Jeho vítězství dodnes připomíná menší, ale naprosto věrná napodobenina Zlaté hokejky, kterou má vystavenou doma v obýváku. Na čestném místě, hned vedle televize. Jiří Holeček (75) ji získal v šestém ročníku ankety v roce 1974. „Ale po špičkách kolem ní našlapovat nemusím. Stojí pořád pevně,“ usmívá se bývalý brankář při pohledu na pozlacenou sádrovou kopii sošky z dílny Zdeňka Němečka.
Po dvou triumfech obránců Jana Suchého a Františka Pospíšila a prvním ze čtyř vítězství cizeléra Vladimíra Martince přebíral Jiří Holeček před 45 lety cenu pro nejlepšího hokejistu země jako první brankář. „Moc jsem si toho považoval,“ připomíná trojnásobný mistr světa a jeden z pilířů zlaté generace 70. let. Trofej už potom nikdy nevyhrál, ale ještě třikrát skončil druhý, jednou velmi těsně. A trvalo jedenáct let, než na něj navázal jeden z jeho nástupců, Jiří Králík.
Zlatá hokejka si od začátku rychle získala obrovskou prestiž. Jak jste si vítězství cenil vy?
„Moc jsem si toho považoval. Už z toho pohledu, že před tou sezonou jsem se vrátil z Košic do Prahy a byl to tedy můj první rok ve Spartě. Myslím, že k vítězství trošku přispěl i můj nástup. Měl jsem takové zvláštní sportovní štěstí, první tři zápasy ve Spartě jsem odchytal s nulou.“
To byl snad ligový rekord, ne?
„Mohl být. Jenže v poslední třetině čtvrtého utkání mi dal gól budějovický Klabouch, který dal za tu sezonu snad pět branek. Takže jsem se na něj naštval, vyjel z branky a začal mu nadávat, protože mi to zkazil. On to nevěděl, ale cítil, že je zle. (směje se) Mrzelo mě to, vyhráli jsme tehdy asi 4:1, o nic už v tom zápase nešlo.“
V té době nebývalo vyhlášení výsledků Zlaté hokejky tak okázalou show jako v současné době. Kde jste trofej přebíral vy?
„Jednou nebo dvakrát se oslava konala v Holoubkově u Rokycan, bývalý plzeňský hokejista (Miloslav) Vinš tam dělal starostu a uspořádal zabíjačku. Hodovalo se, popíjelo, přijelo taky pár lidí od novin, možná dva, tři fotografové a to bylo asi tak všechno. Pak jsme tam přespali a druhý den jeli domů. Žádná televize, žádná veřejnost, žádní zpěváci. Bylo to o trošku skromnější.“
Jinak se města střídala, že ano?
„Pokud vím, začínalo se v salónku na letišti v Ruzyni, později to probíhalo většinou na různých místech v Praze, taky v divadle ve Slaném. Ale v podobném, spíš komornějším duchu to probíhalo léta.“
V roce 1974 jste za sebou měl mistrovství světa, které mělo zvláštní průběh, bylo hodně vyrovnané. Rusy jste v prvním utkání porazili 7:2, ale prohráli se Švédy a dvakrát s Finskem, přičemž jeden výsledek byl kvůli dopingu brankáře Wetzela kontumován. Skončili jste nakonec druzí. Vzpomenete si na to?
„Už si to moc nevybavuju. Kdyby ten zápas 7:2 nedávno nedávali v televizi a já ho po letech zase neviděl, už bych si na něj ani nevzpomněl. Vím, že se hrálo v Helsinkách, druhý zápas s Ruskem jsme bohužel prohráli. Ten doping nebyl jediný, taky stávkovala tamní televize, takže se u nás nevysílalo všechno.“
Nad tehdejším SSSR jste vedli v prvním duelu už 6:0. Na něco takového nebyl jejich brankář Vladislav Treťjak zvyklý, co myslíte?
„On nebyl vůbec zvyklý, aby před něj vůbec někoho pustili. On tam byl jak za pecí. Ten kdyby hrál za Švédy nebo za Finy, tak bychom teprve viděli, jaký je brankář. Ale tady… Já měl jindy proti Rusům třeba třicet osm, čtyřicet zákroků, on osmnáct, a vyhráli jsme 3:1. On si udělal jméno na Kanadě, protože vyjížděl, a oni neuměli kombinovat. Nastřelili puk a šli se o něj prát. Dneska je to obráceně. Kanaďani kombinují a my se pereme o puk. Na náš hokej se nemůžu dívat.“
Odmítl jsem Chicago, v Katovicích jsme byli nejsilnější
Je pravda, že jste v té době dostal nabídku od Bobbyho Hulla?
„To bylo až na konci Kanadského poháru 1976. Stal bych se prvním brankářem z východního bloku v NHL. Přišel s ním nějaký tlumočník, Slovák. Lanařil mě do Chicaga, i když tam už sám nehrál, ale pořád tam působil Stan Mikita, rodilý Slovák, se kterým jsme se znali. O několik let předtím přijel na Slovensko a hrál s námi za Košice přípravný zápas proti Banské Bystrici. Tehdy mi řekli, že nabízejí smlouvu za milion dolarů na sezonu. To mělo v té době asi jen pět hráčů. Jenže to bych druhý den nesměl nasednout na letadlo a odletět domů. Musel jsem to odmítnout, doma jsem měl dvě malé děti v předškolním věku. Odpověděl jsem, že mě těší, že si mě tak cení, ale že to nejde. Kdyby to šlo legálně, zůstal bych hned. Do ciziny jsem se dostal až v roce 1978.“
V roce 1974 hráli na šampionátu naposledy Václav Nedomanský a Richard Farda, než odešli do Kanady. Hráče legálně do ciziny nepouštěli, tým se držel pohromadě. Myslíte, že nahradit i takové ztráty nebyl až takový problém?
„Mužstvo se nějak zásadně neměnilo. Jen v jednu dobu přišlo snad pět hráčů narozených kolem roku 1950. Nás tam bylo pět z ročníku 1944, už se prosazovali taky mladší jako Martinec, Hlinka , Bubla, Šťastný, pak se objevili další jako Crha, Jirka Novák, Nový, Kajkl. Když se tyhle dvě generace spojily, měli jsme nejsilnější mužstvo. V Katovicích (1976) jsme všechny přejeli, to bylo suverénně nejlepší mistrovství světa, jaké jsme předvedli. Hrálo se ještě dvakrát každý s každým, v deseti zápasech jsme z dvaceti možných bodů udělali 19, druzí Rusové měli třináct. S námi jen jednou remizovali na konci 3:3, prohráli s Polskem a Švédy.“
Vzpomínáte na ty doby často, když máte Zlatou hokejku pořád před očima? Ještě třikrát jste byl blízko, ale skončil jste druhý…
„To už ani nevím. Já si spíš přečtu, kdy to bylo, protože ty roky už se míchají. Mám různé encyklopedie a knihy, kde si najdu výsledky, trenéry, hráče, všechno. Takže když něco potřebuju vědět nebo se někdo ptá, tak řeknu: ‚Počkej, já se podívám.‘ (usměje se) Osvěžuju si paměť. Dost často v nich listuju, protože mě to zajímá. Třeba jsem nevěděl, kolik mistrovství světa se mnou hrál v jednom týmu Bohouš Ebermann z Plzně. On zůstal v národním mužstvu ještě po mně, je o čtyři roky mladší. Teď jezdí na chalupu tam, co já, má tam kamaráda. Dělali jsme taky besedu na vesnici. Takže jsem si potřeboval pár faktů ověřit.“
Vašimi nástupci se později stali Jiří Králík, Dominik Hašek . Kdo další?¨
„Poslední nadprůměrný brankář v národním mužstvu byl Vokoun . Na mistrovství světa v Německu 2010. Vychytal několik zápasů, hlavně pak Rusy ve finále.“
Vidíte nějaké jeho následovníky?
„Oni jsou to dobří, vyrovnaní brankáři, ale chybí mi jeden, který by byl o stupeň výš. Toho tam nevidím. Kdyby dostal šanci v NHL, mohl by to být Francouz. Možná má výhodu, že je levák, hráči jsou zvyklí někam střílet, on tam najednou vystrčí lapačku. Bartošák je taky dobrý, ale nikdo není jasná jednička. A například Mrázka nevidím. V posledních letech za reprezentaci nechytal, není tady, takže nemám přehled. Vím jen, co napíšou, a to není směrodatné.“
Nedomanský byl trochu sólista, Pastrňák se mi nelíbí
Když jste zmínil Bohuslava Ebermanna, ještě s někým z bývalých parťáků se stýkáte?
„Asi nejvíc s Jirkou Kochtou. Je v Praze, něco jsme spolu ve Spartě a nároďáku odehráli. On taky potom emigroval, nějaký čas jsme se neviděli, ale když mě po skončení reprezentační kariéry oficiálně pustili do Německa, chytal jsem v Mnichově. A Jirka hrál za Landshut. Byli jsme kousek od sebe, nějakých padesát kilometrů. Honza Havel organizuje různé akce, zve mě. Na chvíli se vždycky zastavím. Jenže tam se připíjí a oslavuje a já mám alkohol ze zdravotních důvodů zakázaný. Za hodinu už nevím, co si počít, oni jsou v dobré náladě, zpívají a já koukám jak trouba, protože pít nemůžu.“
Nedaleko od vás bydlí někdejší střelec Jan Klapáč, že?
„Jen o jednu stanici autobusem dál. Je o tři roky starší. V nároďáku se kamarádil s Nedomanským, byli taková dvojice, možná i spolu bydleli, už nevím. Nedomanský byl takový, že dával najevo, že na něj nikdo nemá. Když si to myslíš, tak si to mysli. Skoro nikdo s ním nekamarádil. On byl dobrej hráč, jen trochu sólista. Ve Slovanu i v nároďáku. Ale zase, sám člověk nic nedokáže.“
Na vyhlášení Zlaté hokejky se s některými spoluhráči nejspíš setkáte. Chystáte se tam?
„Půjdu. Nevím, jak dlouho, ale asi pět let mě nepozvali. Už jsem si říkal, že nechtějí, najednou přišla pozvánka.“
Kdo myslíte, že vyhraje?
„Nevím. Voráček aspoň hraje za národní mužstvo. Snaží se, ale zase hodně kazí. On chce něco vymyslet a drží to tak dlouho, až mu to vezmou. Ostatní jsem neviděl. Hertla jen v ukázkách, když dal gól, Pastrňáka taky, ale ten se mi nelíbí. Jinak ne. Brankáře Ritticha znám jen podle jména. Jsem omezený na naše sdělovací prostředky a v televizi toho moc nedávají. Na lize jsem byl v minulé sezoně asi čtyřikrát, pětkrát. Na Spartě. A nemůžu se na to koukat. Chybí tam myšlenka, chytrost. Jediný, kdo něco vymyslel, byl Hlinka. Na něm je vidět, že ještě umí hokej. V nároďáku se mi dřív líbil Plekanec , ten uměl přihrát. Dneska jsou tam bijci, co rychle bruslí, dobře se perou a čekají před brankou, jestli se to odrazí. To je všechno.“
Hodně hráčů taky odchází…
„Vybudovat mužstvo, které bude za tři roky, za pět let vyhrávat, to nejde. Dneska postaví tým a za rok jich z pětadvaceti zůstane pět. Sehrají se a zase se rozcházejí. Všichni jdou jen za penězi. Trenéři, hráči. Vybudovat mužstvo, které bude za tři, za pět let hrát, to nejde. Myslím, že hráči by se nejdřív měli prosadit do národního mužstva a ven jít až potom a za větší peníze. A ne v osmnácti. Na to měl jenom Jágr .“
