Řadu úspěšných hráčů vídal ještě jako žáky a jejich nástupce doprovází dodnes. V prostředí kladenského hokeje byste zřejmě nenašli osobu, která nezná Josefa Horu. Šedovlasý muž, který běžně stojí u vchodu do kabiny Rytířů, se jako pořadatel účastní zápasů v Kladně už od roku 1988, kdy nastoupil do penze. Na konci čtyřicátých let se dokonce podílel na stavbě zimáku. U příležitosti jubilejních 95. narozenin byl velký kladenský fanoušek klubem odměněn pamětním dresem při utkání se Spartou (3:4). Horův životní příběh je vedle hokeje také spojen se Sokolem, ale i nelehkou situací v době nacismu a komunismu.
Na stráži u kladenské kabiny působí již 35 let. Není hráče včetně Jaromíra Jágra , který by si před nástupem na rozbruslení nedal placáka a neslyšel pár povzbudivých slov od Josefa Hory.
Pavel Patera, Martin Procházka, Marek Židlický , Patrik Eliáš či Jakub Voráček … Všichni tito slavní hokejisté a mnoho dalších, kteří od konce 80. let prošli středočeským klubem, alespoň jednou slyšeli u týmové šatny hesla: „Dohonit a předhonit!“ nebo „Bojovat, bojovat!“
Na zimáku všemi oblíbený Hora je bezesporu neodmyslitelnou součástí a legendou týmu, z rodiny přitom není věrný Kladnu sám. Zatímco syn při extraligových zápasech pravidelně hlídá mezi střídačkami domácích a hostů, vnučka obsluhuje diváky ve VIP sektoru.
Na hokej v Kladně ovšem začal Hora senior chodit mnohem dřív. Během své neutuchající oddanosti tamnímu hokeji vynechal ze zdravotních důvodů jen hrstku zápasů. Čiperný a od roku 1935 stále aktivní člen Sokola, který od Sametové revoluce se skupinou 5P (Partou Pěti Poldovských Pochodujících Penzistů) údajně nachodil přes 25 tisíc kilometrů, zažil takřka všechny úspěchy středočeského klubu, kterými jsou první mistrovský titul z roku 1959, veleúspěšná „čtyřletka“ v 70. letech či zatím poslední triumf v roce 1980.
„Krásně se mi vzpomíná i na první polovinu devadesátých let, kdy Kladno hrálo pěkný technický hokej. Pamatuji si slavné hráči i trenéry ještě jako žáky a dorostence,“ řekl Hora v rozhovoru pro Vaše Kladno. Mezi jeho největší oblíbence patří bývalý kladenský kapitán Josef Zajíc, který v den významného životního jubilea pogratuloval oslavenci a předal mu speciální zlatý dres.
Někdejší dlouholetý zaměstnanec hutí Poldi si ale pamatuje i na klubové neúspěchy v podobě sestupů. Vybavuje si pád z první československé ligy, který se stal krátce poté, kdy byl postaven zimní stadion i s Horovým přispěním. „Chodil jsem jako brigádník pomáhat na stavbu,“ prozradil nyní čerstvý pětadevadesátník.
Matce vyhrožovali pistolí, komunisté okradli rodinu
Po konci druhé světové války se Hora také podílel na rozšiřování kladenské sokolovny. Na práci byl rodák z Újezdu pod Kladnem zvyklý od dětství. Jako dítě z rolnické rodiny musel hlavně po otcově smrti v roce 1936 pomáhat matce s hospodařením na statku.
Nicméně do života Horových a mnoha dalších rodin zasáhla válka a období v Protektorátu Čechy a Morava. Jelikož rodina kladenského srdcaře vlastnila hospodářství v těsné blízkosti rozrůstajících se kladenských hutí, Horovi museli čelit čím dál většímu tlaku ze strany Poldovky, která žádala odprodej pozemků i statku. Matce, která se sama starala o tři děti, bylo na konci roku 1942 dokonce vyhrožováno střelnou zbraní.
„Přišel k nám poldovský právník do kuchyně, položil na stůl kupní smlouvu a říká mamince: ‚Podepište to.‘ Maminka říká: ‚Nepodepíšu.’ Tak vytáhl pistoli a říká: ‘Já mám takovou moc, že vás tady můžu zastřelit.’ Načež z té pistole vystřelil do truhlíku. Maminka že nepodepíše, tak to sbalil a odešel,“ vzpomínal Hora pro Paměť národa.
V březnu 1943 však došlo na vyvlastnění nemovitostí a k Horovým dorazila skupina lidí z Poldovky, která rodinu vystěhovala doslova na ulici. Po vyvlastnění, za které Horovi dostali odškodnění 800 tisíc korun ve státních cenných papírech, se odstěhovali do vlastního činžovního domu.
Klidný život nebyl Horovým dopřán ani po válce. Komunisté po převratu v roce 1948 nejprve okradli rodinu o cenné papíry, které propadly státu. Mladšímu bratrovi Lubošovi nebylo umožněno studovat na gymnáziu, protože měl po matce kulacký původ. Na začátku padesátých let, kdy Hora nastupoval na vojnu, byl málem povolán k nechvalně známým Pomocným technickým praporům (PTP), čemuž se ale vyhnul díky známému lékaři.
Po vojenské službě, kterou strávil především v Karlových Varech, se Hora oženil a začal pracovat pro Poldi, kde strávil bezmála 40 let nejprve jako soustružník a později prací v kanceláři. Vrcholem komunistické nespravedlnosti bylo vykoupení činžovního domu v roce 1962, kdy kvůli stále expandujícím kladenským hutím bylo rozhodnuto o likvidaci Újezdu pod Kladnem, kde Hora žil s rodinou.
„Odhadce, kterého si Poldovka pozvala, nějaký pan Kaše, ten náš barák odhadl na 250 tisíc. Přišel výměr z okresního národního výboru, že byla měnová reforma a že to má cenu asi 43 500. Z toho 30 tisíc dostala maminka na vázaném vkladu – mohla si za rok vybrat asi 3 tisíce. A za těch 13 tisíc, co zbylo, že si musí opatřit vlastní byt,“ vracel se Hora k nucenému prodeji domu, ve kterém s rodinou bydleli do roku 1969. Následně se přestěhovali do Kladna na tehdy nově vybudované sídliště.
Hora až do současnosti zůstává věrným členem Sokola. Po revoluci nevynechal jediný slet, v devadesáti dokonce cvičil (už bez manželky) i na sletu v roce 2018. Nejvíce ovšem vzpomíná na 11. všesokolský slet v roce 1948, který byl kvůli zákazu komunistů na dlouhé roky poslední.
„To byl opravdu památeční slet, antikomunistický. Tam jsme cvičili skladbu Věrni zůstaneme. Tam byla recitace. ‚Ni zisk, ni slávu, je jen jedna čest. Pro život příštích vlastní život nést. Mrtví, živí, nezrození dosud, v bratrství vroucím neseme svůj osud. Sobectví, lži a nesvobodě‘ – a my všichni: ‚Zmar!‘ ‚Bratrství, pravdě, republice‘ – a my všichni: ‚Zdar! Nádherný slet,“ líčil Hora.
