Luděk Bukač o něm s úctou povídal, že byl centr světového formátu. Jiří Kochta hrával i na pravém křídle. Třeba na šampionátu v Praze 1972, kdy pomohl vybojovat titul mistrů světa po třiadvaceti letech. Léta patřil k pilířům Sparty. Dva ligové tituly získal na vojně v Dukle Jihlava. Ve čtvrtek ráno zemřel majitel šesti medailí ze světových šampionátů a olympiády ve věku 78 let.
Říkali o něm, že má gumové ruce. Přezdívali mu Šéf jako Vladimíru Zábrodskému, hvězdě první zlaté generace z konce 40. let. Vedle něj vyrostl pro velký hokej v pražských Bohemians. „Byli jsme skoro jako táta a syn,“ vzpomínal Kochta
I jemu se tribuny klaněly, stal se miláčkem publika a vzorem jako jeho velký učitel. Byl legendou Sparty. Zvládal taky další sporty. V házené to dotáhl do dorostenecké reprezentace. Nebýt zdravotních problémů, vyhrál by toho v hokejové kariéře asi ještě víc. Prodělal několik operací dutin. V reprezentaci končil v roce 1975. Měl jet ještě v následujícím roce do Katovic, ale zase čekal v nemocnici na zákrok. Na šampionátu hokejisté vybojovali zlaté medaile.
V nejvyšší soutěži si ve 408 zápasech připsal 177 gólů. Za Československo sehrál 148 utkání a dal 56 branek. Kromě zlata z Prahy získal na šampionátech ještě 3 stříbrné a 2 bronzové medaile. Mezi opory patřil také na olympiádách v letech 1968 a 1972, na kterých hokejisté brali stříbro a bronz.
Měl také smůlu
Měl taky dost smůly. Když před půl stoletím v Praze otevřel v památném druhém zápase proti Rusům skóre Václav Nedomanský, zrovna byl Jiří Kochta v kabině na opichu zraněného kolena. „Když jsem viděl, jak všichni Vaška objímají, došlo mi, že nemůžeme prohrát,“ vracel se v rozhovoru pro deník Sport ke svým 75. narozeninám. Vítězství 3:2 nakonec rozhodlo, že tým Československa získá zlato.
Nebýt zdravotních potíží, mohl dosáhnout ještě víc. Kvůli chronickým potížím s dutinami prodělal celkem čtrnáct operací. V reprezentaci končil Kochta v roce 1975. O rok později měl jet na mistrovství světa do Katovic, ale místo toho musel do nemocnice na další zákrok.
Hokej hrál také v Itálii a tehdejším západním Německu, kde v roce 1982 zůstal natrvalo. Zanechal tam hluboké stopy i jako úspěšný trenér. V roce 1997 se dokonce objevil mezi kandidáty na kouče české reprezentace. Dohlížel na tenisový růst dcery Markéty, která to v 90. letech dotáhla na 45. místo ve světě. Porazila například Gabrielu Sabatiniovou.
Ještě v roce 2007 trénoval Drážďany ve druhé DEL. Už po revoluci v roce 1989 se vrátil do Prahy a získal zpátky dům, který vybudoval ještě před emigrací, a v němž pak bydleli příbuzní vysokého komunistického pohlavára. Pustil se do podnikání v realitách. Člen Síně slávy českého hokeje bojoval v posledních letech s těžkou nemocí.