Má v sobě něco, co jiní ne. Dar vystihnout detail a s jemnou ironií či vtipem ho přednést publiku. Televiznímu publiku. Dlouho už to trvat nebude. Marek Sýkora (67) se rozhodl skončit s expertským glosováním pro ČT. „Odejít se má v nejlepším,“ tvrdí bývalý oceňovaný kouč, který hlavně v ruském prostředí proslavil českou trenérskou školu.
Přeje Jandačovi , fandí Pešánovi s Rulíkem. Těm, co naslouchají druhým, nestydí se přiznat inspiraci u jiných odborníků, přebírají aktuální trendy. A co zlínský Vlach? Ten by se měl víc usmívat, soudí Marek Sýkora, kouč s šestiletou zkušeností v Rusku, který lituje, že Aloisi Hadamczikovi nedohodil angažmá v Jekatěrinburgu.
Odmítl Plzeň. Už tam ty kluky neznám, říká
Když to zkraje sezony Plzni nešlo, nesvrběly vás ruce, necloumala s vámi touha pomoci Martinu Strakovi ?
„Mám s Martinem dohodu, že mi dá lístek, kdykoli se chci přijet podívat na zápas. V té složitější době jsem mu zavolal, že bych zašel na Liberec. A Martin hned spustil: To je bezvadný, že voláte, rád bych s vámi něco zkonzultoval… Ale upřímně, já se do toho moc nehrnul.“
Proč?
„Protože některé plzeňské hráče vůbec neznám. S klubem mě nepojí vazby, nejsem v obraze, na zápasy chodím nahodile, s ohledem na soupeře. Vybral jsem si zrovna Liberec a nelitoval. Zahrál výborně, Plzni nedal vůbec šanci. Ta byla špatná, ale nedlouho poté propad zastavila, otáčí to a hraje dobře. Když se vrátím k otázce, ruce ani nohy mě nesvrběly. Navíc mám v noze cizí koleno a jít před hráče kulhat na led, to nepřipadá v úvahu. Záhy mě však volal Jekatěrinburg, kde vyhazovali trenéra Razina, mého bývalého svěřence z Magnitogorsku, mimochodem neuvěřitelného lenocha a nesympatického člověka.“
S hráči měl velké problémy, třeba Jakub Kovář z něj byl úplně hotový.
„Ano. Přitom šikovnej hráč a technik ten Razin. Ale od pohledu protivnej člověk. No, tak se mě ptali, zda bych se nechtěl do Ruska vrátit, což jsem odmítl. Tak nám aspoň sežeň českého trenéra, žádali mě. Zavolal jsem tedy třem lidem. Jen nevím, jestli je správné to zveřejňovat.“
Zkusíme to.
„Zavolal jsem Jandačovi, u kterého jsem viděl cestu Pavla Vrby . Pak Rulíkovi a Lenerovi . Všichni poděkovali za zájem, ale nešli do toho. Čekal jsem to.“
Filip Pešán vás nenapadl?
„Napadl, musím říct. Mám s ním kontakt, v minulé sezoně jsem si zajel na jeden zápas do Liberce. Možná jsem mohl cinknout i Lojzovi Hadamczikovi. Teď toho lituju, že jsem mu nezavolal. Trénoval nároďák, třeba by to pro něj bylo. Já ho beru jako kolegu a nemám rád ty výrazy, které někdy padají a nejsou kolegiální. Kolikrát mě v kariéře potkalo, že jsem od druhých trenérů necítil kolegialitu. A to je hrozně špatně.“
Nestane se z vás nakonec agent pro Rusko?
„Ne, ne, ne. Snažím se žít trochu jiný život, nechci být tolik svázaný hokejem, nemíním se jím nervovat. Baví mě dál, ale už ho chci brát jen z nadhledu. Zajímá mě úroveň hry a projev některých hráčů. Plzni samozřejmě přeju jen to nejlepší, dlouhodobě to dělá dobře, sází na plno mladých hráčů a tak to má být.“
Takže vám ohledně zapojení v branži bohatě stačí glosovat v televizi zápasy národního týmu?
„Ano. Baví mě to, ale také je pravda, že jsem se s Robertem Zárubou domluvil, že skončím. Po jarním mistrovství světa bych rád odešel. Pokud tedy bude zájem, abych na něm pro televizi pracoval.“
A důvod?
„Podle mě je uměním odejít včas. Někdy, když se podívám sám na sebe, jak tam sedím mezi mladými kluky…“
Jenže to je právě vaše přednost. Nejen já to tak vidím.
„Jasně, věk není ten hlavní důvod. Na druhou stranu Robert tomu s ostatními dává určité tempo, kterému někdy nestačím. Byť reakce z mého okolí jsou pozitivní, ve stylu, jak je dobře, že tam někdo mluví i jinak než ti druzí. A pak také nejsem dostatečně v obraze. Že bych se vydržel dívat v televizi na celý extraligový zápas, to se nestává… Zato na NHL se podívám i v noci, má to šmrnc a na hráčích je vidět, že jsou zkrátka dobří. Kvalita je zásadní a ta mi doma chybí.“
Souhlasím s vašimi zastánci, vaše hlášky píšou, jsou věcné, mnohdy i vtipné, ironické. Nic neokecáváte, jdete rovnou k věci.
„Děkuju. Je fakt, že se to snažím často odlehčit. Říkám si, že jde o sport a sport je zábava. Jasně, jde v něm o prachy, ale nemusíme být pořád tak vážní.“
Odchod si nerozmyslíte?
„Jsem rozhodnutý.“
Chystá se do Austrálie a přemýšlí o knížce
Zbude vám víc času na cestování po světě. Nebo plánujete něco jiného?
„S mojí paní se chystáme do Austrálie, s cestováním pokračujeme, máme svoji partu bezva lidí. Kultura je také moje. Máme předplatné na obě plzeňská divadla, do Prahy jezdíme na Letní shakespearovské slavnosti. Ale když jsme u toho, vadí mi, jak se taková záležitost modernizuje, v Shakespearově případě bych zůstal u klasiky. Místo toho tam frajeři chodí v oblecích, nevím no… V poslední době mi uvízlo v hlavě, že bych sepsal knížku o mé kariéře, hlavně z ruských štací. Občas mi někdo řekne, proč něco nenapíšu. Je pravda, že jsem zažil spoustu zajímavých situací, tak o tom poslední dobou docela přemýšlím. Něco tenčího, dvouapůl kilového… (usmívá se). Hlavně aby se to pak neprodávalo v Levné knize s tou svítivou nálepkou za pár korun.“
Po Světovém poháru se rozhořelo téma, kam směřuje český hokej. Svoje si řekli Luděk Bukač, Alois Hadamczik, logicky Josef Jandač jako kouč reprezentace. Máte svůj komentář?
„Nechtěl bych být negativní, navíc o mládeži už nemám přehled. V tomto směru dám na pocity Milana Antoše, který se v prostředí pohybuje a tvrdí, že juniorská extraliga má zbytečně moc týmů. To je jedna věc. Co se dospělé soutěže týče, vnímám tu problém, že se nedává dostatečný prostor mladým. Trenéři k tomu nemají odvahu, hodně myslí na sebe, na svoji pozici, nejdou do risku. A také si myslím, že čtrnáct mužstev je příliš. Neprospívá to kvalitě soutěže. Někdy doma i hodně nahlas vykřiknu, když vidím v televizi hráče, který není schopen řešit naprosto jasnou situaci. To už dávno mají umět.“
Týmů, které chtějí jít s dobou a otvírají se novým poznatkům, je tu pořád ukrutně málo…
„Souhlasím. V tomhle směru se mi líbí Liberec. Šly řeči, že jejich titul byla náhoda, že převratné změny v letní přípravě v jeho úspěchu nehrály roli. A vida, ono to zase běží. Za to jsem rád. Liberci odešli hodně dobří hráči a stejně je zase ve špičce. Má to organizaci, štábní kulturu, ti kluci jsou brusliví, líbí se mi to. Takovým klubům přeju a myslím na ně. Filip tam dělá kus dobré práce. Co je klíčové, naslouchá druhým, je otevřený jiným přístupům, což Češi obecně nedělají, chtějí si to dělat pořád po svém.“
Koho tam máte dál?
„Taky Litvínov, kde mám vazby na Radima Rulíka, spolu jsme toho hodně odtrénovali. I když nám to v závěru spolupráce nevyšlo a něco tam trochu zahaprovalo, dál spolu mluvíme a přeju mu úspěch. Musím zmínit i nároďák. Při Karjale na mě zapůsobil, zápasy se Švédy a Finy sehrál výborně, já byl až nadšenej z naší hry. Myslím, že Pepu Jandače nastartoval Světový pohár, pochytil řadu užitečných věcí, které používají týmy v NHL. Hrozně mu to dalo. Nerad bych se mýlil, ale přišlo mi, že nabrané zkušenosti a poznatky z Toronta dokázal naroubovat i na reprezentaci pro evropské akce. Kluci hráli na Karjale výborně, trenéry byli dobře připraveni. Pepíkovi taky fandím, navíc se ke mně chová slušně.“
Jandač se z Ameriky vrátil osvícený a pustil se do kritiky týmů, které v extralize jen brání a boří hru druhých, i když prohrávají. Jmenoval například Zlín. Váš pohled?
„Přijde mi, že se tam s tím Rosťa Vlach dost pere. Neznám tamní situaci, jen mi přijde, že jejich trenér je až příliš zachmuřenej, pořád kouká do země… Radši bych ho viděl, kdyby se tolik nemračil, potřebuje rozsvítit. To bych mu na dálku rád vzkázal. Tohle mám asi od manželky, která mě vždycky nabádala, ať se tolik nemračím.“
Ještě ke Světovému poháru. Nemyslím to zle, ale říkal jsem si, jestli vás noční přenosy strávené na Kavčích horách neunavovaly. Cesta z Plzně, studio, cesta nad ránem domů…
„Řeknu vám, když jsem jezdil v jednu ráno z domu do Prahy, kolem půl páté, v pět už jsem byl docela koženej. K tomu se váže zajímavá historka. Desítky let jsem při silniční kontrole nefoukal na alkohol. A teď se mi to stalo dvakrát po sobě na stejném místě. Chlap v autě v bílé košili s kravatou, asi jsem byl policajtům podezřelej. Tak jsem se hlídky ptal, jestli na mě nedostali udání, že to jinak není možný. Bylo to až úsměvný, policajt mi dal před pusu tester a já na něj z dálky fouknul. A on, že s tím musím do pusy… No jo, nemám s tím holt zkušenosti. Na podruhý jsem to už zvládl.“
Jak to podle vás zvládli Češi v Torontu?
„Na naše poměry dobře. S Kanadou se měřit nemůžeme, to si můžeme říkat, co chceme. S ní se to povede jednou za iks let.“
Pánové Hadamczik nebo Nedvěd vyjádřili názor, že Češi měli proti Kanadě hrát víc z obrany, pak by naděje na lepší výsledek vzrostla. Máte podobný pocit?
„Nevím, nevím. Příprava národního týmu trvala několik měsíců. Plno teorie, zkoumání soupeřů. Trenéři od začátku mluvili o aktivním pojetí, o snaze soupeře překvapit, zaskočit. A najednou, že by do té filozofie vrazili přísnou obranu? To by nešlo. Mám zkušenosti, že když na tak krátkém turnaji začnete hrát zanďoura s tím, že později přistoupíte k aktivnějšímu pojetí, nefunguje to. To vám tam začnou hráči postávat, stejně většinou inkasujete, a když to pak chcete honem změnit, už to nejde.“
Znarok? Správný chlap. Kovář by měl zhubnout
Současný hokej směřuje k sestavování početných trenérských štábů, vy jste zažil úplně jinou dobu. Kdyby šlo vrátit čas, jak byste se zařídil?
„Celou kariéru jsem to řídil sám. Až na úplném závěru v Minsku jsem měl k dispozici početnější štáb spolupracovníků, včetně trenéra gólmanů Petra Jaroše , který mi odvedl neskutečnou porci práce. Měli jsme i kondičního trenéra z Ameriky. To byl fajn kluk. Já teda mluvím anglicky blbě, ale pořád jsme se ve srandě hádali kvůli Beyoncé. Já tvrdil, že je to krásná baba, a on, že to krásná baba rozhodně není. No nic, to jsem odbočil… V Minsku jsem měl k ruce dva asistenty Andrejevského a Popichina. Žeňa Popichin je tlustej chlap, ale bezvadnej. Dotáhl to až na 137 kilo. Dal jsem oběma asistentům prostor na ledě, tréninky dělali oni a mužstvo šlapalo výborně. V poslední sezoně jsem to v Minsku začal sledovat trochu zpovzdálí, poněvadž jsem cítil, že mezi mnou a týmem je stereotyp, a to je vždycky strašně nebezpečný. Hráli jsme dobře celou sezonu, bohužel jsme zase narazili v play off na našlapané Dynamo Moskva s Olegem Znarokem.“
A je podle vás košatý realizační tým naprosto správný směr?
„Má se za to, že Kanada drží trendy ve všech oblastech. Tedy i v otázce trenérských štábů, týká se to i technického zabezpečení. Je otázka, jestli má hokej cenu rozpitvávat až do takových detailů, jak se to nyní děje. Pokud panuje přesvědčení, že je to k užitku, pak tolik lidí u toho musí být. Co se střídačky týká, přišlo mi, že v Torontu tam toho bylo až dost. Na druhou stranu nezdálo se mi, že by to bylo na škodu. Teď jde o to, zda tyto modely lze převést i do extraligy, protože do toho vstupuje i otázka zvýšených nákladů. Jsem přesvědčený, že pro starší trenéry je užitečné popovídat si o hokeji, o svém mančaftu s mladšími kolegy. Mají k hráčům blíž, což je klíčové. Já se postupem času od hráčů vzdaloval, a to byl můj problém v Plzni po návratu z Ruska. Na to jsem i dojel, správně mě odsud vyhodili, zkrátili tím moje trápení. S hráči jsem se nedal pořádně dohromady.“
Zmínili jsme Olega Znaroka, což je dnes nejlépe placený kouč v Evropě, vládne Petrohradu i ruské sborné. Pro mnohé podivín, který má problémy s médii, jiní vyzdvihují fakt, že si dokáže získat na svou stranu každého hráče. Jakou zkušenost máte vy?
„Mám ho zapsaného jako správného chlapa. Vzhledem k ruským specifikům určitě. Se Znarokem jsem měl vždy velmi přátelský vztahy. Nevím, jak ostatní. Ale to i s Krikunovem, například. Což je věčně zakaboněnej člověk. K němu jsem se dostal tak, že jsem kdysi hodil k lepšímu takovej nepovedenej fór na ženský téma a on, když ho slyšel, úplně roztál. Od té doby mě vždycky zval na vodku. Ale zpátky ke Znarokovi. Ten mi zaimponoval v časech, kdy se do mě pouštěli běloruští novináři. To víte, tamní novináři byli tvrdí, do politiky šťouchat nemohli, tak si to vynahrazovali ve sportu. A jednou se mě Znarok parádně zastal. Několikrát jsme se spolu pobavili, mám na něj dobrej názor. Navíc mi jeden z kolegů vyprávěl o Znarokově minulosti. Když byl mladej, vedl ve svém městě gang chuligánů a prý to bylo hodně vostrý… Nakonec jeho rozmíška na mistrovství světa se švédským koučem, kterému rukou ukázal podříznutí krku, byla všeříkající. (usmívá se) Ale hráči ho berou, mají ho rádi, to je pravda.“
Ještě jedna věc mě zajímá. Za Magnitogorsk, kde jste strávil skvělé roky, válí Jan Kovář, Plzeňák jako vy. Hráč s talentem od boha, ale nemůžu si pomoci, pár kil by mohl sundat. Vím, že o tom vedl debatu i s Josefem Jandačem. Co soudíte vy?
„Mám Honzu rád, v Plzni jsem ho poznal ještě jako mladšího dorostence. Po pár zápasech jsem poznal, že je to unikátní hokejista. Mizerně bruslící, ovšem jinak geniální. A tohle všechno mu zůstalo. Co mě mrzí, že to nezkusil v NHL. Podle mě do toho měl jít. Měl! Říkám si, že takových hráčů všelijakých si ji zahrálo, tak proč by se tam neměl prosadit on? Chápu, v Rusku je spokojenej, peníze mu dávají, platí malé daně. Což hraje roli. Ale je tam to nebezpečí životosprávy. Chtě nechtě vás to tam může skolit. V Magnitogorsku jsou typy hráčů se sklonem k povyražení si, to si nebudeme nic namlouvat. Jak dalece tomu Honza vzdoruje, to se neodvážím soudit. Ovšem už na jaře po mistrovství světa v Rusku jsem mu říkal: Honzíku, kdybys trochu zhubnul, bylo by to ještě lepší… Ale kdo ví.“
Jasně, jsou hráči, kterým pár kilo navíc pomáhá, bez nich by to nebyli oni.
„To je právě ono. Jsou takové typy. Ale nedokážu posoudit, jestli je to Honzův případ, nebo není. Kritizovat ho nechci.“
