to be fired! Najat k vyhazovu. „Už to nepoužívám,“ usmívá se Holaň v rozhovoru pro iSport.cz. „Pravda to samozřejmě je, ale už bych se tím radši neřídil.“ Před dvěma týdny skončil v Pardubicích. Proč? Kvůli čemu, nebo komu? To rozebírat nechce. Otevřeně naopak mluví o chuti trénovat, o své začátečnické aroganci nebo o tom, kdo jej nasměroval k bájnému ligovému rekordu.
Když jste skončil v Pardubicích, vytáhli pak fanoušci v zápase proti Spartě transparent, na kterém stálo: Miloši, děkujeme! Skandovali vaše jméno. Jak to na vás zapůsobilo?
„Byl jsem z toho až v šoku. Chtěl bych jim za to poděkovat, hrozně si toho vážím. Na tom zápase jsem nebyl, ale když jsem se o tom dozvěděl, měl jsem husí kůži. Vnímám to jako poděkování za dva roky práce, kterou jsem tam udělal.“
A celkově vnímáte angažmá v Pardubicích jak?
„Dobrá zkušenost v každém případě. Dostal jsem šanci se dostat mezi čtrnáct vyvolených trenérů v extralize. Na začátku to nebylo jednoduché, hráli jsme baráž, která byla úspěšná. Loni se povedl fantastický úspěch, šesté místo, potrápili jsme Třinec v sedmi zápasech. Vzpomínky mám dobré.“
Před lety jste říkal, že máte drsné trenérské motto: Hired to be fired. Najat k vyhazovu...
(usměje se) „Už to nepoužívám. Říkal jsem to, pravda to samozřejmě je, ale už bych se tím radši neřídil. Odvolání není nikdy příjemné, ale tohle je hokejový život. Je třeba to vzít a jít dál.“
Jaké je tedy vaše nové trenérské motto?
„Dělej vše na maximum! Aby sis nemusel nic vyčítat, že jsi něco měl nebo mohl udělat jinak. A žij každý den. To staré motto už jsem opustil.“
Změnil se za ty roky i Miloš Holaň?
„Ano. Udělal jsem spoustu chyb, když jsem začínal. Myslel jsem si, že ten nejdůležitější jsem já. Už vidím, že nejdůležitější jsou hráči. Když to jako trenér můžu ovlivnit z třiceti procent, tak to je úspěch. Změnil jsem se hlavně v přístupu k hráčům.“
Jak konkrétně?
„Býval jsem arogantní, to byl můj problém. Srovnával jsem hráče se sebou a upřednostňoval jsem sebe a své ego, než mužstvo. To bylo špatně, to byla obrovská chyba. Ale i díky tomu, že už jsem zažil nějaké vyhazovy, tak jsem si to uvědomoval, analyzoval, sbíral zkušenosti, pořád se učil. Zjistil jsem, že tudy cesta nevede.“
Chápu, že když jste srovnával hráče se sebou, tak jste jim stavěl vysokou laťku. V sezoně 1992/93 jste v základní části nasbíral 68 bodů, což je stále platný rekord mezi obránci. Překoná jej někdo?
„No...Ať to nevyzní jájínkovsky, ale nevěřím tomu. Třicet pět plus třicet tři, šedesát osm bodů. V Pardubicích jsem se při tréninku třeba štengroval s Márou Trončinským. Když dal krásný gól, tak jsem mu říkal: ‚Ty ses zase díval na moje šoty, že?‘ (usmívá se) On je do pohody, hecoval mě a říkal, že tehdy nebyli tak dobří gólmani, že se body sbíraly snadno. Opravdu se to tehdy sešlo. Výborná parta, skvělí spoluhráči, bez nich bych to nedal. Nevěřím, že to v extralize někdo překoná. I když, rekordy jsou od toho, aby se překonávaly. Taky jsem si dlouho myslel, že nikdo nevyhraje Zlatou hokejku mladší než já (Holaňovi bylo 22 let). A vidíte, loni mě překonal David Pastrňák.“
Vybavíte si ještě, jak se vlastně bodový rekord zrodil?
„Přiznám se, že tehdy jsem vůbec neměl ponětí o nějakém rekordu. Až přišel pan Kasper (bývalý vynikající obránce Vítkovic), na Ledňáčku si mě chytil a říkal: ‚Ty, Milošku, ještě dva góly a překonáš Suchého.‘ Já na něj hleděl. O rekordu jsem nevěděl nic a jméno Suchý jsem registroval jen tak v mlze. Tak jsem hned tátovi říkal, proč toho nevyužít a nezapsat se do historie? A mohl jsem překonat i rekord Jirky Šlégra v přihrávkách, kdybych nebyl hamoun.“
Jak to?
„Soustředil jsem se jen na góly. Spoluhráč Roman Ryšánek mi to kolikrát vyčítal, že jsem mohl přihrávat a nic. Jenže táta mi vždycky říkal: ‚Mě nezajímají přihrávky. Kdo se zajímá o přihrávky? Když nebudeš dávat góly, nevšimnou si tě. Babička se ve Studénce dívá jenom na góly, protože přihrávky se v novinách nepíšou.‘ Od té doby to bylo ve mně - když můžu, vezmu to na sebe.“
Čím to, že si vás před rekordem odchytil zrovna Jan Kasper?
„On byl můj klíčový muž kariéry, on ze mě v šesté nebo sedmé třídě udělal obránce. Táta se s ním sice deset roků nebavil, protože ze mě chtěl mít útočníka. Až když jsem se dostal na draft, tak mu poděkoval. (usměje se) Pan Kasper nás trénoval a dodnes si pamatuju jeho hlášku: ‚Milošku, máš přehled, všechno, ale božatko, nemáš rychlost.‘ I když mi pak táta koupil brusle ze Švédska, já v nich spal, jak byly skvělé, tak pan Kasper na tréninku: ‚Vidíš, brusle už máš. Tak ještě motorek a bude to dobré.‘ Říkal, že ofenzivních obránců je na světě nedostatek a budou strašně dobře zaplacení. Asi to ve mně viděl. Stejně jako táta, který dělal dvacet pět roků mládež. Když trénoval čtvrťáky, ukázal mi Irgla, Výtiska a Mikulíka a říkal, ty jména si pamatuj, budou skvělí. A opravdu. Tihle staří borci prostě měli čuch a oko.“
Nedávno jste znovu oblékl vítkovický dres, když se slavilo 100 let republiky. Netáhne vás to domů?
„Musím přiznat, že když jsem si dres Vítkovic znovu natáhl, tak mě to hřálo. Navíc jsem měl vedle sebe tátu a další vítkovické ikony - Kacíř, Stránský, Černík, Svozil, Vůjtek... Cítil jsem se mezi nimi velmi dobře a strašně mě to láká. Kdo by nechtěl trénovat doma? To je snem každého trenéra, ale to se musí sejít řada věcí a náhod, aby to vyšlo. Každý se někde narodil a někam patří. O tomhle bych nepřemýšlel vůbec, ale beru to tak, jak to přijde. Včera Pardubice, zítra třeba Budějovice, trenéřina není o klubismu, ale o nabídce.“
