Přišel o nohu, teď Žižlavský válí v para hokeji: Rozplynul se mi sen, ale...
Jako každý hokejista snil o velké kariéře. O tom, že se bude živit tím, co ho baví. Jenže jedna nehoda na bobové dráze vše změnila... Útočník Martin Žižlavský při ní přišel o nohu. S protézou vyměnil brusle za sáně, v dresu SOHO Kohouti Olomouc hraje para hokej, ve kterém reprezentuje i Českou republiku. „Jeden sen se mi v šestnácti rozplynul, ale teď v nároďáku jsem,“ hlásí hrdě.
Všechno to začalo v Šumperku. „K hokeji mě přivedli rodiče. Táta chtěl, abych hrál a abych se naučil bruslit, jelikož taky v mládí hrál hokej. Rodiče mě brali na zimák v Šumperku. Pak jsem se rozhodoval, jestli budu hrát hokej, nebo zůstanu u bikecrossu. Ten by ale vyžadoval hodně cestování, a tak jsem zůstal u hokeje,“ popisuje začátky Žižlavský.
V šestnácti letech měl v rámci lyžařského kurzu úraz. Při jízdě na bobové dráze se mu uvolnil bezpečnostní pás, noha se zaklínila do železné konstrukce. Lékaři mu museli amputovat pravou končetinu pod kolenem a nahradit ji protézou. Od osudné nehody uplynulo již sedm let.
„Byl to moment, který mi velmi významně změnil život. Myslím, že celkově jsem se změnil, rychleji dospěl a začal brát život z jiného úhlu pohledu. Dlouho jsem se bránil tomu, že bych neměl dlahu a vykonával nějaký para sport. Vrátil jsem se k normálnímu hokeji a para hokej jsem začal hrát dva a půl roku zpátky,“ komentuje období po nehodě.
I s protézou začal nastupovat v Univerzitní lize za Univerzitu Palackého v Olomouci. „Časem jsem se naučil bruslit s protézou. Když nemáte svůj kotník, musíte se naučit, jak reagovat na odezvu toho umělého kotníku. Někdy se u mantinelu potřebujete zapřít a on vás nepodrží. Musel jsem se přizpůsobit a upravit styl hry. Sice už to nebylo jako dřív, ale vždycky mě to bavilo,“ říká Žižlavský.
Projekt Univerzitní ligy započal v Česku v roce 2019, Žižlavský ji hrál mezi lety 2020 až 2022. Byl tedy téměř u jejího úplného startu. „Koncept se mi hodně líbil, má budoucnost. Je škoda, že Olomouc v současné době nemá tým v lize. Doufám, že ho dají někdy v budoucnu do kupy,“ přeje si.
V dnešní době moderních technologií stačí opravdu málo, abyste někoho díky aktivitě na sociálních sítích zaujali a dali o sobě vědět. Podobnou cestou k para hokeji prošel i Žižlavský.
„Byla to náhoda. Hrál jsem zápas v Ostravě, kde jsem dostal u mantinelu hit. Seděl jsem na ledě, někdo mě vyfotil. Já si tu momentku pak našel a ze srandy jsem si pod sebe dokreslil sáně, které se používají na para hokej. Ani jsem moc netušil, jak přesně vypadají, ale ze srandy jsem u té fotky označil Český para hokej. Zaujalo je to a přišla mi pozvánka na rozvojový kemp, abych si to přijel vyzkoušet. A tak jsem se tam vydal,“ líčí.
Para hokej je náročný sport, u kterého musí hráč zkombinovat několik pohybů zároveň. Udržet stabilitu při jízdě na saních, dobře se odrážet od hokejek, analyzovat hru, pracovat s kotoučem...
„Na hře nebylo asi úplně nic těžkého, spíše bylo náročné naučit se na saních a kooperovat rukou s hokejkou. Není žádná sranda, když se člověk musí odpichovat a zároveň hrát s pukem. U normálního hokeje kluci bruslí na nohách a hrají s pukem rukama. Tady to všechno mají na starosti ruce, to nejtěžší je přechytávání hokejek z jedné strany na druhou. Taky je třeba přijít na to, jak fungují nože a jak je brousit. Tempo je pomalejší než v klasickém hokeji, v tom cítím díky své minulosti výhodu,“ analyzuje dopodrobna.
Po přechodu k para hokeji začal oblékat dres týmu SOHO Olomoučtí kohouti. V klubu se vypracoval do role střelce, na pro něj novou verzi hokeje se aklimatizoval velice rychle.
„Stojí za tím práce v reprezentaci, kde máme velké množství tréninků a zdokonalujeme své dovednosti. V Olomouci máme kvůli vytíženosti ledu jen jeden trénink týdně, takže pro ostatní kluky je složitější se zlepšovat. Reprezentační tréninky jsou sice přístupné i ligovým hráčům, ale konají se v odpoledních nebo večerních hodinách, takže kluci, kteří chodí do práce, se na ně dostávají složitě,“ podotýká Žižlavský.
Olomoučtí para hokejisté mají stejně jako ostatní celky v hanácké metropoli potíže s vytížeností ledové plochy, ta v „plecharéně“ je jedinou ve městě. Žižlavský se svými spoluhráči je tak nucen hrát domácí zápasy i mimo krajské město, třeba v Uničově, někdy dokonce až v Hodoníně. „Doufám, že se to časem zlepší. Aktuálně trénujeme ve čtvrtek od 21.45, což je náročné.“
Reprezentace je pro Žižlavského další velký milník v kariéře. V dresu národního týmu odehrál už řadu turnajů včetně mistrovství světa. „Je pro mě čest hrát za Česko, super pocit. Člověk sní celé dětství o tom, že si zahraje hokej na reprezentační úrovni. V rámci hokeje se mi v šestnácti tento sen rozplynul, ale po dalších čtyřech letech jsem šel zkusit para hokej, abych dostal další šanci. Šel jsem do toho a jsem tam!“ vypráví.
V českém výběru byl u historického úspěchu v podobě bronzové medaile z mistrovství světa 2023. Zisk této placky podtrhl vzestup para hokeje v tuzemsku. „Uvědomil jsem si, že celý tým jde nahoru. Za to jsem velmi rád. Věřím, že to tak bude pokračovat i do dalších let.“
To samé zopakovala reprezentace i v tomto roce, opět to „cinklo.“ „Letos byl jiný formát turnaje, ale celkově nevidím moc rozdílů. USA a Kanada jsou stále velmi silné týmy. Semifinále s Američany bylo napínavé, škoda, že nám to uteklo. Postupně přicházíme na to, jak hrát s nejlepšími. Zámořské celky jsou v souhře jinde, ale s Čínou o bronz jsme si spravili náladu,“ cení si Žižlavský.
