Mění zavedená schémata v práci s hokejisty a má úspěch. Jakub Čutta prožil zajímavou kariéru, zahrál si NHL, zároveň však ví, proč to nedotáhl ještě dál. Špatně uchopený trénink, upřednostnění síly na úkor techniky a s tím související salva zranění. Vzdělával se, poučil a dnes vypiloval know-how, které oslovuje široké zástupy hráčů. Ti se po výcviku bývalého obránce nestačí divit pokrokům. „Bavíme mě pomáhat druhým. Aby nedopadli tak blbě jako já,“ říká v obsáhlém rozhovoru pro iSport Premium. V něm popsal své metody, cvičení na skatemillu i obecnější pohledy na výchovu hokejistů v Česku.
Samo sebou, že naráží i na odpůrce. „Nikdo z lidí, kteří dnes kážou o hokeji, jak přesně se má trénovat, neudělal to, že by vzal svůj projekt, trénoval podle toho a pak šel hrát extraligu. Já to udělal. A to je to, co mě od ostatních odlišuje. Na tohle totiž musíte mít koule,“ vysvětluje 38letý bývalý juniorský mistr světa.
V blízkosti arény Bílých Tygrů vás jedny dveře dělí od prostor, kde si podávají kliku Jan Myšák, Jan Ordoš nebo Adam Musil. Prvně jmenovaný naskočil do extraligy v 17 letech, od počátku byl evidován jako velký talent českého hokeje. Pod čarou ovšem bylo napsáno: horší bruslení, progres nutný.
iSport Premium nyní pro nové předplatitele jen za 1 Kč na první měsíc a slevy na televize >>>
Už to neplatí, litvínovský útočník dnes pohyb po nožích používá jako zbraň. „Všichni řeší sílu, svaly v nohách, přitom kouzlo tkví ve správné technice ušité na míru. Díky ní se naučíte, co je na ledě třeba,“ tvrdí bývalý hráč Washingtonu. Jeho ojedinělé metody poptávají už i za mořem. Investované miliony se vyplácí. Další centrum otevře v Třinci.
Jak jste se k téhle práci vůbec dostal?
„Začátek byl zajímavý. Když jsem měl před třemi roky centrum otevírat, kolega trenér mi dvě hodiny před otevřením oznámil, že do toho nejde. Prý se necítí. V tu chvíli jsem měl dvě možnosti. Buď zůstat sám a skončit s hokejem, anebo ani neotvírat a hrát dál hokej. Vyhrála první varianta, pro mě v tu chvíli mnohem těžší.“
Co rozhodlo, že hokejovou výzbroj hodíte do garáže?
„Motivace dát svému synovi na ledě volnost pohybu. Mě těší, že mám početnou klientelu, rád všem pomůžu, byť původní záměr byl pomoci sám sobě a svým klukům. Nakonec jsem byl rád, že mě v tom kolega nechal, byť v tu chvíli to bylo drsný.“
Tohle nikdo neudělal
Zveleboval jste svoje středisko, jenže pak jste přece naskočil ještě za Litvínov v sezoně 2017/18, téměř dva roky po uzavřené kariéře. Jak se to semlelo?
„Tenkrát jsem tu měl Honzu Myšáka druhým rokem, jeho tátovi Petrovi, který je v představenstvu litvínovského klubu, jsem ze srandy říkal, že bych to ještě oprášil. To byl listopad. Vážně z legrace. Dva roky jsem nebyl na ledě, navíc po operaci zkříženého vazu kolene. Na led jsem chodil v šusťákách pomáhat Tygrům, kde mám syna. Litvínov byl tehdy namočený dole, Petr s tím přišel na klub a začátkem ledna mi oznámili, že mě zkusí. Říkám jim, že potřebuju čtyři až šest týdnů přípravy. Máš na to jedenáct dnů, řekli mi... Zavřel jsem se u sebe, k tomu jsem šel dvakrát na led s hobíky. Northern Stars Radima Ziky.“
Zřejmě slušnej oddíl…
„V úterý mi zavolal Jirka Šlégr, ať se ve středu hlásím v Litvínově. Vytáhl jsem z krabice nové brusle, na brusce naprofiloval nože a vyrazil. První trénink byl hodně syrovej, v hlavě jsem měl dané, že musím přijít do kabiny a klukům se omluvit, že mám tu troufalost přijít mezi ně, vzít někomu místo poté, co jsem dva roky nehrál hokej a na extraligu trénoval devět dní. Trenér Ondra Weissmann mi říkal: Hele, běž si dát oběd a my se poradíme, co s tebou. A já na to, že to nepůjde, že musím do Liberce, kde mám od půl druhé lidi. Zavolejte mi do auta a předem děkuju za šanci... Trochu na mě koukali, ale večer mi volal Guma Šlégr, ať přijedu i zítra. Smlouvu jsem měl na stole. Takhle jsem dal všanc dva roky práce, které jsem na trenažéru dělal. Věřte, že by se našel milion lidí, kteří by mi to hned vpálili do očí, kdyby se mi nedařilo. Jenže já to ustál, nikdo nepoznal, že jsem dva roky nehrál. Žádných minus pět za zápas se Spartou. Přitom tým Litvajzu byl tehdy hodně v nervech, neříkám, že si kluci obouvali levou brusli na pravou nohu, ale strašák baráže a sestupu stresoval, na výkonech se podepisoval. A já vnitřně cítil, že to dávám. Vtipné bylo, že jsem dostal zákaz zmiňovat tu moji story do médií, aby vedení nevypadalo jako parta šílenců, že přivedli veterána, co dva roky nehrál, ani netrénoval na ledě, k tomu s kolenem po operaci. Teď konečně můžu říct pravdu, jak to celé bylo.“
I v tu chvíli vám došlo, že příprava na skatemillu a s tím související trénink dokáže téměř zázraky?
„Přesně tak to je. Já dva roky vážně nic nedělal, na led jsem se dostal, jen když Tygři chtěli pomoci při stanovištích na ledě. A pak mi stačilo devět dní tréninku u sebe k tomu, abych naskočil do extraligy a hned proti Spartě. Věřil jsem o to víc tomu, co dokážu a co tady dělám. Třešničkou na dortu je, že nikdo z lidí, kteří dnes kážou o hokeji, jak přesně se má trénovat, neudělal to, že by vzal svůj projekt, trénoval podle toho a pak šel hrát extraligu. Já to udělal. A to je to, co mě od ostatních odlišuje. Na tohle totiž musíte mít koule. Všichni o tom vědí maximum, všichni mají knížky, diplomy, tisíc kurzů, byli tam a tady, ale nikdo z nich nic nerozjel. Já věřím tomu, na co si mohu sáhnout. Tisíckrát vidět není to samé jako jednou zkusit. Tady se věci tvoří a vychází z toho, co jsem v hokeji zažil. A že se dokážu vpasovat do role jednoho z nejvíc postižených hráčů hokeje po fyzické stránce, to mi věřte. V osmadvaceti letech končit s hokejem je fakt brzy. Ale mám něco, co mě ohromně naplňuje, není důvod žehrat na smůlu. Lidi mi dokonce říkají, že jsem v tomhle lepší než v hokeji... (usmívá se) Lepší trenér. Ale já to slovo nemám rád.“
Hokej má být snadný
Proč?
„Jsem spíš mentor, který dokáže posunout kohokoli. Vezměte si Honzu Ordoše, který v Liberci fungoval ve čtvrté, páté lajně, pohyb ho limitoval. Postupně se vypracoval výš, až se dostal k angažmá ve Švédsku. Další ukázka toho, že limity neexistují. Hokej nemá být těžký, ale snadný. Jeho krása spočívá v lehkosti pohybu, v realizaci myšlenek v co nejkratším čase. To je moje motto. Aby tělo, mozek nepřemýšlely, jak se k puku dostat, ale co s ním udělat, až se ho zmocní. Získáváte svobodu rozhodování, co provedete. Jestliže umíte geniální kličku doleva, super. Ale je to nadrilované umění, o té kličce váš protihráč ví, že ji devětkrát z deseti případů použijete. Na sobě jsem zjišťoval hrozné věci. Říkali mi, že bych správně neměl hrát hokej, protože tady jsi špatně ohnutý, tady zkrácený a tohle, tohle. Nikdo mi neřekl, jak to odstranit. Což my děláme.“
I u malých kluků?
„Ano. Byl tu jeden, s jednou nohou o centimetr kratší po úrazu. Vymyslelo se to tak, že jsme ten handicap přetvořili v jeho výhodu, i různými technickými vychytávkami. Skutečně mám pocit, že tu jsem od toho, abych lidem pomáhal. Aby po ledě fungovali s menším odporem a výdajem energie. A ušetřenou energii věnovali čistě hře. Víte, já v hokeji zažil prakticky všechno. V osmnácti jsem se dostal do NHL jako jeden z nejmladších Čechů v historii. Z druhého kola a v době, kdy NHL byla pro staré hráče. Calle Johansson, Adam Oates a další. Top NHL tenkrát tvořili pokročilí třicátníci. Mně tenkrát svět ležel u nohou, vyhráli jsme dvacítky. Zároveň jsem na sebe vytvořil tlak, že další rok budu muset být zase lepší. Zůstal jsem za mořem s tím, že tréninky podstoupím tam. Začal jsem zvedat činky, obrovské množství. A od té doby mi začaly velké problémy s třísly. Moji kariéru to drasticky omezilo, na psychiku to bylo hrozně těžký přijmout. Jedinou věc, kterou jsem se v životě naučil, byl hokej. Ale v nejlepších letech jsem lítal po doktorech.“
Nikdo vám neuměl pořádně pomoci?
„Vyzkoušel jsem totálně všechno, co vyzkoušet jde. Od špičkových specialistů až po báby kořenářky. Bohužel mně nikdo nevyléčil příčinu, všichni léčili jen důsledek. Proto se mi problémy stále vracely. Když pak v osmadvaceti slyšíte, že vás klub chce, ale bojí se, že se mu v prosinci zraním a pak už na trhu nikdo nebude... Radši vezmeme někoho, u nějž není taková hrozba zranění. A bylo vymalováno. Dnes se těm manažerům nedivím, na jejich místě bych se zachoval stejně, ale tenkrát přijímat ta slova bylo strašně těžký. Úplně na palici. Ke konci kariéry jsem záměrně hledal práci ve Švédsku a ve Finsku. Bylo mi jasné, že se můj konec blíží a já chtěl poznat něco nového.“
Načerpat inspiraci, která by vám bodla po kariéře?
„Tak. Abych viděl, jak se tam pracuje. Věděl jsem, že mě bude bavit trénování a každý zajímavý impuls se hodí. Nikdy nezapomenu na přístup slavného trenéra Todda McLellena, který mě naučil spoustě věcí. První rok za mořem mě cepoval po tréninku, učil všem možným dovednostem. Dal si na mně záležet, dodnes mu za to děkuju, zůstali jsme přáteli. Finsko bylo super a Švédsko ještě lepší. Ohromné zkušenosti, díky nimž si vytříbíte názor na mnoho věcí, které vám při budování kariéry po hokeji hodně pomohou.“
Hokej funguje jinak, než si lidé myslí
Jak vůbec zněl váš záměr při budování tohoto centra?
„Dal jsem si za cíl odstraňovat neduhy, které během svého života utrpíte. Teď tady sedíme a oba si tím zkracujeme přitahovač. Ten je přitom zásadní na kvalitu vašeho odrazu. Došel jsem k závěru, že hokej funguje úplně jinak, než si lidé myslí. Nutné je dosáhnout toho, aby váš pohyb neměl absolutně žádné omezení. Jedním z největších mýtů je rčení, že hokej je hra chyb. Kdo udělá méně chyb, vyhraje. Nesmysl.“
Určitě?
„Nikdo z hráčů, kteří přeskakují mantinel, nejde na led s tím, že tam udělá chybu. Přesto se dějí. A proč? Protože fyziologické nastavení hráčů jim neumožní v reálném čase předvést vlastní myšlenky. Příklad: všichni leváci nahrávají z levé nohy, to je dané. Tělo jim nedovolí nahrát z pravé. Přehazování puku jim trvá příliš dlouho, lze to krásně přečíst. Ti hráči nedokážou zrealizovat v daný moment to, co chtějí a co si herní situace žádá.“
Ale jsou výjimky, ne?
„Ano. Crosby, Tavares, McDavid. To jsou hráči, kteří základní věci zvládají správně. Dokážou je v reálném čase provést. Takových hráčů je však na světě naprosté minimum.“
Co s tím umíte udělat?
„Pomůžu si příkladem Honzy Myšáka, který se během tříletého tréninku u nás dostal do úplně jiných sfér. Bruslení se vždy považovalo za jeho slabší stránku, já sice přesně věděl, co s ním udělat, ale nenapadlo by mě, jak velký progres dokáže. V sezoně 2016/17 měl v play off v dorostu 1 gól, po roce práce 41 gólů ve dvanácti utkáních. Tam se nakopla ta jeho hvězda, kdy se začal odlišovat od ostatních bruslením. On míval značnou sílu v nohách, i rozměrově, ale neuměl ji
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
