Svému řemeslu zasvětil život. Václav Šašek dlouho působil jako masér v Litvínově a u české reprezentace. Byl při triumfu na olympiádě v Naganu 1998, zažil dva zlaté šampionáty.
„Vašku, ty jsi klasa chlap!“ burácelo kabinou na mistrovství světa 1996 ve Vídni během cesty za prvním titulem po jedenácti letech. Song „Jak ti šlapou Kabáti“ pouštěli pracantovi, který udělal, co na očích viděl, a sršel dobrou náladou. Šatnou zněl taky po finále, kdy tam zavítal tehdejší předseda vlády Václav Klaus. Myslel si, že to hrají pro něj.
Václav Šašek zemřel ve středu po dlouhé nemoci, bylo mu 75 let. U reprezentace působil 22 sezon, procestoval svět, ale byl hrdý na svůj původ. „Tady centrum světového hokeje Litvínov, Venca Šašek,“ hlásil se kdysi do telefonu. „Dneska? Ani jeden reprezentant!“ posteskl si po letech. V severočeském klubu vyrostly zástupy skvělých hokejistů, mistrů světa, osm z nich se v Naganu podílelo na největším úspěchu v dějinách.
Z Litvínova pocházel rovněž vynikající útočník, trenér olympijských šampionů Ivan Hlinka. K práci u hokeje ho přivedl on. Poprvé letěl Šašek v roce 1976 na ruský turnaj o Cenu Izvestijí. Končil po světovém šampionátu ve Švýcarsku 1998. Litvínovská ulice K Loučkám byla svého času nejslavnější adresou českého hokeje. Vyrostli tam třeba střelec zlatého olympijského gólu Petr Svoboda, Vladimír Růžička, Jiří Šlégr, Martin Ručinský…
Velký kamarád s Hlinkou
Jednu dobu tam žil taky Ivan Hlinka, se Šaškem bydleli sto metrů od sebe. Oba pocházeli z Louky u Litvínova. Byli velcí kamarádi, trávili spolu celé dny, rodiny se navštěvovaly. Šašek znal Hlinku jako málokdo. Zároveň jako jeden z mála nemluvil o hokejovém velikánovi jen jako o svatém obrázku. Nikdy však ve zlém.
„Byl jsem s ním na pár mistrovstvích světa a hlavně v Naganu. Myslím, že skleněný slon, na kterého jsme si pro štěstí před zápasem vždy každý sáhli, byl jeho nápad,“ napsal ve vzpomínce na Twitteru Dominik Hašek.
„Měl jsem v Karlových Varech kamarády skláře. Znal jsem nejlepšího brusiče od Mosera, pana Mottla, který se pak osamostatnil a udělal si svoji fabriku. Jezdil jsem k němu na kafe a on mi říká: ‚Hele, já vám udělám dárek.‘ Vyrobili slona, kterého si pak všichni hladili, když šli na led. Po olympiádě si ho odvezl Hašek a nechal udělat všem menší kopie s vyrytými jmény,“ líčil Václav Šašek před sedmi lety v rozhovoru pro magazín Sportu k výročí Nagana.
Takhle vyprávěl o návratu: „Zpátky jsme letěli se sponzory a politiky, vedle mě v letadle seděl Cyril Svoboda, který byl tehdy ministrem vnitra. A znáte to, každý měl upito, a hned na mě: ‚Venco, tak mu řekni ty politický vtipy!‘ A já: ‚To víte, že jo, a on mě nechá hned zavřít.‘ Svoboda, že ne, pane Šašek, nebojte se. Tak jsem mu jich tam hned pár šoupnul.“
Kabinu bavil různými vtípky. „Jednou se nám na turnaji moc nedařilo. Venca si nasadil helmu a vlezl si do takové klece na prádlo, kam jsme obvykle dávali věci na vyprání. Nechal se v ní odvézt do kabiny a na hráče spustil rádoby anglickou hatmatilkou, že je nová posila do obrany a musí zůstat zavřený v kleci, protože když ho pustí ven, je strašně zlej,“ vypráví Petr Bílek, jenž s reprezentací jezdil jako masér taky.
Nakažlivý smích
Šaškova věčně pozitivní nálada byla až nakažlivá, uměl rozdávat smích, nezkazil žádnou srandu. Ale odhadl, kdy se to hodí a kdy je lepší držet se zpátky. Jen párkrát přepálil. A dokázal to přiznat. Třeba když někdejšímu hráči a později trenérovi Ondřeji Weissmannovi schoval do klimatizace jeho auta syrečky. Ty otrávily odér uvnitř vozu tak, že Weissmannův vůz byl pomalu zralý k sešrotování, protože se ten zápach nedal vypudit.
„Jednou jsem naštval Jirku Dopitu. Pořád jsem mu říkal: ‚Jak s tamtím můžeš kamarádit, vždyť o tobě říká, že na tom šmatláš.‘ Pak jsem šel za tím druhým, možná, že to byl Čechmánek, a tvrdil mu něco podobného o Dopitovi. Oni si to mezi sebou řekli, přivázali mě izolačkou k masérskému stolu a pak ten stůl postavili. To byla bolest! Jsem docela chlupatej, operace slepého střeva za plného vědomí proti tomu nic není. To nešlo ani ostříhat, já brečel a už jsem pak na ně neřekl ani slovo…“
Jednou si mohl způsobit pěkný malér. „V masérské bedně jsem vozil napodobeniny prstů. V hale byly zdravotnice z Červeného kříže, a když jedna z nich procházela kolem kabiny, lehl jsem si pod masérský stůl, uhodil kladivem, zařval a ten prst jí vhodil do cesty. Strašně se lekla, začala utíkat, načež já zvedl ten umělý prst, držel ho v ruce a utíkal za ní, že se jako nic nestalo. Chudák z toho omdlela,“ vracel se Šašek.
Vzpomínal i na Vladimíra Růžičku, který se vrátil pod Hlinkou v 35 letech do reprezentace, v Naganu nosil kapitánské céčko. „Byl osobnost, i když už neměl takovou formu jako v mladším věku. Já mu říkal cvičenej blázen. Na olympiádě seděl v kabině a rukama si pořád provětrával tu svoji hřívu. On nevydržel v klidu. Jednou o přestávce povídá: ‚Tady je vedro! Tady se nedá sedět!‘ Otevřel jsem tedy okno a za tři minuty Růža: ‚Tady strašně táhne! Vždyť nastydnu! Udělej s tím něco!‘ Tak jsem zase zavřel…“ vyprávěl Šašek.
V Růžičkovi později viděl Hlinkova trenérského pokračovatele. Jako masér byl i zpovědníkem hráčů, znal jejich nálady. „Když si vzpomenu na pana Guta, tam měli hráči odstup, ale byl v tom i strach. A je rozdíl mít respekt a strach. Pamatuju, jak jsme za Bukače jezdívali na soustředění s Arnoldem Kadlecem. Výbornej bek, ale od Loun už nemluvil. Měl z Bukače takový strach… on mu ten odstup uměl dát najevo. Z Ivana by tohle nikdy necítil. U Růžičky to vidím podobně… i když tam ten strach někdy taky trochu je,“ usmíval se.
Z Nagana měl na památku od Petra Svobody podepsanou hokejku, kterou vstřelil vítězný gól. Taky si nechal jeho rukavici, druhou prý obránce hodil do hlediště. Legendární masér později působil v Karlových Varech, Ústí nad Labem, pracoval ve firmě Jaromíra Jágra zastupující firmy Reebok a CCM. Zbyla po něm spousta příjemných vzpomínek. A ten jeho věčný úsměv ve tváři.
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
