Kanada nám utekla, velmoc mizí v dáli. Hokejové Česko po tvrdé zkušenosti s Crosbyho armádou na Světovém poháru přemýšlí, kudy dál, aby rozdíl mezi zdejším pojetím sportu, mnohdy označovaného za rodinné stříbro, a zámořským patentem dál nekypěl. „Nesmírně nám schází výrazné konkurenční prostředí,“ tvrdí Robert Spálenka, muž, který se na produkci tuzemských talentů podílí jako zástupce hráčů ve společnosti Sport Invest.
Z jeho stáje se v Torontu ukázali. Řadový český fanoušek najednou zjistil, co zvládá a umí těžkotonážní Martin Hanzal , v brance se zaskvěl Petr Mrázek . Omaskovaný bourák, který kdysi dostal od Vítkovic zákaz reprezentovat. „Tyhle doby jsou naštěstí pryč. Petr dává národnímu týmu maximum,“ říká Robert Spálenka.
Co vám pověděl Světový pohár v Torontu o českém hokeji?
„Z mého pohledu naše vystoupení předčilo očekávání. To říkám naprosto upřímně. Včetně přípravy jsme z šesti zápasů vyhráli tři. Prokázalo se zároveň, že kanadský i americký trend jde jiným směrem. To není nová věc, akorát teď se o tom začíná víc mluvit a psát. Když vidíte kluky ze zámořského týmu do 23 let, jakou rychlost jsou schopni vyvinout… Je to strašný fofr, navíc veškeré herní činnosti provádějí v maximální rychlosti, přičemž v realizaci neudělají chybu.“
Což právě českým hráčům chybí.
„Ti hráči jsou nesmírně obratní, včetně hry s pukem, stíhají u toho myslet a hru vytvářet. Co je důležité, ve stejné rychlosti jsou schopni fungovat jak hráči s kotoučem na holi, tak i ti bez něj. A třeba ve hře obránců vidím obrovské rozdíly mezi pojetím hokeje hráče z Kanady či Ameriky a od nás či z Evropy. Tady máme stále oddělené role na útok a obranu, v zámoří se to klasické dělení smazává. Úkoly pro beky a útočníky se velice sbližují, rozdíly minimalizují.“
Když už i kapacita typu Martina Ručinského řekne, že český hokej vychovává spíš dělníky než rozdílové hráče, je třeba to brát seriózně. Ale proč už to není jako dřív?
„Individuality a osobnosti nerozvíjíme. Od čtrnácti patnácti let je náš hráč svazovaný taktikou, není trenéry dáno: Běžte, hrajte, tvořte, vymýšlejte… Místo toho spíš platí: Braňte, držte výsledek za každou cenu. Ale abych nebyl příliš přísný, postupně se to mění k lepšímu. Letošní osmnáctka vyhrála Hlinkův memoriál, dva roky předtím osmnáctka brala stříbro na mistrovství světa. Trenéři Kuba Petr a Václav Varaďa tomu dávají nádech celoplošného agresivního pojetí hokeje, s aktivním bruslením, s hrou na kotouči. To, co se dnes hraje, to, čím dnes nad ostatními ční Kanada. Co nejdéle držet puk, což vyžadují moderní trenéři.“
Jako manažer hráčů máte značný vliv na to, aby vámi zastoupení hokejisté se co nejvíce a nejdříve přiblížili novým trendům, metodám, které bohužel vznikají za oceánem. Pokud je to aspoň trochu reálné, razíte tendence odejít do zámoří co nejdříve?
„Můžeme tady zmínit Tomáše Hertla , který zůstal v extralize a lze prohlásit, že se mu tato cesta do NHL vyplatila. Najdeme však mnohem víc příkladů, kdy kluci udělali dobře, že v raném věku odešli do kanadské juniorky. Skočili rovnou nohou do tvrdšího konkurenčního prostředí, kde se zdokonalí. Jsou třeba případy mladých hráčů, které doma považujeme za excelentní bruslaře, ale jen co vyjedou do Kanady, dostaneme zprávy, že pohybově patří k průměru v týmu, půl roku ho zbavují zlozvyků z českého prostředí a dostává roli, na kterou tu nebyl zvyklý. Která na něj zbude. Zkrátka co stačí tady, nestačí venku. Nemluvím přitom jen o Kanadě nebo Americe, podívejte, čeho jsou schopni mladí Švédi. Neskutečné.“
Nepatřím k těm, kteří tvrdí, že je tady všechno špatně, to je hloupost. Ale je otázkou, kdy se změna myšlení konečně projeví.
„Věci se tu pomaličku mění k lepšímu. Ale potřebný restart se projeví za mnoho let. Nejde si myslet, že když tu zavedeme něco nového, progresivního, druhý den začneme sklízet úrodu. Kanadsko-americký systém progresu a růstu je založen na pyramidě, na konkurenčním prostředí. Veškeré soutěže se od širokého základu zužují směrem k vrcholu, na každé úrovni přitom dochází k draftu – k výběru těch nejlepších. Tamní kluci mají v sobě automaticky motivaci být co nejlepší, lepší než druhý. Protože jinak by se nedostali dál.“
Kdežto v Česku není zdaleka tak tvrdé síto, chybí tu přirozené nucení převálcovat druhé.
„U nás jsou soutěže moc široké, kvalita rozmělněná. Ano, je hrozně fajn, pokud doma vychováme dobrého jedince, jenže problém je, že naráží na slabší konkurenci. Jak se tu má talentovaný hráč vyvíjet, když v utkáních naráží na horší protihráče, kdy není přirozeně nucený svoji výkonnost vylepšovat? Máte výrazného útočníka, ale pokud proti němu vyrážejí zápas co zápas, trénink co trénink, kvalitou horší obránci, jak má růst? Bez konkurenčního prostředí nemáte šanci být lepším hráčem tak, jak je žádoucí.“
Legendárnímu kouči Luďku Bukačovci vadí, že z tuzemského hokeje mizí myšlenka, zakódovaný cit pro přihrávku, atributy, které českou hru proslavily.
„Dostáváme se zpět k tématu konkurence. Jestliže mám šikovného kluka a na tréninku má k sobě jednoho dva partnery na stejné úrovni, nezlepší se. Je to také o počtu kvalitních zápasů. V kanadské juniorce odehrajete strašnou porci utkání, v nichž opakovaně procházíte zásadními situacemi, které je třeba řešit v rychlosti, a někam vás posouvají.“
Čeští hráči drží krok se světem do patnácti šestnácti, pak ovšem nastává fáze propadu. Proč?
„Přesně v tomhle věku nám začne ujíždět vlak a není to ničím jiným než slabší konkurencí. Podívejte se na ta jména za mnou (ukazuje na dresy Mrázka, Paláta a Hanzala), všichni prošli kanadskou juniorkou. Nebo si udělejte inventuru našich hráčů v NHL, osmdesát procent kluků prošlo proškolením v zámoří. Tady se například razí teorie zařazovat v co největším počtu mladé kluky do seniorských týmů. Já to tak úplně nevidím.“
Proč?
„Většina šestnáctiletých, sedmnáctiletých, potažmo osmnáctiletých kluků není na seniorský hokej připravena. Ano, můžeme vytáhnout osmnáctiletého kluka z nároďáku, zkusit ho implantovat do extraligového áčka, ale na místě zjistíte, že na to ti borci ještě nemají. Je to tedy ten správný rozvoj? Za sebe říkám, že až na výjimky ne. Mladý kluk by měl ve svém věku a kategorii dominovat, hrát prim, učit se, že mu veškerá zodpovědnost leží na zádech, zvládat veškeré klíčové okamžiky, které určují vítěze zápasu. V áčku takovou roli nedostane, nemá šanci se rozvíjet. Kanadská juniorka je pro něj mnohem příznivějším mezistupněm. Je kvalitnější než česká juniorská liga a je schopná mladého kluka připravit na NHL. Takový Martin Hanzal šel rovnou z juniorky do NHL, neodehrál jediný zápas na farmě.“
A docela dobře to funguje i opačně, kdy talent obouchaný kanadskou juniorkou po návratu domů může naskočit do mužské extraligy.
„Přesně tak. Najdeme spoustu příkladů, kdy kluky minul draft, prošli kanadskou juniorkou a okamžitě uspěli v našem seniorském hokeji. Vzpomněl bych si na patnáct dvacet jmen.“
Česká juniorská extraliga neprodukuje dostatečné množství osobností a individualit. Proti je už jen zbytečně nabobtnalý počet osmnácti týmů. Ale pomohlo by pouhé zeštíhlení?
„Byť se za poslední roky počet klubů snížil, pořád je příliš vysoký. Chce to nadále zužovat, aby se zvyšovala konkurence, to už jsme zmiňovali. Je to ovšem o systémovém nastavení. Dnes se logicky nikdo nevzdá extraligové účasti, kluci nemohou volně přestupovat mezi týmy. Je to jiný svět než v zámoří, kde vládne politika draftů. Kluk nemůže říci ani slovo a buď jde hrát za ty, kteří si ho vybrali, nebo má smůlu.“
Jako zástupce hráčů musíte mít sám velký zájem, aby český hokej prosperoval. V jakém vztahu jste vůči svazu, existuje vzájemná diskuze, probírání nápadů, zlepšováků?
„Oficiálně přizvaní k diskuzi na podobné téma jsme byli jednou. Před několika lety. Po jedné schůzce se naše skupina rozpadla, respektive se věci přestaly řešit. Může to být poměrně zažitým vnímáním profese agentů, kteří jsou vykreslováni jako ti, kteří hráče odsud odvádějí a dávají pryč z českého hokeje. Realita je úplně jiná.“
Jaká?
„Běžte a udělejte anketu mezi rodiči. Přijdou za vámi s tím, abyste zastupoval jejich kluka, pokud ho dostanete do Kanady. A jestli to neuděláte, půjdeme jinam… Taková je situace. Agent se přitom stará o veškerý servis. Před pár dny jsme v naší agentuře měli pětadvacet dospívajících hráčů, kterým jsme zjišťovali složení tělesné hmoty, na tom základě vznikají doporučení, jak se stravovat, naši výživoví specialisté sestavují podrobné jídelníčky, s hráči pracují kondiční trenéři. Nechceme je přitom vytrhávat z klubové přípravy, ovšem tam, kde je na jednom místě třicet borců, nemůžou trénovat stejné zátěže. Proto je třeba mít individuální přístup se soukromým programem pro toho kterého hráče.“
Zásadní je, aby sami hráči chtěli a nikdo je nemusel popohánět. Má se přitom za to, že česká povaha je lenivější, vyčůraná. Váš dojem?
„Oni chtějí. Ale je zásadní, aby pracovali správně, tedy pod dohledem. Ještě před pár lety jsme s kluby bojovali, funkcionáři nechtěli slyšet o tom, že hráči mají privátní kouče, dnes už naštěstí nejsou proti, protože jim dochází, že kluci jsou odolnější vůči zraněním, pružnější, líp a víc pracují ve společném tréninku. Jde jen o to mít možnost dovytvářet sebe jako osobnost.“
Reprezentační trenér Josef Jandač nedávno zmínil, že zdejší prostředí je pokřivené. Že hráč dva zápasy nehraje a už si na klub chodí stěžovat agent a rodiče. Co vy na to?
„V Kanadě si tohle nikdo nedovolí. Tam trenérům nikdo na zádech nevisí, maximálně konzultujete, co ten který hráč dělá dobře nebo špatně, na čem má pracovat. U nás bohužel přetrvává doba, kdy jeden závidí druhému větší ice time a podobně.“
V dřevních dobách mezi českými agenty panovaly vztahy jako v kovbojce. Jak je tomu dnes?
„Tvrdé konkurenční prostředí, žádné vřelé vztahy.“
Pojďme ke Světovému poháru, kde se v brance blýskl Petr Mrázek. Bylo pro něj samotného klíčové prosadit se na první velké reprezentační akci mezi dospělými?
„Určitě. Kdo Petra zná, ví, jak si považuje reprezentačního dresu. Bohužel, nějaký čas nesměl reprezentovat kvůli postoji Vítkovic (odveta za hráčův odchod do Kanady), které mu zakázaly startovat, ačkoli byl svazem nominován. Tyhle doby jsou naštěstí pryč. Petr dává národnímu týmu maximum. Na mistrovství světa dvacítek ho vyhlásili nejlepším gólmanem turnaje, hlavně díky němu jsme byli blízko zápasům o medaili. Těší mě, že mu Světový pohár vyšel. Ale zároveň souhlasím s výrokem Pepy Jandače. Ani oslava, ani pláč. Náš tým hrál, na co měl, nakonec mu scházel jediný gól k postupu do semifinále. Ale takový je hokej.“
Mrázka čeká v Detroitu přetěžká sezona, poprvé ji začne jako oficiální jednička, za zády s nespokojeným Jimmy Howardem. Nevyhnout se v takovém klimatu jistým výkyvům bude těžké. Jakou sezonu mu prorokujete?
„U Petra vidím jako klíčovou věc, že má srovnanou hlavu. Věří si a ví, co chce. Nepodařené úseky ze sebe dokáže velice rychle setřást, umí jít s čistou hlavou dál. Očekávám, že svoji pozici ustojí. Otazník je pro mě spíš tým Detroitu, který je v současné NHL týmem střední úrovně. Postup Red Wings do Stanley Cupu bude hodně odvislý od Petrových výkonů.“
Ač se to dlouho neočekávalo, do Toronta nakonec nevyrazil Tomáš Hertl. Přáním San Jose Sharks bylo šetřit operované koleno, poničené ve finále Stanley Cupu. Nešlo to jinak? A bude na startu sezony NHL naprosto fit?
„Věříme, že to bude v pohodě. Co se Světového poháru týká, Tomáš vlastně poslední dvě léta rehabilitoval a neměl čas na kloudný trénink. Při poslední prohlídce vyšlo najevo, že vaz v koleni je dobře srostlý, jenže ve stoprocentním stavu nebyly okolní svaly. Tomáš měl operovanou nohu objemově i silově slabší. Dostal doporučení, aby vynechal Toronto a několik týdnů věnoval cvičením, aby se co nejvíce přiblížil normálu a byl co nejdříve zpátky. Kdyby se Světový pohár konal o tři týdny později, existovala by reálná šance jeho účasti.“
