Trenér Zavadil (86) vedl Pastrňáka i Vránu: Říha se na něm dopustil křivdy
I ve svém věku pořád chodí na led, v Říčanech pomáhá Martinu Altrichtrovi s devátou třídou. Rukavice od Jakuba Vrány, kulich Boston Bruins od Davida Pastrňáka. Ronaldo a Messi českého hokeje, jak sám řekl. Zbyněk Zavadil (86) trénuje mládež pětapadesát sezon. V pražské Slavii a Letňanech vychoval stovky hráčů, na sezonu připravoval i hvězdy NHL. Patřil mezi ně Leon Draisaitl, dnes nejdražší hokejista světa. „Beru to jako vyznamenání,“ říká.
Trénoval budoucí mistry. Od Davida Volka, Petra Břízy přes Tomáše Vlasáka po Jakuba Vránu. Davida Pastrňáka viděl poprvé jako dvanáctiletého kluka. Milan Hejduk k němu posílal svá dvojčata. „Víte, co mají tihle borci společného? V přístupu šli příkladem. I proto byli nejlepší,“ tvrdí Zbyněk Zavadil v rozhovoru pro deník Sport. Několik jeho svěřenců je v Síni slávy českého hokeje nebo tam jednou budou. Jako trenérská legenda by si zasloužil tam být taky.
Celý život jste zasvětil práci s mládeží v klubu. Trénovat některý z výběrů vám nenabízeli?
„Já chtěl dělat klub. Vzít si kluky od pěti do osmi let a jít s nimi až do dospělých a postoupit mezi elitu. Skoro mi to vyšlo, jenže mi hráče rozebrali. Slavia nehrála nejvyšší soutěž, kluci jako Ríša Žemlička, David Volek, Pavel Geffert nebo Jiří Hlinka odešli do Sparty. Ale dělal jsem pozorovatele pro svaz, výběry šestnáctek. Vždycky jsem chtěl dělat klub. Ten svůj.“
Do Sparty vás taky lákali?
„Ale to víte, že ano. Jenže já jsem se narodil jako slávista. Budu jím od začátku až do konce. Měl jsem nabídku i z Helsinek, můj odchod do Finska už posvětil Himl (šéf tělovýchovy v éře ČSSR). Ale zůstal jsem. Byla taky možnost jít dělat na svaz ústředního trenéra mládeže. Jenže to by bylo jen papírování. Pro mě je nejlepší být s píšťalkou na ledě. Taky jsem nebyl v KSČ.“
Slavia v 70. letech otevřela vlastní stadion a měla na svou dobu vynikající zázemí. Jenže nehrála nejvyšší soutěž. Spousta pozdějších sparťanských legend vyšla z Edenu. Štvalo vás to?
„Dělal jsem jeden ročník vždycky čtyři pět let. Šel jsem taky s kluky narozenými po září 1964. Tehdy se kategorie dělily podle školního roku kvůli návaznosti na školu. Ta taky dneska strašně chybí. Slavia vždycky vychovávala a vychovává dál. Dělala farmu Spartě, pak Kladnu. Výborní hráči z juniorů měli dostat šanci jako třetí, čtvrtá pětka. Jenže výbor klubu se rozhodl jinak. Tyhle spolupráce jsou všechny jako kdysi se Sovětským svazem. Vzájemně výhodné, ale jenom pro toho silnějšího. Do Slavie posílali hráče, kteří nebyli lepší než vlastní odchovanci. Ti se pak cítili právem ukřivdění. Nakonec se ale podařilo postoupit do extraligy. Tehdy už hrál třeba Míla Antoš.“
Ve Slavii jste působil vy, ve sparťanské mládeži Karel Mrzena. Byla i na téhle úrovni mezi kluby rivalita?
„Ano. Zápasy devítiletých a desetiletých měly největší návštěvy. Jsou to derby, přijdou rodiče, prarodiče, tety. Každé utkání se Spartou jsme brali jako výjimečné. Jednou jsme na Spartě vedli po druhé třetině 8:2. Oni pořád křičeli, že nám všechno dělá Petr Hendrych, což byl největší talent té doby. Vyloučili ho a já řekl Břízovi, ať jde z brány ven. Hráli jsme v pěti bez brankáře a dali jim ještě čtyři góly. Pak mi volali, že jsem zesměšňoval soupeře.“
Jak jste se hájil?
„S Kladnem jsme pak měli hrát o postup na celorepublikové mistrovství. My jako vítězové Prahy, oni Středočeského kraje. Řekl jsem, že tam byli jejich trenéři a já nechtěl, aby viděli náš systém, jak zakládáme útok a podobně. Proto jsme hráli takhle. Vymyslel jsem si to, abych se obhájil. Ale Spartu uznávám. Bez ní by nebyla Slavia a obráceně. Rivalita však musí být.“
Vlasák hrál stejně dobře fotbal i hokej
Petra Hendrycha zmiňujete často. V dnešní mluvě byl generační talent?
„V šestnácti letech byl možná nejlepší hráč na světě. Petr nikdy nebyl
