Finálový zápas na mistrovství světa žen do 18 let měl českou stopu. Utkání mezi Kanadou a Švédskem řídily hned dvě Češky – hlavní rozhodčí Zuzana Svobodová a čárová sudí Kristýna Hájková. „Pískat finále je pro nás stejné ocenění, jako když sportovec získá zlatou medaili,“ říká Svobodová, která coby rozhodčí řídila ženské zápasy na olympiádách i seniorských mistrovství světa. Pro iSport.cz prozradila, jestli se kvůli hokeji někdy hádá s manželem, extraligovým rozhodčím Jiřím Svobodou, či jaké částky dostávají sudí za odpískaný zápas.
Podle čeho se vybírají rozhodčí, kteří pískají na mistrovství světa finále?
„Je to podle výkonu, který odvádíme během celého šampionátu. Dopředu nikdy nevíme, jaké zápasy dostaneme. Vždy se to dozvíme až den předem. Na každý zápas jsou pak přidělení lidé, kterým se říká koučové. Ti hodnotí, jak jsme pískali, a dávají nám zpětnou vazbu. Pokud neděláte chyby, existuje šance, že na finálové utkání vyberou právě vás. Dostat se tam je pro rozhodčího ocenění, které říká, že odváděl dobrou práci.“
Na jaký zápas jste v kariéře nejvíc hrdá?
„Určitě ženské finále mezi USA a Kanadou na olympiádě v Soči. To je to nejvíc, čeho můžete v naší branži dosáhnout. Hry jsou jednou za čtyři roky a pískat tam finále je pro nás cenné, asi jako když sportovec získá zlatou olympijskou medaili. Vedle Soči ale taky moc ráda vzpomínám na svou úplně první olympiádu, což bylo v roce 2010 ve Vancouveru. Pamatuju si, že jsem tehdy dostala zápas Kanada - Slovensko. Bylo tam 16 tisíc lidí - úplně vyprodáno. Všude na nás mířily kamery a já z toho byla strašně nervózní. Když jsem pak vstoupila na led a obkroužila pár koleček, řekla jsem si jen: Wow.“
Jak jste se k práci rozhodčí vůbec dostala?
„V dětství jsem dělala krasobruslení, s kterým jsem přestala někdy v patnácti letech. Jelikož jsem se celý život pohybovala kolem ledu, hledala jsem způsob, jak bych u něho mohla zůstat i nadále. Můj taťka byl tehdy hokejový rozhodčí a říkal, že když umím bruslit, mohla bych zkusit třeba pískat hokej. V té době navíc v Praze vznikl ženský hokejový tým, tak jsem využila příležitosti se k holkám přidat, abych hokej pochopila i z hráčského pohledu. To je pro sudího totiž taky moc důležité. Postupem času jsem přišla na to, že je mi pískání daleko bližší než samotné hraní hokeje. Bylo to i díky super partě, kterou jsme u rozhodčích v té době měli.“
Zuzana Svobodová |
|
Pamatujete si na svůj první zápas v roli sudí?
„Každý, kdo se dá na pískání, začíná nejprve u žáčků. Pamatuju si, že můj úplně první zápas byl na Spartě ve Sportovní hale v Holešovicích. Hráli tenkrát kluci, kteří chodili do čtvrté třídy. Vstoupila jsem na led a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Nakonec to ale nějak dopadlo. (směje se) Čím víc zkušeností máte, tím se pak posouváte výš a výš. Posléze jsem tedy začala pískat šestou, sedmou třídu, pak dorostenecké a juniorské soutěže. Až jsem si tím vším prošla, dostala jsem se do druhé ligy mužů a nakonec i do první.“
Aktuálně tedy pískáte první ligu mužů – druhou nejvyšší soutěž u nás?
„První ligu jsem pískala deset let jako čárová rozhodčí. Loni jsem ale přešla na hlavního rozhodčího, což je úplně něco jiného. Abych se do toho víc dostala a nabrala zkušenosti, musela jsem se z první ligy vrátit do juniorských soutěží. V současné době tedy nejčastěji řídím utkání juniorů.“
Takže ženy v rámci České republiky nepískáte vůbec?
„Prakticky nikdy. V rámci republiky je totiž ženská liga na poměrně nízké úrovni. Odpovídá zhruba starším žákům. Kdybych tedy u nás pískala jen ženy, nemám šanci se nikdy dostat na velké světové šampionáty. Tam totiž úroveň ženského hokeje odpovídá juniorským soutěžím. Mezinárodní utkání žen, jako je třeba olympiáda nebo mistrovství světa, musí dle předpisů rozhodovat jen ženy. Je to zajímavé, protože když pískám mužský zápas, jsem tam většinou jediná holka. Na mezinárodních akcích jsou naopak jen samé ženy.“
Věnujete se pískání na plný úvazek?
„Ne, je to vlastně jen koníček. Pracuju na sekretariátu Asociace profesionálních klubů, která řídí extraligu ledního hokeje. V Česku ale obecně moc profesionálních rozhodčí nemáme. Momentálně je to 7 hlavních rozhodčích v extralize. Všichni ostatní mají normální zaměstnání a hokeji se věnují po práci.
Kolik se dá rozhodováním vydělat?
„Za velké akce, jako je například mistrovství světa nebo olympiáda, dostanete odměnu v řádu desítek tisíc korun. Je v tom ovšem započítaný celý pobyt i s cestováním. Za pískání nejvyšší soutěže u nás pak náleží rozhodčím odměna v jednotkách tisíc za zápas. K takovým utkáním se ale nedostane úplně každý. Zabere to i několik let úsilí. Já, jakožto hlavní sudí juniorů, dostávám odměny výrazně nižší než kluci v extralize. Když si člověk spočítá, kolik tím stráví času, nejsou to rozhodně žádné závratné částky. Do toho navíc musíte řešit i další věci. Neprofesionální rozhodčí si musí kvůli zápasům vyřešit dřívější odchody z práce a častokrát i dovolenou. Na utkání totiž musíte nejprve dojet, být tam většinou hodinu až hodinu a půl předem, absolvovat 2,5 hodinový zápas, po zápase řešit zápis... No a než se potom zase dostanete domů... Pískání není jen o tom, že rozhodujete na ledě, je tam spousta věcí okolo.“
Fanoušci dokážou být k sudím občas docela nevybíraví. Chovají se k vám jinak, díky tomu, že jste žena?
„Vůbec. Jestli chybujete, je jedno, jestli jste žena nebo muž. Fanoušci vám to dají pořádně sežrat. Pamatuju si, že když jsem pískala první ligu, sem tam jsem slýchala nějaké narážky, ale z toho jsem si nic nedělala. Soustředila jsem se na svou práci. Občas ale přece jen nastala situace, která by se mužským kolegům asi úplně nepoštěstila. Třeba se mi stávalo, že mi hráči vozili puky. Když byla nějaká skrumáž u brány, tak mi říkali: 'Pozor paní rozhodčí' a třeba se i díky tomu přestali prát. Někdy to tedy mělo i pozitivní účinek. Šarvátky většinou mají na starosti čároví rozhodčí, takže já jako hlavní teď už jen sleduju, jak se to vyvine.“
A schytala jste někdy nějakou ránu?
„To ne, musím zaťukat. Já jsem se tomu vždycky snažila spíš předcházet. Když je člověk na čáře, tak musí číst hru a očekávat, co by mohlo přijít. Vždycky musíte startovat k bráně ještě před tím, než se přeruší hra. Prostě vycítíte, že to mezi hráči jiskří a snažíte se být mezi hráči ještě před tím, než k něčemu vůbec dojde.“
Do jakých dalších překvapivých situací se dostává hokejová rozhodčí?
„Tak například přijedu na stadion a mám tam normálně společnou šatnu s kolegy rozhodčími. Kluci jsou ale vždycky kolegiální a nechají mi soukromí, ať se převlíknu.“ (směje se)
A pozval vás třeba někdo z hráčů někdy na kafe?
„Když jsem byla mladší, párkrát jsem pozvání dostala. Nikdy jsem ho ale nepřijala.“ (směje se)
Jak je práce rozhodčí náročná po psychické stránce?
„Za ta léta, co to dělám, už jsem v tomhle docela odolná. Je opravdu důležité neumocňovat chybu chybou. Když si člověk uvědomí, že něco písknul špatně, musí si říct: OK, ale teď se jede dál. Rozhodčí zpravidla moc chválení nejsou. Když odpískáte dobrý zápas, tak to většinou nikdo nedocení, ale když něco uděláte špatně, mluví se o tom a hned vás někdo kritizuje. Já jsem se proto naučila mít z dobrého zápasu radost sama pro sebe. Musíte se motivovat především sám.“
Jak na zápasy trénujete fyzičku?
„Minimálně jednou až dvakrát týdně chodím běhat. Mívám individuální hodiny bruslení pro děti a vedu také lekce pro dospělé. Jednou měsíčně s manažerem extraligy Vladimírem Pešinou spolupracuju na semináři pro extraligové rozhodčí. Tam klukům pomáhám zlepšovat techniku bruslení, kterou mám coby bývalá krasobruslařka poměrně dobrou.“
Váš manžel je také rozhodčí, navíc máte dvě děti. Jak se vám daří skloubit hokej, rodinu a práci?
„Manžel je čárový rozhodčí v extralize. Jelikož je na čáře, má to také jen jako koníček, vedle kterého chodí do normální do práce. Časově je to opravdu náročné. Naštěstí nám pomáhá rodina, jinak nevím, jak bychom to zvládli. Soboty a neděle jsou plné a člověk většinou neví, s čím počítat další víkend. Nemůže si nic moc plánovat. Ze dne na den se domlouváme, kdo vyzvedne děti, kdo kam pojede na zápas... Člověk jede každý den na minuty.“
Mluvíte si s manželem někdy navzájem do pískání?
„Bavíme se o tom po každém zápase. Když manžel přijede domů, tak si hned pouští videa. Ukazuje mi to a diskutujeme, jestli to udělal správně. Funguje to ale i obráceně. O hokeji se vlastně bavíme neustále. Naštěstí máme letní sezonu, kdy si od něj alespoň na chvíli odpočineme.“ (směje se)
A došlo někdy k situaci, že jste pískala spolu s manželem?
„Ano, teď už se to ale nestává, jelikož on píská extraligu a já juniory. Ale ještě pár let zpátky jsme společně odpískali nějakých deset zápasů za sezonu. Někdy to byla trochu nevýhoda, protože jsme na sebe byli o to přísnější. Když jeden nebo druhý udělal chybu, na rovinu a bez okolků jsme si to řekli a vyčetli. Alespoň nás to ale posouvalo dál. Tichá domácnost po zápase nikdy nehrozila.“ (směje se)
