FOTOGALERIE - Co znamenal pro naganskou generaci Hašek, to byl pro její zlaté předchůdce Jiří Holeček. Zní to možná neuvěřitelně, ale legendární gólman oslavil uprostřed tohoto týdne už pětašedesáté narozeniny.
Fanoušci na něho ani po letech nezapomněli. „To mě těší,“ svěřil se člen sestavy století podle deníku Sport. „Mám radost, že i po takové době si na mě lidi vzpomněli.“
Přesto, nemrzelo vás, že jste skončil „až“ za Haškem?
„Samozřejmě bych byl radši první. (směje se) Dominikovi to ale přeju, zasloužil si to olympiádou v Naganu. On měl největší podíl na zlaté medaili. Kdyby nezachytal skvěle s Amerikou, tak bychom skončili už ve čtvrtfinále. Navíc to je čerstvější, to je vždycky výhoda. Bóža Modrý byl ve své době taky nejlepší brankář Evropy.“
Co říkáte Haškovu možnému návratu do branky?
(usmívá se) „Myslím, že je to spíš legrace, moc tomu nevěřím. Není to sranda tam sebou v tomhle věku mrskat, stát se může cokoliv, tělo už je opotřebovaný.“
Myslíte, že by to nezvládl?
„Hokejově by na to určitě měl, ale nevím, jestli by vydržel zdravotně.“
Vraťme se k vám. Už vás přebolelo, že nemůžete pracovat pro Spartu?
„Po mnoho let jsem se snažil, aby mě tam vzali jako trenéra brankářů. Několikrát mi bylo řečeno, že to místo má pan Bruk.“
Mrzí vás to hodně, jaký máte vztah s manažerem Břízou?
„Jako hokejového sparťana určitě. Vždycky jsem si myslel, že bych tam jednou mohl být jako trenér něco platnej, bohužel není o to zájem. S Petrem vycházíme dobře, vždycky jsem ho měl rád. Nevracím se k tomu, že mi nenabídl práci, na tohle téma se vůbec nebavíme. Když mě ze Sparty pozvou na nějakou akci, vždycky rád přijdu.“
Pořád se na trénování cítíte?
„Myslím, že i dnes mám brankářům co poradit, ukázat, zvládl bych to i fyzicky. Naposledy jsem pět šest let trénoval mladé brankáře na pražské Hvězdě. V létě pořádáme v Pelhřimově mezinárodní brankářskou školu, letos bude šestý ročník. Dlouhodobě trénovat bych ale šel už jedině do Sparty. Pan Bruk má ale odlišnej názor na přípravu, takže spolu bychom to dělat nemohli.“
V čem se lišíte?
„Nevím, jeho tréninky neznám, vycházím z toho, jak ti brankáři chytají. Myslím, že současní gólmani jsou v přípravě vedení dost jednostranně. Většina má zafixovaný jeden zákrok, to je rozklek, připadně slading od tyče k tyči. Samozřejmě je to základ, ale nemůže zůstat jen u toho. Chytří hráči si toho brzy všimnou a gólman je potom nemá čím překvapit. Když se podíváte na Haška v Naganu, tak to byl převážně samej skluz, a to současní gólmani neumějí. Tím jsou limitovaní.“
Je to tím, že se tady výchova brankářů v minulých letech zanedbala?
„Určitě. Dřív to bylo řízené celostátně, pozorovatelé zasílali z každého dorosteneckého zápasu záznam o brankářích. Měli jsme naprostý přehled o kvalitě gólmanů. Potom jsem odjel na rok trénovat do Sappora a moje místo na svazu zrušili s tím, že dobrých brankářů máme dostatek. Teprve teď se s tím právě Bříza snaží něco dělat.“
Kdy zase vychováme špičkového gólmana?
„Problém je také v tom, že v extralize mladí kluci dlouho nedostávali šanci. Teprve teď se pro ně uvolnila místa, na která se nahrnula spousta mladíků. Ne všichni podle mě splňují extraligová kritéria, ale je dobře, že se jich konečně pár ukázalo. Myslím, že Mensator může brzy dorůst do evropské třídy, ale nikoho jiného zatím nevidím.“
Vaše cesta na výsluní také nebyla přímočará. Čeho si v kariéře nejvíce ceníte?
„Překvapil jsem sám sebe. Ve 12 letech mě Pavel Wohl pozval do Tatry Smíchov, jestli bych mu nechtěl dělat dvojku. Moc jsem si vedle něj ale nezachytal, tak jsem to zkoušel v útoku, ale žádná sláva to nebyla, vždycky mě vyhodili. (usmívá se) Ve čtrnácti se ozvala Slavia, že potřebuje brankáře do žáků. Od té doby jsem bral hokej vážně a stal se mým sportem číslo jedna.“
Až do vojny jste se však závodně věnoval i fotbalu.
„V devatenácti jsem si mohl vybrat. Buď jít do Tábora hrát druhou fotbalovou ligu, nebo do Jihlavy na výběr hokejových branců. Vybral jsem si hokej. Po třech měsících mě poslali do Košic, abych jim pomohl vybojovat postup do první ligy. Skutečně jsme postoupili a Jihlava mě chtěla zpátky, Košice ale řekly ne. Řešilo se to na ministerstvu obrany, seděl jsem mezi dvěma generály, jeden byl z Košic, druhý z Jihlavy. V Košicích řekli, že pracující lid na východním Slovensku si zaslouží nejvyšší soutěž, a beze mě ji nemůžou hrát, takže mě nepustili.“
Byl jste hodně naštvaný, že se nemůžete vrátit do Čech?
„Vadilo mi to, když jsem do Košic šel. Ale zvykl jsem si tam, oženil se, narodily se nám tam děti. Lidi mě tam měli rádi, byl jsem spokojenej.“
Přesto vás to táhlo zpět do Prahy, že?
„V Košicích jsem byl vždycky domluvenej tak, že tam zůstanu dva roky a potom mi dají souhlas odejít do Sparty, jinam ne. Pokaždé to ale ztroskotalo na tom, že jsem chtěl v Praze byt. Posílali mě do Vysočan na ubytovnu ČKD. Nemělo cenu se dál bavit. Takhle se to opakovalo každé dva roky. Teprve po deseti letech se pro mě našel družstevní byt na sídlišti v Ďáblicích. Byl jsem rád, že se můžu vrátit do Prahy.“
Ovšem už jako mistr světa z roku 1972...
„Nejradši ale vzpomínám na to, jak jsem se do reprezentace v roce 1966 dostal. V národním mužstvu tehdy byli Dzurilla, Mikoláš a Nadrchal. V nominaci pro mistrovství světa jsem se objevil jako necestující náhradník. Už jsem měl odevzdanou výstroj, v Košicích už byl rozpuštěný led. Po čtrnácti dnech bez tréninku najednou přišel telegram: ´Ihned přileť, zítra chytáš proti Kanadě´. V Praze jsem se dozvěděl, že Pepíka Mikoláše, který býval můj dětský vzor, vyloučili z týmu, protože s Chomutovem slavil postup do ligy a na sraz národního mužstva přijel až druhý den. Kanadu jsme porazili 4:3 a odjel jsem na mistrovství světa do Lublaně.“
Po roce jste z národního týmu načas vypadl. Co se přihodilo?
„Ve Vídni na mě hodili historickou porážku 1:3 s Finskem, ačkoliv jsem za to nemohl. Začal chytat Láďa Nadrchal a v desáté minutě jsme prohrávali 0:2. Za padesát minut jsem dostal jediný gól, ale byl jsem hlavním viníkem. Potom jsem se také dočetl, že dalším důvodem bylo, že se na dvojku za Dzurillu nehodím, protože jsem moc ctižádostivej a znervózňoval bych ho.“
Jak jste s dlouholetým reprezentačním parťákem Dzurillou vůbec vycházel, nežárlil na vás později?
„Byl starší, mazák, na začátku mi to dával najevo. Vždycky říkal ´Mladej, až budeš něco chtít, tak se přihlas´. (usmívá se) Potom jsem se ale stal prvním brankářem já. Ptali se mě, jestli by mi nevadilo, že dvojku bude dělat Dzurilla. Proč by mě to mělo vadit? Byl rád, že je v mužstvu, naše vztahy byly bezvadný.“
Když se člověk podívá na archivní záběry, je skoro neuvěřitelné, v čem jste tehdy chytali. Nebál jste se?
„Nikdy. Ani jsem při střelách nezavíral oči. Víte, jak jsem se to naučil?“
Povídejte.
„Jako žák jsem chodil k síti, která bývala za brankou, a snažil jsem se nemrkat.“ (směje se)
V brance jste ale musel být hodně otlučený.
„Bolelo to všude. Když jsem dostal do loketní jamky, brněla mě ruka, chvíli jsem ji vůbec necítil. Nebo na solar, to jsem měl třeba dvakrát za zápas vyraženej dech. V dlani pod lapačkou jako bych po sezoně měl tisíc jehel. Když jsem dostal do masky, praskla a rozřízla mi kůži. Chránila mě jen před zlomeninami, ale modřiny jsem pod ní měl. Jen mě nemohli vyloženě zabít.“ (usměje se)
Často jste byl objektem lékařského vyšívání?
„Tak dvakrát za sezonu, rychle jsem totiž uhejbal. A když jsem zjistil, že už nestačím uhejbat, tak jsem toho nechal.“ (směje se)
Opravdu jste se dokázal vyhnout puku?
„Samozřejmě. Nebyla to žádná legrace, už tehdy někteří stříleli rychlostí přes 140 kilometrů v hodině, třeba Nedomanský. Když šla rána na hlavu, musel jsem buď uhnout, nebo ji zastavit rukou. Nesměl jsem si puk pouštět na tělo, jen když to bylo opravdu zblízka. Tím pádem se ode mě kotouče moc neodrážely, jinak jsem je někam uklidil tím svým příložníkem. Hokejku jsem tak používal aktivněji než dnešní brankáři.“
Závidíte jim současnou výstroj?
„V té si klidně ještě teď půjdu stoupnout do NHL a můžou na mě střílet od rána do večera. Když mě zaplatí jako náhradníka, tak to na sezonu vezmu.“ (směje se)
Ve skutečnosti jste ale výstroj po skončení kariéry ani jednou neoblékl. Proč?
„Protože to je nevděčný. Přijdete po pěti letech a samozřejmě nemůžete chytat jako dřív. Hráči také nehrajou stejně. Jenže v brance to je vidět a diváci vám to neodpustí. Chtějí vás takového jako kdysi. Jirka Králík to kdysi zkusil doma ve Zlíně. Dostal asi sedm gólů a lidi, kteří ho měli rádi, ho vypískali. Mám já to zapotřebí? Chci, aby si mě lidi pamatovali, jak jsem chytal dobře, a ne si to kazit pouťovejma zápasama. Navíc nebudu riskovat, že si úplně zničím kolena, kyčle nebo si něco natrhnu.“
Bylo pro vás těžké v roce 1981 pověsit brusle na pomyslný hřebíček?
„Vůbec ne, připravoval jsem se na to dva roky. Nastoupil jsem na svaz, začal jsem studovat trenérství, vedl jsem brankáře a k tomu mládežnické výběry, s osmnáctkou jsme skončili druzí v Evropě, v týmu byli hráči jako Hrbek, Horák, Cíger, chytali Kameš s Bieglem.“
V Německu jste už nechtěl pokračovat?
„Nemohl jsem. Všichni, kteří jsme po šampionátu 1978 v Praze odcházeli, jsme dostali povolení jen na tři roky, navíc pouze do Německa. Jako jedinej jsem šel do druhý ligy, mrzelo mě, že v nejvyšší soutěži o mě nebyl zájem. Lepší ale něco než nic. Přece jen na ty peníze, které jsem v Mnichově dostal za sezonu, jsem tady dělal minimálně pět let. Přišel jsem do mužstva, které za celou sezonu udělalo tři body a nesestoupilo jen proto, že ten, kdo je měl nahradit, se postupu vzdal z finančních důvodů. Koupili mě a jednoho Kanaďana do útoku, skončili jsme druzí a další rok jsme postoupili do nejvyšší soutěže. S mužstvem, kde polovina hráčů nedostřelila od modré čáry vzduchem do brány. V létě mě prodali do Essenu, zase do druhé ligy. Zase jsme postoupili, ale musel jsem se vrátit domů. Mohl jsem jít zpátky do Sparty, ale za 600 korun hrubého za vyhraný zápas podstoupit v sedmatřiceti celoroční dřinu, to by se mi vůbec nevyplatilo.“
O emigraci jste nikdy neuvažoval?
„Mrzí mě, že jsme neměli možnost zabezpečit se jako dnešní hráči, hrát třeba pět let v NHL. Myslím, že jsme na to měli. Trenér Bukač vždycky říkal, že by nás tam postavil kompletně celé mužstvo. Říkal jsem si, že bychom jim ukázali, jak se hraje hokej. Nebál jsem se nikoho. Na Kanadském poháru nás podceňovali, jejich trenér o nás řekl, že máme hezký dresy. Vyřachli jsme je 1:0 a lidi deset minut stáli a aplaudovali nám. Dostal jsem nabídku tam zůstat, ale to jsem nemohl. Vždyť doma jsem měl manželku s dvěma malejma dětma, ty by byly zlikvidovaný, žádná škola, sebrali by jim pasy.“
Památné bitvy jste sváděli s tehdejším Sovětským svazem. Jak jste zápasy prožíval?
„Bylo vidět, že se nás bojej, už před zápasem se třásli. Věděli, že doma bude malér, když s námi nevyhrají. V té době jsme je mohli porazit jenom my, jen ve Vídni 1977 je porazili i Švédové. Když jsme dali gól, nebo stačilo i 0:0 po první třetině, byli padesátiprocentní. Jakmile ale dali na začátku dva góly, tak jich potom nasázeli sedm.“
Často jste ale jejich hráče svými zákroky přiváděl až k zoufalství.
(usměje se) „Bavilo mě proti nim chytat, vždycky jsem se na ně těšil. Hráli to až do prázdné brány, vždycky jsem si počkal na poslední přihrávku a pak jsem tam vlít. Gól mi dali spíš náhodou, třeba Balderis v Praze 1978. Projel mezi beky, věděl jsem, že střílí do vinglu, připravil jsem se na to, ale puk mu sklouzl z hokejky a šlo to po ledě. Už jsem nestačil změnit postavení. Rychlík Malcev si zase vždycky brankáře položil a potom to dával do odkryté branky. (prstem akci kreslí po stole) Já jsem si nelehl, bruslil jsem s ním, připravil jsem si lapačku a on mě do ní trefil. Akorát potom kroutil hlavou, jak je to možný.“ (usmívá se)
Poznali jste se i osobně, měli jste mezi nimi i přátele?
„Největší kamarád z nich byl Jakušev, seriozní a čestnej kluk, dobrej hokejista. Třeba na Izvěstijích nás po zápase vzal na večeři, zavolal taxíky. Všechno zaplatil, nic po nás nechtěl. Na druhou stranu Michajlov, to byla pěkná svině. Zákeřnej, nepříjemnej, pořád mě podkopával, podrážel hokejkou, bodal mě koncem hole, držel mi hokejku. Když jsem ho pak přetáhl přes kotníky, strašně se divil.“
